Slavná novinářka Oprah Winfreyová pozvala Susan do svého pořadu, Larry King ze CNN s ní udělal rozhovor, herečka Demi Moore prý při videu pláče.
Čím je Susan tak zajímavá? Představím vám ji. Susan Boylová je... jak to napsat a nebýt zlá... Susan Boylová jednoduše není hezká. Je postižená a je také "stará" – měřeno parametry britské pěvecké soutěže, do níž se přihlásila.
Však se také porotce nepokrytě zašklebil, když mu prozradila věk. Bezprostředně nato sedmačtyřicetiletá Susan zazpívala jako anděl.
Susan ve skutečnosti není nijak výjimečná. Kdyby nezazpívala, zůstala by dál ošklivou, vysmívanou, nezaměstnanou a nepolíbenou starou pannou s lehkou mozkovou dysfunkcí. Popravdě, rozhodně ne jedinou na Zemi. A naopak: kdyby nebyla Susan ošklivá, zaujal by nás tolik její zpěv?
Fenomén Susan tkví v kombinaci obojího. V pohádce o ošklivém káčeti a krásné labuti, do níž promítáme své vlastní frustrace a touhy.
Ti z nás, kteří přišli o práci, kteří jsou s přicházející padesátkou považováni za staré nebo kterým se ostatní vysmívají za vzhled a handicap, ti všichni najednou uvěří, že svět je pořád ještě nádherný a oni mají šanci.
Nebo že mohou aspoň snít, protože i jen snít je krásné.
Susan však zbožňujeme i proto, že si vykupujeme své vlastní předsudky a viny. Porotce, jehož zachytily kamery při šklebu nad tím, kolik jí je a jak vypadá, je pitomec.
Jenže my se na začátku, než zazpívala, šklebili taky, akorát nás nikdo neviděl. Nebo ne?
Je to smutné, ale samotná Susan Boylová nás nejspíš vůbec nezajímá, to jen ten její příběh. Ani ta krásná labuť z ní navěky nebude. Až zhasnou kamery a pomine marketingová výtěžnost její slávy a celý ten kýč okolo, nejspíš zůstane zase sama.
Jen si vzpomeňme: jak dlouho vydržela sláva Vlasty Horvátha, kterého národ protlačil do čela pěvecké soutěže u nás?
A neomlouvali jsme si tím své předsudky, totiž to, že většina Čechů nemá Romy a priori ráda?
Fajn, Susan, díky, že tohle vydržíte, i já mám pro váš příběh slabost, snad kvůli tomu věku nebo proč. Nebyl ostatně jediný, který mě tento týden nadchl.
Hned vedle něj řadím návrat "starého dědka" Dominika Haška. I když mu vlasy šediví, chce ve 44 letech znovu chytat za moje Pardubice, riskovat, že si roztrhne třísla a také zničí pověst legendy.
Zatímco Susan po slávě touží, on se jí nedokáže vzdát. Jeho obsese pukem je natolik silná, že hlásí návrat už potřetí. A i tady už je ve střehu marketing: kdo by teď nechtěl vidět, jak Pardubice hrají hokej! Byť by to – možná – někdo mladší odchytal líp.
Chtěla bych Susan a Haškovi říct: I kdyby vám to už dál nezpívalo a nechytalo, dík za naději a držím palce.
