Je to příznačné. Už jen to, jestli říkáte „odsun“, nebo „vyhnání“, vás může zařadit do tábora, jemuž někteří lidé nebudou moci ani sedmdesát let po válce přijít na jméno.
Zůstaly jen zarostlé hroby, zmizelé vesnice, zplanělá stromořadí, přervaná historická paměť pohraničí - a také poznání, že člověk přes veškerý pokrok zůstává druhem, v jehož rozhodování hrají roli emoce, touha po odplatě i snaha zjednodušovat si vidění minulosti, protože je spletitá a těžko se v ní orientuje.
Jednotlivým ohlédnutím za tou dobou se těžko přisuzuje přesná váha, která by umožnila říci, které ohlédnutí je relevantní více než jiné. Platí totiž všechna najednou. Vyslovit jedno není popřením jiného.
To první ohlédnutí pochází z roku 1938 a připomíná, že vůbec první vyhnání se netýkalo Němců, ale Čechů, českých Židů a německých antifašistů - celkem až 250 tisíc lidí, kteří museli uprchnout z obsazeného pohraničí, především úředníků a státních zaměstnanců. A to v situaci výrazně odlišné té, za níž o sedm let později prchali Němci - tedy poté, co Německo rozpoutalo a prohrálo nejničivější válku v dějinách s úmyslem vyhladit celé národy.
Minulost Němců v ČecháchPříslušnost Čechů a Němců ke společnému kulturnímu okruhu lze datovat například ke křtu 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Osídlování pohraničí pak bylo politikou krále Přemysla Otakara II. Nabízené výhody vedly ke kolonizaci pohraničí, rozvoji řemesel, zakládání měst a obchodu. Osídlování splnilo svou funkci koncem 14. století. Dlouhou dobu, vlastně až do 19. století, bylo toto soužití relativně funkční. Průmyslová revoluce 19. století přinesla do pohraničí rozvoj řady odvětví - sklářství, textilního průmyslu, hornictví, chemiček i výroby porcelánu. S vlnou nacionalismu, která prošla Evropou, se ale objevily i třenice a hlasy volající po jazykové rovnoprávnosti. Nové pracovní příležitosti ve městech přivedly sociálně slabší české venkovany, kteří začali Němce vytlačovat. První světová válka rozkol jen prohloubila. Čeští Němci vyhlásili samostatné provincie, ty ale obsadilo československé vojsko. V nově zrozeném Československu bylo více Němců než Slováků. Stát formálně zaručoval ochranu menšin, v praxi nicméně soužití bylo složité. Němci například těžce nesli penzionování z postů úředníků kvůli neznalosti češtiny či to, že jejich děti mají chodit do českých škol. Hospodářská krize národnostní spory eskalovala. Po nástupu Hitlera se už krize jen zrychlila. Původně autonomně vystupující Sudetoněmecká strana se stala mluvčí celého etnika i prodlouženou rukou nacistů, funkčně plnili obdobnou roli slovenští „ľuďáci“ (Hlinkova slovenská ľudová strana). Československá státní moc těmto silám, stejně jako nepřátelství Polska i Maďarska, dokázala odolávat do září 1938, kdy jí srazila vaz konference velmocí v Mnichově. |
Češi, kteří po Mnichovu v pohraničí zbyli, se ocitli v nerovnoprávném postavení. Bez českých škol, bez češtiny coby úřední řeči, dokonce pod zákazem veřejného zpěvu a bohoslužeb v češtině.
Při druhém pohledu - tentokrát už do jara a léta 1945 - je znát rozdíl mezi „divokým“ a neorganizovaným vyháněním, které následovalo bezprostředně po pádu Hitlerovy říše, a pozdějším oficiálně schváleným odsunem, jejž posvětila Postupimská dohoda (o jednání v Postupimi jsme psali zde).
Právě při onom „divokém“ odsunu se někteří čeští a slovenští občané dopustili těch největších násilností, které jsou s touto dějinnou událostí spojovány. Na vlastní pěst, nikoliv v rámci státního teroru, jaký v okupované části Československa realizovali nacisté za druhé světové války.
Ovšem už během druhé světové války, ještě před zlomovými bitvami let 1942 a 1943, už československá exilová politická reprezentace s odsunem Němců počítala.
Stojí za to zastavit se u tvrzení (jímž argumentuje např. prezident Zeman), že sudetští Němci před válkou z 90 % volili Sudetoněmeckou stranu (SdP), kolaborující s Hitlerem.
SdP v roce 1935 vyhrála svobodné volby, tou dobou se však ještě od Hitlera oficiálně distancovala. Získala hlasy zhruba 63 % německých voličů (1,25 milionu hlasů, všech Němců byly 3 miliony). Nikdo, komu na konci války bylo pod 31 let, nemohl v roce 1935 SdP volit, protože ještě neměl volební právo.
Volby na odtržených územích v prosinci 1938 už se odehrály ve zfanatizované atmosféře po připojení k Říši. Volební lístky obsahovaly pouze otázku „volíte Hitlera, Henleina a Franka - ano, či ne?“. Nikdo jiný na výběr nebyl (viz obrázek vpravo). Intenzivní nacistická propaganda, spojená s absolutní mocí nad všemi sférami veřejného života, přispěla k výsledku 97 % hlasů pro „ano“.
Relevance takového čísla však je obdobně nízká jako relevance údajné 98% podpory Čechů KSČ a Národní frontě ve volbách v roce 1954.
Jenže obrázky hajlujících sudetských Němců při příjezdu wehrmachtu na začátku října 1938 nejde z paměti lidí snadno vymazat. Ti lidé reálně existovali a mnozí z nich reálně německé vojáky vítali. A po válce představovali reálný terč.
Benešovy dekrety
Atmosféru v zemi bezprostředně po konci války ovlivnily i veřejné postoje politické reprezentace. Košická vláda například 17. dubna 1945 vyzvala: „Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti k německým katanům, jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy“. Jasně protiněmecký byl i prezident Edvard Beneš, v očích mnohých pokračovatel T. G. Masaryka. Ten například 12. května veřejně vyzval k „vylikvidování otázky německé v naší republice“ a později prohlásil, že za nacistické zločiny je německý národ zodpovědný jako celek.
Půdu k vysídlení Němců vytvořila série Benešových dekretů. Například už 19. května 1945 staronový prezident zneplatnil majetkové převody a jednání uzavřené pod tlakem pomnichovské perzekuce a okupace a umožnil znárodnění majetku „osob státně nespolehlivých“. O dva dny později přibyl další, konfiskující zemědělský majetek „Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“.
| české země | Slovensko | |
|---|---|---|
| „divoký“ odsun (1945) | 650 tisíc | 10 tisíc |
| organizovaný odsun (1945) | 2,1 milionu | 156 tisíc |
| dodatečný odsun (1947) | 70 tisíc | 10 tisíc |
Na základě dekretů musely zemi opustit během několika měsíců tři miliony lidí, což představovalo největší - navíc vynucenou a v krátké době provedenou - migrační vlnu na českém území.
Další dekrety například formalizovaly potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a mimořádné lidové soudy, stanovily pravidla pro řízení osídlení pohraničí a konkretizovaly, jak bude osídlena uprázdněná zemědělská půda.
Pohraničí - termín Sudety byl už od 22. května 1945 vyhláškou zakázán - se totiž po válce během několika měsíců stalo prakticky pustinou, v níž zbylo nanejvýš kolem dvanácti procent původního obyvatelstva, zejména Čechů, kteří zde válku přečkali a neodešli po Mnichovu.
Nové osídlence, často chudší lidi z vnitrozemí (a také Slováky či etnické Čechy repatriované z Ukrajiny, Rumunska či Balkánu) přitom lákala vidina zisku lepšího ekonomického postavení. Byly jich statisíce - ze 2,2 milionů lidí, kteří v pohraničí žily v květnu 1947, tvořili noví osídlenci téměř dvě třetiny. Dosídlovací politika vlád z dalších let ovšem nebyla zcela úspěšná a mnozí z těch, kteří přišli do kraje, k němuž neměli žádný generační vztah, ho zase brzy opustili. Roli sehrála i nucená kolektivizace zemědělství.
To už ale byla jiná kapitola, kapitola z dějin, které nejen vykládala, ale i psala Moskva a její nohsled KSČ.
Co s nimi, když jsme jim postříleli rodiče?
Jaké byly příběhy onoho léta 1945, ať už jim budeme říkat odsun, vyhnání, vysídlení či jakkoliv jinak? Jisté je, že nešlo o státní teror jaký praktikovalo nacistické Německo.
Odsun semlel i antifašisty Během poválečných represí se měli z nařízení vlády respektovat prokazatelní němečtí antifašisté. Vznikaly komise k prověřování Němců a udělování antifašistických legitimací, které chránily před diskriminací. Rozhodování komisí se lišilo, zatímco mnohde museli prokázat odbojovou činnost, jinde stačilo předválečné členství v KSČ či v sociální demokracii. Většina antifašistů však nakonec zvolila cestu dobrovolného vystěhování do okupačních zón v Německu. Mnohdy se buď nechali přesvědčit komunisty a odešli budovat socialismus, nebo solidarizovali s ostatními odsunutými. Často odcházeli i ze strachu, jelikož ani legitimace je před útoky neochránila. Antifašisté měli při odsunu lepší postavení, každá rodina měla nárok na čtvrtinu železničního vagonu a mohla si s sebou vzít i majetek. |
„Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“ zdůvodňoval zavraždění více než sedmdesáti dětí včetně kojenců slovenský důstojník Karol Pazúr, hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích na Přerovsku, při němž bylo 18.-19. června zabito 265 civilistů. Podle svědků obzvláště hrůzným způsobem. Sám Pazúr za zvěrstvo dostal dvacet let, Klement Gottwald mu krátce na to zajistil svobodu (více o masakru jsme psali zde).
První půle června 1945 znamenala také smrt pro nejméně 763 Němců v Postoloprtech, na níž se podílely armáda i Revoluční gardy. Celkem 1 691 lidí přišlo o život na následky nemocí, vyčerpání či přirozenou smrtí v rámci tzv. Brněnského pochodu smrti, vysídlovací akce započaté 30. května. Další zemřeli třeba v Lanškrouně (samostatný článek k tomu čtěte zde).
To jsou jen ty nejvýraznější. Historik Tomáš Staněk odhadl, že v rámci „krajně diskriminačního zacházení“ přišlo v letech 1945-1946 na československém území o život až 25 tisíc lidí.
