SPECIÁL: Příběhy železné opony
V roce 1954 bylo pouhé přiblížení se k hranici životu nebezpečné - rok předtím padlo rozhodnutí zřídit elektrické zátarasy a dva roky předtím některé úseky dokonce zaminovat.
Šedesátiletá Rozalie Sledžinská se svým odvážným činem vlastně všem tehdejším komunistickým režimem opěvovaným strážcům hranic pořádně vysmála.
Sledžinská ovšem neutíkala z Československa, ale železnou oponu překonávala opačným směrem, z Německa. Pokoušela se touto cestou dostat do své původní vlasti, do Polska.
Nebyla politickým uprchlíkem, neutíkala za svobodou, ani za lepším uplatněním, možná dokonce unikala před nepříjemnostmi v Německu - tvrdila, že jí tam hrozilo vězení.
Možná ale jen chtěla vidět domov, který znala ze vzpomínek před válkou, neboť v Německu žila už patnáct let - od doby, kdy ji nacisté odvlekli na nucené práce po porážce Polska na začátku druhé světové války z rodného Kielt-Chelna.
Pohraničníci ženu donutili cestu ukázat
Ačkoli její motivy zůstaly nejasné, její pozoruhodný příběh se zachoval v archivu bývalé československé pohraniční stráže dodnes. Když se totiž Sledžinská dobrovolně přihlásila českým úřadům, šokovaní pohraničníci ji donutili ukázat trasu, kterou utíkala. Rekonstrukci si pečlivě nafotografovali a uschovali.
Tehdy prožil čtyřiapadesátiletý Rudolf Stahl z Krchleb na Plzeňsku pořádné překvapení. Od svého zaměstnavatele dostal poukaz na dovolenou v podnikovém rekreačním zařízení v Hojsově Stráži na Šumavě.
Žena se sama přihlásila
10. června 1954 si užíval rekreace, když jej překvapila žena, která se vynořila z lesa. "Žena jej oslovila a sdělila, že hledá vojenské velitelství, kde by se mohla přihlásit. Zároveň jej požádala o jídlo. Rudolf Stahl odvedl ženu do budovy zotavovny, kde jí dal kávu a chléb, načež ji odvedl do protější budovy, kde jsou na rekreaci důstojníci ČSLA (Československé lidové armády) z Plzně," píše se ve zprávě sušické pohraniční brigády z 14. června 1954. Zpráva - samozřejmě - nesla razítko "Přísně tajné".
Rekreant Stahl okamžitě "odchytl" jednoho z důstojníků, nadporučíka Holečka, a ten zase zatelefonoval příslušnému veliteli. Pak už šlo všechno ráz na ráz - starou paní odvezla eskorta nejdřív na velitelství praporu a potom brigády. Tam ji pohraničníci vyslechli a sepsali s ní protokol. A potom jim musela ukázat svou cestu přes železnou oponu.
Ta ovšem začala na druhé straně hranic - v německé Železné Rudě - Bayerisch Eisenstein. Přijela tam vlakem 8. června ve dvě hodiny odpoledne z Regensburgu (Řezna), kde nocovala v nádražní noclehárně pro uprchlíky. Měla v Regensburgu známé: a ti ji bez bližších podrobností nasměrovali na Železnou Rudu. Ať zkusí přejít hranici někde tam.
Za cestu přes hranice zaplatila 25 marek
Sledžinská však po příjezdu do Bavorské Železné Rudy udělala dvě důležité věci: v hostinci si objednala jídlo a kávu a pak se šla pomodlit do kostela. Bylo to správné rozhodnutí: "Když vyšla z kostela, kolem 15.00, potkala asi sedmdesátiletou ženu a ptala se jí, kudy by bylo možné přejít státní hranici," píše v policejní zprávě major Miloslav Hartl.
Žena ji hned řekla, že její dcera hranici dobře zná a ukáže ji cestu. Vzala ji domů a tam na ni obě čekaly. Odešla prý na nákup, nebude to trvat dlouho. Netrvalo, vrátila se asi za půl hodiny. Když jí vysvětlily, o co jde, souhlasila. Ale měla samozřejmě podmínku: 40 marek. Nakonec to Sledžinská usmlouvala na pětadvacet, tvrdila, že tolik nemá.
Cestu k železné oponě začaly obě ženy v devět hodin večer, šly nejdříve po silnici, ale pak zahnuly k lesu, kde je uvítala cedule: "Achtung Landesgrenze" (Pozor státní hranice), za ní byl příkop a za ním několik klád. "Jsme už na hranici?" chtěla vědět Sledžinská. "Ne, to je země nikoho," odpověděla Němka.
Dvojice se podplazila pod dráty
Šly hodinu a když se vynořily z lesa, spatřily konečně drátěné zátarasy. "Musíme půl hodiny počkat," řekla Němka a tak se ukryly na okraji lesa. Pak vyrazily znovu. Bylo asi půl jedenácté a Sledžinská si v mokré trávě nechtěla rozmočit boty a tak šla jen v punčocháčích. Byly u opony. Jenže Sledžinská na plotu uviděla elektrické izolátory. Co teď?
Naštěstí Němka zřejmě nepřeváděla poprvé a tak ji ukázala, jak se dostat na druhou stranu. Obě ženy se vysvlékly - sundaly si kabát i šaty a pak se - nohama napřed - podplazily pod dráty na místě, kde nepřiléhaly až k zemi. První šla Němka, za ní Sledžinská. A ještě předtím jí podala otvorem v plotu svou tašku. I s oblečením to bylo jednoduché: Sledžinská ho přehodila přes plot, zatímco Němka si ho nechala před ním. Pak překonaly druhý zátaras a Němka se vrátila.
"Když se převaděčka vrátila na vnější stranu drátěného zátarasu, oblékla se a s pozdravem ´Nashledanou´ odešla směrem k lesu," píše se v úřední zprávě. Sledžinská se oblékla, sešpendlila si vyhrnutou sukni, ale boty si ještě neobula, raději půjde nadále bosa.
Seldžinská v horách zabloudila
Ale ještě zdaleka nebylo vyhráno, naopak. Právě teď se ocitla v přísně střeženém území a čekal ji ještě takzvaný signální drát, který při přetržení mohl způsobit poplach. Navíc se dostala do neznámého horského terénu, kde mohla snadno zabloudit, což se také později stalo.
"Sledžinská postupovala po louce směrem k potoku, přičemž však na louce ucítila ve výši kolen drát, který překročila. Když dosáhla potoka, překročila jej na výhodném místě po kamenech a asi z poloviny potoka přehodila na druhou stranu svou velkou kabelu, aby lépe překonala potok. Ihned za potokem si vyždímala promočené šaty," zaznamenává na základě její výpovědi úřední protokol.
Jenže pak se tak trochu zamotala. Nejdřív přišla na cestu, kterou jí sice Němka popsala, ale Sledžinská si nebyla jistá a tak se raději vrátila a postupovala lesním průsekem.
Pak už věděla, že zabloudila. Co tedy dělat? Po několika hodinách bloudění se rozhodla, že v lese přespí. A druhý den ráno vyrazí znovu. Netušila, že to bude ještě horší. Bloudila celý další den, nikoho nepotkala a nedorazila ani do žádné větší osady. Nezbylo než zase nocovat v lese. Až další den potkala starší paní, která jí ukázala cestu. A pak Sledžinská dorazila k zotavovně, kde překvapila rekreanta Stahla.
Pohraničníci udělali z ženy vyzvědačku
Pohraničníci žádný záznam o narušení železné opony neměli a tak se ji snažili donutit k přiznání, že přešla hranici o dva dny dříve, kdy zaznamenali v noci narušení hraničního území.
Sledžinská však trvala na svém, což zapisující velitel brigády popsal takto: "Zadržená tvrdošíjně setrvává na své výpovědi, že státní hranici přešla dne 8. 6. 1954 přibližně ve 22:30."
Nepomohla ani rekonstrukce. Sledžinská si na část cesty sice vzpomněla, ale jisté to nebylo: "Přestože byl se zadrženou prozkoumán celý úsek státní hranice, jenž by přicházel do úvahy, tato nemohla uvést přesné místo, kde státní hranici překročila," píše se v protokolu.
Nakonec zjištěný rozpor pohraničníci vyřešili jednoduše: ze šedesátileté ženy prchající do Polska udělali vyzvědačku! Závěrečný odstaveček protokolu, který nesl honosný název "vyhodnocení zadržení", zněl takto: "Na základě výslechu a rekonstrukce je nanejvýš pravděpodobné, že zadržená provedla přechod již z 5. na 6. června 1954 a snaží se dva dny pobytu v ČSR zatajit z toho důvodu, že u některé osoby provedla splnění svého zpravodajského úkolu."
A bylo to. Jestli Sledžinská někdy dorazila do svého domova v Polsku, není z archivu policie jasné.
