"Od svého árijce jsem dostala balík. Nevím, co mám dělat. Jednak bych se s ním sama ráda sešla, neboť nejde, aby mně a Evě posílal dárky zcela zadarmo. Ovšem ti, kteří mi od něj přinášejí věci, mě hrozně zrazují, protože je velmi neopatrný a vše vypravuje zcela cizím lidem," napsala si 30. prosince 1942 do deníku 21letá Eva Roubíčková.
Deník z TerezínaVzpomínky Evy Roubíčkové v seriálu Příběhy 20. století |
V terezínském ghettu ji internovali v roce 1941. "Árijcem" židovská dívka nazývala Karla Košvance, železničáře z blízkých Nových Kopist, který s nasazením života pašoval do ghetta zásoby a ven dopisy a cennosti, za něž potraviny pořizoval na černém trhu.
Košvancova osobní statečnost vyšla najevo díky badatelům ze sdružení Post Bellum. V roce 2009 začali dokumentovat příběhy Evy Roubíčkové a Košvancovy dcery Vlasty (dnes Rypáčkové). A právě železničářova dcera od izraelského velvyslance v Praze Garyho Korena nyní převzala otcovi určené ocenění Spravedlivý mezi národy.
Spravedlivý mezi národy
|
Shodou okolností se tak stalo v Mezinárodní den obětí holokaustu, připomínaný při výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim sovětskými vojáky.
"Ve sbírce Paměť národa jsme už zaznamenali přes tři a půl tisíce výpovědí pamětníků a máme ohromnou radost, že Karel Košvanec je dalším z těch, kterému se také díky nám dostalo významného mezinárodního ocenění," podotkl k tomu ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Výslechy SS vězeňkyni nezlomily
Dcera profesora na gymnáziu Arnošta Mändela Eva (později Roubíčková) se narodila v Žatci, spolu s rodiči byla internována v Terezíně. Pracovala v zemědělství a díky tomu se dostávala mimo tábor, pásla ovce.
Právě při tom se poprvé potkala s Karlem Košvancem, železničářem pracujícím v blízkých Bohušovicích nad Ohří. Sem přiváželi Židy směřující do Terezína, zde vystupovali a obtěžkáni zavazadly se vydávali pěšky na cestu do někdejší vojenské pevnosti. Košvanec je při své práci na nádraží viděl. A rozhodl se jim pomáhat.
První balík s jídlem a cigaretami předal jednadvacetileté Evě, když sám pracoval na poli. Balíčky začal nosit pravidelně, čímž vystavoval sebe, manželku i své tři děti riziku smrti, svědomí mu ale nedalo. Podle Roubíčkové bylo motivací jejího zachránce - tak ho ve vzpomínkách nazvala - sociální cítění.
Byl ostatně přesvědčeným komunistou, nicméně ještě v době, kdy Češi zpravidla neměli ponětí o zvěrstvech ruských bolševiků, gulazích, pronásledování neruských etnik či agresi proti pobaltským státům, Rumunsku či Finsku. Naopak převládalo zklamání ze západních demokracií, které Československo "potopily" v Mnichově.
Roubíčkovou při pašování přistihla pomocná ostraha ghetta, tvořená českými četníky. Dozorci z jednotek SS ji pak nechali uvěznit, přes kruté výslechy ale Košvance neprozradila. Zachránila ji smyšlená historka.
Košvanec poté - a možná i předtím, Roubíčková si tím nebyla jistá - pašoval do ghetta potraviny a další věci osobně. S nákladem těžkým desítky kilogramů se plížil mezi strážemi, na nebezpečnou výpravu se vydával až dvakrát týdně. Vězni mu dávali dopisy pro přátele - i to značilo důvěru, kterou v něj měli, vždyť při dopadení by takové dopisy představovaly pro adresáty jízdenku na smrt - a také cennosti, za něž pro ně nakupoval jídlo a cigarety na černém trhu.
Košvancova nejstarší dcera Vlasta, narozená v roce 1930, vozila pomoc z Prahy od přátel židovských rodin, které byly uvězněné v Terezíně.
"Dnes by to nikoho nezajímalo. Nebo přece?"
Nechybělo mnoho a příběh Karla Košvance zůstal zapomenut. Statečný železničář zemřel v dubnu 1950 na zápal plic, patrně i v důsledku fyzického strádání při nočním pašování. Eva Roubíčková si své zážitky nechávala pro sebe, protože měla pocit, že by nikoho nezajímaly.
"V posledních letech jsem svůj názor změnila, jelikož mi různí lidé dávali najevo, že o mé svědectví stojí (...) Zároveň jsem zjistila, jak málo současná generace mladých lidí o holokaustu ví, proto jsem se rozhodla své zážitky více zveřejňovat," napsala v srpnu 2011. Zemřela před necelými dvěma měsíci, 1. prosince 2013.
