Svetozár NaďovičNarodil se 5. července 1939 ve Vrádišti u Skalice. Vojenskou kariéru začal v pěchotním učilišti v Lipníku nad Bečvou, po jeho přemístění dostudoval ve Vyškově. Velel postupně tankovému pluku a tankové divizi, nakonec se stal náčelníkem štábu čtvrté vševojskové armády. Koncem února 1990 stanul v čele Správy pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk z Československa. Podílel se na odsunu, který trval 16 měsíců. |
Když zmiňujete posledního velitele sovětských vojsk v Československu Eduarda Vorobjova, kdy jste s ním mluvil naposledy?
Skutečně toho 27. června 1991 (kdy jako poslední sovětský voják opouštěl naše území - pozn. red.). Od té doby už ne, znám ale jeho životní dráhu. Hodně tady nasákl tou demokratizací, odmítl třeba jít velet do první čečenské války, stal se poslancem... Škoda, že jsem neměl takové štěstí jako Luboš Dobrovský, který se stal velvyslancem v Rusku a měl možnost se s ním setkat.
Děvče z mojí správy (pro zabezpečení odsunu vojsk) mu na rozloučení předalo květinu, on jí galantně políbil ruce...
Byl to typický obraz, který si při vzpomínání na odchod okupantů pamatujete?
Ano. Vidím to letadlo, tu kytici a to, jak se nám ulevilo. A říkali jsme si: teď je Československo svobodné, zbavené Brežněvovy doktríny a už nic nebrání svobodnému rozvoji. Tehdy jsme ovšem ani my, ani Vorobjov, nevěděli, že se za pár let rozdělíme.
Ještě musím říct, že Sověti neměli rádi slovo okupant. Pro ně byli okupanti fašisté na Ukrajině, kteří vraždili a stříleli lidi.
Odchod jste zvládli za rok a půl...
Dohoda o odchodu, kterou 26. února 1990 v Moskvě podepsali Eduard Ševarnadze s naším Jirkou Dienstbierem, byla tak kratičká! Měla jen šest článků. To je pro mě diplomacie, oni se soustředili na jeden bod a my pak na co nejrychlejší odchod. Co se týkalo ekologických a finančních věcí, tam jsme dobře věděli, že už od dob carského Ruska se z nich nepodařilo vyrazit ani kopějku.
Docházelo při odchodu vojáků k nějakým excesům z naší či sovětské strany?
Sověti byli naprosto neutrální, nemíchali se do našich problémů. Řekl bych, že na přímé pokyny z Moskvy, protože tehdy ještě měli pevné vedení - Gorbačova a Ševarnadzeho. Nás zajímalo, aby nic nebránilo hladkému odsunu, abychom mohli Sovětům kdykoliv říci - není žádný zádrhel, nemáte nárok si stěžovat. Lidi mi telefonovali: Chceme okamžitý odsun! Byli také takoví revoluční mladíci, chtěli organizovat pochod do Milovic... Ale na co dráždit generála Vorobjova, když nám šel na ruku? Všichni nám šli na ruku.
A Michael Kocáb (tehdejší předseda parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk, pozn. red.) mi říkal: Sváťo, dělej všechno pro to, aby lidem bylo jasné, že ta dohoda je plněná.
Michael Kocáb, Eduard Vorobjov a Svetozár Naďovič na snímku z roku 1991 (foto archiv generála Naďoviče)
Role generála DucháčkaMožná i proto, že Naďovič vstoupil za normalizace do KSČ, vyzdvihl zesnulý exministr zahraničí Jiří Dienstbier ve svých pamětech roli jiného generála - Rudolfa Ducháčka (náměstka ministra obrany a zmocněnce vlády pro odchod sovětských vojsk). "Znal fakta i sovětský způsob jednání. Přímo z hlavy vyvracel technické a právní kličky sovětských vyjednavačů, jimiž chtěli odchod svých vojsk oddalovat. Přesně věděl, jaká je propustnost železnic i hraničních přechodů," napsal o Ducháčkovi Dienstbier. Sám Ducháček svou roli umenšuje a poukazuje na práci, kterou spolu s Dienstbierem odvedli ministrovi kolegové Jaroslav Šedivý a Luboš Dobrovský. Zdroj: MF DNES |
Jak tedy byla plněná?
Správa měla 61 lidí - celkem jich mělo být 75 - a s nimi zabezpečovala celý odsun, od politických záležitostí po přebírání kasáren. Všechno bylo podřízené grafikonu, vojáci odcházeli ve třech etapách. První byla velmi důležitá. Chtěli jsme, aby nejdůležitější jednotky sovětské armády byly do voleb pryč, aby je nemohly žádným způsobem ovlivnit.
Něco vám povím. Byla za mnou jedna televize, chtěli po mně, abych si vzpomněl na nějaké 'pikošky' (drby). Ale odchod sovětských vojsk přece není pikoška! Teď máme dvacet roků svobody. A mladí lidé si vůbec neuvědomují, co to znamená. Je potřeba o tom seriózně přemýšlet.
Učí se o tom podle vás na školách málo?
Velmi málo. Jsem zklamaný, velmi rozčarovaný, že jsme na Slovensku nedokázali k výročí zorganizovat nějakou podobnou konferenci jako tady v Praze. Přitom mě, člověka, který na tom pracoval, mají po ruce.
Když se mluví o sovětských vojácích v Československu, vždycky přijde na přetřes otázka jaderných zbraní. Do jaké míry měli českoslovenští vojáci kontrolu nad tím, co Sověti odvážejí?
Munici ze třech skladů, které sami střežili a zabezpečovali, odsunuli Sověti za jediný měsíc. Veřejnost o tom vůbec nevěděla a byl jsem za to rád - že to proběhlo bez pozornosti, bez incidentů. Stěhovali to letecky, měli vlastní letiště, třeba Hradčany (v bývalém vojenském prostoru Ralsko, pozn. red.). Parlament se tím začal zabývat až rok potom.
Dosud se mluví "jen" o objektech na uložení jaderné munice, přímý písemný důkaz o její přítomnosti zatím nemáme...
Pro jadernou munici byly vybudovány tři objekty - Javor 50 v Bílině, Javor 51 v Borovnu-Míšově a Javor 52 v Bělé pod Bezdězem. První z těch skladů byl zprovozněn v roce 1969. Viděl jsem na vlastní oči "šifrovku", která šla do Moskvy. Byla určená náčelníkovi generálního štábu sovětské armády Mojsejevovi a stálo tam, aby Sověti udělali všechno pro to, aby do měsíce byly jaderné zbraně pryč.
