Jen málokdo si Řád bílého lva vojenské skupiny zaslouží tak, jako ona. Po bitvě u Sokolova, kdy v roli snajperky zlikvidovala kulometné hnízdo nacistů a s ním i pět vojáků wehrmachtu, obletěla fotografie půvabné dvaadvacetileté ženy s puškou odstřelovače svět a její příběh popisovaly sovětské, britské i americké tiskové agentury.
Vzpomínky na tuto práci přesto z Lastovecké musíte dlouho "páčit". "Zabíjení je hrozná věc – i když to děláte ve válce. Proto o kariéře odstřelovače mluvím nerada," omlouvá se Lastovecká.
Nejblíže smrti byla v bitvě u Sokolova a pak v Dukelském průsmyku, kde jí výbuch dělostřeleckého granátu zlomil páteř a půlcentimetrová střepina těžce poranila hlavu – přežila zázrakem. U Sokolova byla naopak blízko sebevraždě – to když po mnohahodinovém ležení na tajícím ledu řeky Mža k němu v noci přimrzla.
Marie Ljalková-Lastovecká na archivním snímku.
"K ledu nás přibila palba kulometů. Slyšela jsem jen výkřiky našich vojáků. Led pod nimi rudnul krví. Leželi jsme na něm celé hodiny," vzpomíná plukovnice ve výslužbě.
Prezident vyznamenal válečné hrdinyOcenění získal i hokejista Jágr nebo galerista Knížák |
A i když jen tušila, kde kulometné hnízdo je, opatrně zamířila a vyprázdnila do tmy celý zásobník. Kulomet zmlkl. Podchlazenou a k ledu přimrzlou ženu našli ve tmě až Čechoslováci, které zprvu považovala za nacisty. Přiložila si proto hlaveň pušky pod bradu a nahmátla spoušť. V poslední chvíli zaslechla češtinu.
Ještě větší hrdinství Lastovecká prokázala jako sběračka raněných – i z těch nejbeznadějnějších situací odtáhla do zázemí bojující jednotky desítky zasažených a krvácejících vojáků.
"A desítky z nich jí také vděčily za život," dodává historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.
Nehledě na dva válečné kříže a Řád rudé hvězdy za projevenou statečnost v boji, byla Lastovecká po válce z armády vypuzena s pěti sty korunami invalidního důchodu. Dvacet let pak pracovala jako průvodkyně v Čedoku.
Z hrdiny "nepřítelem lidu"
Zatímco mnozí muži zralého věku propadali v roce 1939 po okupaci a rozbití Československa malomyslnosti, Emil Boček (87) se v pouhých šestnácti letech rozhodl, že to nacistům pořádně vytmaví. Po několika marných pokusech se dostal přes Jugoslávii, Turecko a Francii do Velké Británie, kde byl přijat do kurzu pro letecké mechaniky Královského vojenského letectva (RAF).
To mu však nestačilo, takže zvládl i pilotní kurz. Jako pilot 310. čs. stíhací perutě se účastnil bojových akcí při doprovodech spojeneckých bombardérů na Evropu a při útočných akcích na německé pozice. Absolvoval 26 riskantních operačních letů.
Když přistál v srpnu 1945 s "třistadesítkou" v osvobozeném Československu, měl už své účty s nacisty vyrovnané. Požádal proto o uvolnění z letectva. To ho také nejspíše v poválečných letech perzekucí válečných veteránů zachránilo před zatčením.
Vězení se nevyhnula většina jeho přátel z RAF, z nichž se rázem stali "nepřáteli lidu". Boček pracoval nejprve jako automechanik a poté soustružník výzkumného ústavu. Do důchodu odešel v roce 1988. V roce 1993 byl po předcházející politické a morální rehabilitaci povýšen do hodnosti plukovníka.
Čekání na smrt
O čem asi přemýšlel Jan Plovajko (88), když po tříletém pobytu v sovětském gulagu, kde se ocitl po útěku před nacisty, čekal kvůli podvyživenosti – vážil 40 kg – a vyčerpání už jen na smrt.
V poslední chvíli ho zachránil vznik 1. čs. polního praporu v SSSR, do něhož sovětský diktátor propustil vězněné Čechoslováky. Jako obsluha minometu se Plovajko zúčastnil významných bitev – i osvobození Kyjeva, kde padl jeho bratr. Přežil i tu nejkrvavější v Dukelském průsmyku.
Po válce chtěl zůstat v armádě. Měl však výhrady k totalitním poměrům. Ve vykonstruovaném procesu ho obvinili ze špionáže, pro chatrnost důkazů však musel být propuštěn. Do důchodu odcházel jako dělník Metrostavu.
