Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvOndřej Neff působil ve druhé polovině šedesátých let v Redakci mezinárodního života, o níž pojednává poslední film režiséra Jiřího Mádla Vlny a kterou vedl reformní komunista a oceňovaný novinář Milan Weiner.
„Milan Weiner měl úžasnou schopnost vést kolektiv a řídit ho. Ale taky se uměl zbavovat nežádoucích elementů. Vyprávěli mi třeba, že tam byl jeden redaktor, který předstíral, že čte londýnské Timesy, a přitom měl pod nimi schovanou detektivku. Když na to Weiner přišel, nic neřekl, ale ten redaktor tam už do dvou měsíců nebyl,“ vzpomíná Ondřej Neff.
Probudila mě telefonem kolegyně
Ten přišel do rozhlasu v roce 1966 a v Redakci mezinárodního života poznal nejkvalitnější zahraniční reportéry a zpravodaje tehdejší doby, a to včetně Luboše Dobrovského, Jiřího Dienstbiera, Jana Petránka, Věry Šťovíčkové a dalších.
Neff si dobře uvědomuje, že všichni tito lidé byli na rozdíl od něj členy komunistické strany. „To je jistě pravda. Ale uvědomte si, že v té době znamenalo členství v KSČ něco jiného než členství v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se stranickému průkazu říkalo v nadsázce živnostenský list.“
V rozhlase patřil Neff k nejmladším redaktorům. V zahraniční redakci mohl pracovat díky svým jazykovým znalostem. A díky nim se mohl dostat k exkluzivním informacím ze zahraničních agentur, které tehdy Československý rozhlas začal využívat: například agentury Reuters a AFP.
Zpráva o invazi armád zemí Varšavské smlouvy do Československa ho nad ránem, 21. srpna 1968, zastihla doma v posteli. „Bydlel jsem kousek od rozhlasu, na Žižkově, U Bulhara, deset minut pěšky. V půl druhé mi volala kolegyně a povídala takovým tím úředním tónem, že do republiky vstoupila vojska pěti států.“
„Já jsem se rychle oblékl a utíkal jsem do rozhlasu. A to už mi nad hlavou hučely letouny a bylo to zdrcující. Letěly s vypnutými světly a vypadaly jako černí ptáci, narvaní vojáky. Nikdy nebyla obloha temnější, letěly hrozně nízko a byly to vrtuláky, takže byly hodně slyšet,“ vzpomíná spisovatel.
Vila italských komunistů
V budově rozhlasu se pak okamžitě zapojil do protiokupačního vysílání. Vstupoval do něj s důležitými i méně důležitými, ale aktuálními informacemi. Nejprve vysílal pouze „rozhlas po drátě“, protože bývalý ředitel rozhlasu a tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann nechal vysílání vypnout.
Později se ale pracovníkům rozhlasu podařilo protiokupační vysílání znovu rozjet, a lidé tak mohli získávat nezkreslené a necenzurované informace. A právě k tomu se vztahuje historka, kterou v Rozstřelu spisovatel zprostředkoval.
„To je opravdu absurdita. Nejvíc zakonspirovaná byla totiž jedna vila v Nuslích, kam se pak nakonec Šťovíčková, Petránek a další slezli. A právě Jan Petránek tam vysílal svoje nejslavnější vysílání, které Rusy naštvalo nejvíc, to byly písničky vyhnanců z Gulagu,“ vypráví Ondřej Neff.
„No a tahle vila, to si představte, byla konspirační vila italských komunistů, kteří měli v Nuslích štvavou protiitalskou protistátní vysílačku, která předstírala, že vysílá z italského území a že to je nějaká povstalecká buňka, která chystá změnu režimu v Římě. A nikdo nevěděl, že to existuje,“ pokračuje spisovatel.
„Ale na jaře 1968 tam vypukl požár a čeští technici z rozhlasu dostali za úkol to dát znovu dohromady. A pak si na tohle místo vzpomněli během okupace. Takže jsme tam přišli, zazvoníme, vyšla nějaká paní, Italka, ale mluvila česky. A co jako prý chceme? No vysílat chceme. No tak pojďte dál, říkala. Byli strašně milí, ti italští komunisté, uvařili nám kafe a měli perfektní studio. Měli tam i načerno dálnopis s agenturami,“ doplňuje Ondřej Neff.
Návrat z vojny a vyhazov
Ten následně zavzpomínal na skutečné hrdiny i na kolaboranty, včetně tehdy čerstvě odvolaného ředitele rozhlasu Miloše Marka, který v den invaze stál v rádiu poslušně na schodech a byl připravený přivítat sovětské vojáky.
V září se mohli redaktoři vrátit do budovy Československého rozhlasu a situace se poté, co Dubčekovo vedení KSČ podepsalo Moskevské protokoly, začala vracet do normálních kolejí. Ale už nic nebylo jako dříve, tedy jako v době, kdy byla v dubnu 1968 zrušena cenzura.
Hoffmann nechal vypnout rozhlas. Jako jeden z mála komunistů skončil ve vězení |
„Přišlo to hned, že nesmíme použít slova agrese a okupace nebo okupant. To už normalizace začala působit. Z Redakce mezinárodního života se pak komunistům podařilo zlomit jen dva lidi. Jinak celá redakce byla rozprášená,“ říká spisovatel.
Zavzpomínal pak na ty, kteří stejně jako on odmítli sklonit hlavu a vysílat ve prospěch normalizačního režimu. Ondřej Neff v roce 1969 dokončil studia žurnalistiky na Univerzitě Karlově a z rozhlasu musel odejít na vojnu, kde jako absolvent vojenské katedry vydržel dvanáct měsíců. Následně se měl v roce 1970 vrátit do stejného zaměstnání, ze kterého na vojnu odešel, tedy do Československého rozhlasu.
„Ale už po příchodu domů jsem našel výpověď z rozhlasu. Ale přece nemůžou dát výpověď vojákovi na základní službě, říkal jsem si. Tak jsem do rozhlasu šel osobně. Na mé židli, u mého stolu seděla nějaká tmavovlasá slečna a byla taková hrozně milá. Říkala: jé, vy jste tady taky nový?“ popisuje Ondřej Neff.
Ten pak šel k novému vedoucímu redakce a řekl mu, že nemůže na vojně dostat výpověď, že je to protiprávní. „A ten šéf mi řekl: máte naprostou pravdu, tak podívejte. Tady si sedněte za psací stroj a já si u vás objednávám osmidílný seriál o zrádcovské činnosti Milana Weinera a jeho spoluviníků.“
„A já na to: dobře, děkuju, výpověď přijímám, na shledanou,“ uzavírá spisovatel. Na jaké další detaily si vzpomíná? Má v paměti nějaký svůj živý vstup z roku 1968? Jak vypadala 21. srpna 1968 situace přímo před rozhlasem? Umírali tam lidé? Proč visela na budově rozhlasu rumunská vlajka? A kdy se poprvé tváří v tvář jako redaktor setkal se sovětskými okupanty? I na to odpovídal Ondřej Neff v Rozstřelu.
