Vize apokalyptické války mezi Západem a sovětským komunistickým impériem vycházejí spíše z doby karibské krize či berlínské blokády. Jadernou válku a útok na Západ ostatně plánovala v 60. letech velmi konkrétně Varšavská smlouva (více zde). První podrobný scénář války proti SSSR však pochází z Británie.
Podle historika Jonathana Walkera, autora monografie Operace Unthinkable, premiér Winston Churchill pojal myšlenku vojenské konfrontace „s Rusy“ (celý zpracovaný plán výslovně mluví o Rusech, ne o Sovětech) na sklonku druhé světové války, v době, kdy se postup rudoarmějců Evropou jevil nezastavitelný.
Na jaře 1945 v jejich rukou už byla Varšava a Polsko beznadějně uvázlo ve sféře vlivu Moskvy. Hrozil postup Rusů do Atén. V posledních dnech války v Evropě dostávali Britové hlášení o rozsáhlém znásilňování žen rudoarmějci, o drancování, demontáži a odvážení celých továren do SSSR. „Dokonce i nepravdivou zprávu o sovětských parašutistech v Kodani,“ poznamenal v roce 2014 Walker (zdroj zde).
V takovém kontextu začal Churchill uvažovat o něčem nemyslitelném - o útoku na sovětská vojska v Evropě, hned jak budou poraženi nacisté. K Polsku mohl cítit sympatie díky pomoci polských letců Británii (viz například tento videodokument), byl ale též pragmatikem a o sovětském komunistickém režimu neměl iluze.
Dva směry úderu a protiútok z Československa
Dokumentace„Celkovým či politickým cílem je vnutit Rusku vůli USA a britského impéria“ Fotokopie analýzy operace Unthinkable |
Britští plánovači vypracovali na jeho pokyn studii, která předpokládala vypuknutí války 1. července 1945, s podporou polských a dokonce i zbývajících divizí wehrmachtu (nikoliv SS). Kvůli tomu Britové dokonce pozdrželi ničení získané německé těžké techniky.
Definovali dvě možnosti vítězství: buď západní spojenci Rusy, kteří se patrně po napadení spojí s Japonskem, ničivě a rychle porazí v prostoru východu Německa a západu Polska, nebo dobudou tak velkou část Ruska, že Stalinovi nezbudou kapacity na vedení další války. V případě neúspěchu ovšem bude na Stalinovi, zda by přistoupil na jednání, nebo se rozhodl vést totální válku.
Tu přitom západní spojenci neměli v úmyslu: pod „vnucením své vůle“ Rusům rozuměli „byť i jen férovou dohodu o Polsku“, tedy jinými slovy to, že Polsko zůstane svobodnou zemí. Při takovém vývoji by zřejmě v budoucí studené válce skončilo v západním táboře a v NATO.
Ostatní frontyBritové se obávali zejména pozemních sovětských sil, letectvo a námořnictvo v jejich očích bylo menší hrozbou. Očekával se vpád Rusů do Norska (postup k Trondheimu) a Řecka a obsazení evropské části Turecka. To neměl být z hlediska váleční strategie problém, slabinou však byl Blízký východ. Před 11 divizemi Rudé armády na Kavkazu chránily Irák a Persii jen tři brigády Commonwealthu. Zdroj ropy byl kriticky důležitý. Válka proti Japonsku by podle Britů po přesunu těžiště amerických operací do Evropy uvázla na mrtvém bodě. |
Takovému záměru odpovídaly i plány útoku. Severní směr měl vést přes Štětín k Bydhošti a Gdaňsku a mohl by využít naprosté převahy spojeneckého námořnictva v Baltu. Jižní směr zaujímal osu Lipsko - Chotěbuz - Poznaň - Wroclaw. Spojenci se obávali jak případného napadení pravého křídla této „jižní osy“ sovětskými vojsky z Československa i uváznutí vlastních armád v lesích a bažinách východního Polska.
Stratégové mezi výhodami spojenců vypočetli lepší organizaci sil, kvalitnější vybavení a vyšší morálku. Ovšem rovněž uznali: „Rusové se ukázali být důstojnými protivníky Němců. Mají zkušené velitele, odpovídající vybavení - některé dokonce kopírovali Němci - a třebaže nedosahují našich standardů, v boji se osvědčili.“ Materiál bral v potaz i vliv stalinských čistek či problémů s alkoholem, přesto ovšem hodnotil sovětskou sílu jako působivou, odolnou a pohyblivou s relativně malou logistickou náročností.
Rusů prostě je moc, pane premiére
Analýza, z níž pochází předešlá citace a která se 8. června 1945 dostala na Churchillův stůl, ovšem jasně konstatuje: nelze vyloučit rozšíření konfliktu na totální válku s nejistým výsledkem. Rusové by byli zdolatelní, jenže je jich jednoduše řečeno příliš moc.
K prvnímu červenci, uvažovali spojenci, můžeme mít k dispozici ve střední Evropě 83 divizí. Z toho jedenáct mělo dohlížet na pacifikaci Německa a dalších 25 krýt obranu úseku mezi Cvikovem (Zwickau) a Salzburgem. Obrana dál na jih měla být úkolem spojeneckého velitelství pro Středomoří.
Pro útok tedy spojenci měli 47 divizí - 25 pěších, 14 obrněných, 5 výsadkových a menší jednotky v síle tří divizí. Rudá armáda mohla proti nim nasadit ekvivalent 140 pěších a 30 obrněných spojeneckých divizí a 24 samotných tankových brigád (útvarů o stupeň nižších než divize), spočítali Britové. Početně to dělalo šest milionů mobilizovaných příslušníků ozbrojených sil, jejichž morálku „udržovalo“ na 600 tisíc příslušníků speciálních sil NKVD.
Spojenci mohli nasadit 6 700 stíhaček a 2 500 taktických bombardérů, které by se namísto rozptýleného ruského průmyslu soustředily na dlouhé a zranitelné komunikace. Ve vzduchu měli Sověti o něco méně výraznou početní převahu než na zemi, asi 9 400 stíhaček a 3 400 bombardérů. „Jsou zkušení v používání letectva k přímé podpoře pozemních vojsk,“ podotýká analýza.
Problémem sovětského letectva z britského pohledu byla až 50% závislost na dovozu kvalitního leteckého benzinu, nedostatek hliníku a horší radary. Britové došli k závěru, že pro vítězství ve vzduchu mají spojenci sil dost. Ale i oni by časem měli problém nahrazovat vycvičené posádky.
Celková početní převaha Rusů však znemožňovala rychlé vítězství a nutnost „připravit“ veřejné mínění na Západě na další válku zase brala spojencům možnost udeřit s prvkem překvapení. Příliš hluboký postup na východ by odkryl jižní křídlo útoku, příliš opatrný postup by zase znamenal, že Rusové zvládnou ustoupit a vyhnout se tak velkým ztrátám. Časové okno ohraničené demobilizací britské armády a odsunem Američanů z Evropy na Dálný východ se zavíralo.
Když tedy útok nemá smysl, jak se jim ubráníme?
Plán měl i další výrazný háček: počítal s účinným zapojením USA, jenže prezident Franklin Delano Roosevelt byl proti pragmatikovi Churchillovi daleko větším idealistou. Chtěl rychlý konec války a potřeboval Rusy, aby rychleji přinutil fanaticky se bránící Japonsko ke kapitulaci. A navíc vnímal Británii jako bývalou supervelmoc - s důrazem na slovo „bývalou“.
Historik Walker připomněl, že na jeden z pokusů vyburcovat amerického prezidenta k aktivitě Roosevelt Churchillovi napsal: „Už jsem se vám snažil vysvětlit, Winstone, že jsme sice spojenci až do vítězství, ale nesmíte si myslet, že to děláme kvůli zachování vašeho archaického impéria.“
Dvanáctého dubna 1945 Roosevelt zemřel. Nahradil ho Harry Truman, ale i toho americké ministerstvo zahraničí zvládlo „zpracovat“. Churchill přešel na záložní plán: Když to tedy vypadá, že se Američané z Evropy stáhnou, vypracujte, generálové, představu, jak budeme bránit Británii, až Rusové zaberou kontinent.
Závěr této druhé analýzy zněl, že Sověti nemají prostředky pro vylodění a invazi a že v případě dobytí kontinentu by Británii ostřelovali raketami V2, tedy zbraní, jíž se zmocnili při dobývání Německa.
Churchillova poslední šance: atomová bomba
Britský ministerský předseda naposledy oživil naděje v úspěšnou válku proti SSSR, když se dozvěděl o úspěšném testu americké jaderné zbraně. Hypoteticky vzato to skutečně byl prvek, který by při nasazení proti sovětským městům mohl Stalina, Žukova, Molotova a další sovětské činitele přesvědčit, že tanky a početní převaha už válku nerozhodují.
Ostatně rok 1945 byl dobou, kdy útok takového formátu nemohli Sověti nijak vrátit. Jaderné zbraně měli pouze Američané.
Ti je ale hodlali použít proti Japonsku. Kromě toho Churchillovi konzervativci prohráli britské parlamentní volby s Attleeho labouristy, čímž plán definitivně skončil v šuplíku. Britská vláda jeho existenci dlouhá desetiletí tajila, ve veřejné sbírce listin se dokument s označením CAB 120/691 objevil až v roce 1998.
