Utíkají se k němu i ti, kdož považují takzvané "pražské jaro" před sedmatřiceti lety za hvězdnou minutu našich moderních dějin, za obdivu i úcty hodné vzepření se praktikám, kterými komunistický režim vedl naši zemi do neustále větší izolace od duchovního a civilizačního vývoje ostatního světa, i ti, kdož jsou přesvědčeni, že šlo jen o snahu odstranit retardující a nefunkční excesy, zbytečně nás zdržující na cestě za kýženým totálně socialistickým uspořádáním našich životů, ale tento cíl, byť "polidštěný", měl být zachován.
Tanky byly připraveny vždy
Když přijde řeč na 21. srpen 1968, na "přátelskou pomoc" sovětských vojsk, mluví o zklamání, o šoku, jsou rozhořčeni a ptají se, jak nám to mohli udělat?
Ale jakýpak šok.
Jako bychom nechtěli otevřít oči, jako bychom neměli odvahu dávat si dvě a dvě dohromady a přiznat si, že sovětské tanky byly připraveny přijet k nám odjakživa.
Poprvé už v osmatřicátém. Na jednání generálních štábů britského, francouzského a sovětského v Moskvě tehdy sovětští zástupci žádali, aby v případě nutnosti mohli v okrajových státech ohrožených nacistickým Německem umístit svá vojska. Tenkrát nás před sovětskými tanky ještě zachránily pochybnosti prezidenta Beneše o účelnosti jednostranné sovětské pomoci. Ale zájmu ovládnout Československo se Sovětský svaz už nevzdal.
Dávno není tajemstvím, že sovětský útok na Berlín a pražská operace v pětačtyřicátém nebyly jen výsledky válečného umu Sovětské armády a že nešlo jen o dokončení porážky Německa, ale o závod, a nikoliv sportovní, ale politický, že šlo současně, a možná ještě daleko víc, o získání většího prostoru pro sovětské zájmy v Evropě.
Sovětský svaz se potom dlouho bránil opustit dobyté československé území a bezostyšně si vymýšlel různé výmluvy. Sovětské tanky tehdy u nás strávily více než šest měsíců, ale ani potom neodjely daleko, větší část se jen přesunula do Rakouska a do sovětského okupačního pásma v Německu.
Mnozí se diví dodnes
Bez jakýchkoliv skrupulí rozkryl Sovětský svaz karty v květnu 1946. Týden před prvními poválečnými volbami oznámili představitelé Sovětské armády, že mají příkaz z Moskvy provést přesun svých jednotek přes naše území. Na předvolebních shromážděních komunistické strany řečníci prohlašovali, že když nezvítězí komunisté, bude muset do Československa znovu přijít Rudá armáda. Přes protesty československé vlády přesuny proběhly a jen v den voleb byly přerušeny. Komunisté v nich zvítězili, a sovětské tanky se tedy zjevně neprojížděly po Československé republice marně.
A potom čekaly.
Po poválečném novém rozdělení Polska a připojení západní Ukrajiny k Sovětskému svazu a po nepříliš politicky čistém československém předání Sovětskému svazu Podkarpatské Rusi jsme pojednou měli společné hranice a na sovětské straně pochopitelně vždycky stály tanky. Proto nebylo možné pochybovat o vážnosti výhrůžky Klementa Gottwalda prezidentu Benešovi 24. února 1948: "Sovětské oddíly jsou připraveny na hranicích."
Dvacet let pak stačilo sovětským tankům jen stát na těchto hranicích, a když přišel 21. srpen 1968, měly to vlastně za rohem.
Jakýpak tedy šok.
Ptát se, jak nám to mohli udělat, svědčí jen o neomluvitelné slepotě těch, kdož to říkají. Mluvit o zklamání, o šoku je jen pokryteckým zastíráním toho, že ti, kdož nabízeli, že mohou učinit cestu k totálně socialistickému uspořádání našich životů přívětivější, i ti, kdož "pražskému jaru" uvěřili, zavírali tehdy oči před tím, že vlastně vypovídají boj a komu. Tím, že nebyli připraveni ani ochotni vůbec nějaký boj vést, všechno zpackali a pak se divili, že proti nim jedou tanky, a nevěděli, jak se jim bránit. A mnozí se diví dodnes.
