Šarmantní dáma ani ve svých sedmaosmdesáti letech v sobě nezapře političku. Když mluví o Československé straně národně socialistické, její hlas je plný nadšení a hrdosti. A to i přesto, nebo právě proto, že se jí její angažmá ve straně Prokopa Drtiny či Milady Horákové stalo vpravdě osudným. Komunistický režim ji jako členku nepohodlného politického subjektu vsadil na dvacet let do vězení.
Růžena Krásná se narodila se 22. června 1921 v Českém Dubu. Její dědeček Antonín Jirásko byl na Liberecku před první světovou válkou jedním ze zakladatelů národních socialistů. Válku přečkala v Písku a po jejím skončení se ihned vrhla do politického dění. Stala se krajskou tajemnicí strany v Liberci.
Když komunisté po převratu zlikvidovali sekretariáty nepohodlných stran, pracovala na ředitelství podniku Sklo-porcelán. V prosinci 1949 byla zatčena a pět dní a pět nocí podrobena nepřetržitému výslechu. Režim ji odsoudil do vězení ve veřejném libereckém monstrprocesu s poslancem Emilem Weilandem. Původní trest smrti jí byl změněn na dvaadvacet let. Po věznění na Pankráci a v Liberci byla roku 1953 převezena do ženské věznice v Pardubicích.
Propuštěna byla na amnestii 8. května 1960. Po revoluci patřila k prvním zakladatelům Konfederace politických vězňů, tehdy ještě pod názvem K10. V devadesátých letech byla předsedkyní Národně sociální strany - Československé strany národně socialistické. Žije v Liberci.
Jak jste se vlastně dostala do politiky?
Přišla jsem do kontaktu s politikou už od mého otce, kterému jsem pomáhala za dob první republiky. Když to pak v roce 1945 ruplo, jeden z velkých politiků naší partaje v libereckém kraji, Jan Kögler, poslal telegram do Písku, kde jsme bydleli: Pošli holku, potřebujeme ji. Táta řekl: Dobře, zapakuj se, doprovodím tě na nádraží. U Köglerových mne přijali jako doma. A začala jsem se věnovat naší stranické politice.
Co to konkrétně obnášelo?
Já byla politicky činná v Liberci, v Pardubicích a v Plzni. Musela jsem projít tři kraje a bezpodmínečně je znát.
Například jsem pracovala s naším pardubickým tajemníkem, jmenoval se Günter Holzinger. K tomu mám takovou veselou historku. Když jsem stála později při našem veřejném monstrprocesu v oné ohrádce, prokurátor se mne ptal: Znala jste Zingera? Ne, odpověděla jsem. Ale musíte ho přece znát dobře, vždyť jste s ním pracovala, rozčiloval se. Ne, nikoho takového neznám, trvala jsem na svém. A státní zástupce na prokurátora křičel: Na nic se jí neptej, je to politička, ta zapře vše. Ale já jsem si ve skutečnosti řekla - tůdle, když nevíš, jak se celým jménem jmenuje, tak nic neřeknu. Jmenoval se Günter Holzinger. Když jsem ho pak na jednom pohřbu po letech potkala, děkoval mi. Věděl jsem, že mne neprozradíš, řekl mi.
Takže jste pracovala jako tajemnice strany?
Řekli mi rovnou, že budu dělat v sekretariátu. Bylo tam spousta dobrovolníků, já ale byla jediná, která dostávala plat.
To jste se z titulu své funkce musela určitě setkat se spoustou tehdejších významných politiků...
To ano, poprvé přišel k nám do kraje Prokop Drtina, když se vrátil z Anglie. Toho jsem vítala. Pak přišla jako první politička Fráňa Zemínová, tu jsem taky vítala. Fráňa mi pak řekla: Neztrať se mi. Tak jsem na ní počkala. Chtěla tehdy, abych jí o sobě něco řekla. Tak se stalo, že mne povolali do Prahy, kam jsem často jezdila. Tím pádem jsem se dostala do politiky seshora, ne zezdola. A přišla jsem k takovým věcem, ke kterým bych se jinak v Liberci nedostala.
V roce 1950 jste byla odsouzená v libereckém monstrprocesu...
To byl první proces po procesu s Miladou Horákovou. Ten byl v Praze, druhý proces byl v Liberci. A pak už nikde žádný veřejný monstrproces nebyl. Byly sice všelijaké různé procesy, ale už ne veřejné, vysílané rozhlasem. Naši tam nesměli přijít, ani otec, ani matka. Ale stáli na ulici pod amplionem a slyšeli všechno.
O co v onom procesu šlo a kdo všechno byl odsouzen spolu s vámi?
Byl to proces, který jsme absolvovali my, národní socialisté, pak jeden sociální demokrat a nějací bezpartijní. Žalovali na sto lidí. Nejprve nás šestnáct vedoucích, poté byl druhý proces s esenbáky, mladými kluky, vojáky a několika civilisty. Třetí proces byl největší, varnsdorfský. Tam napasovali i vraždu a dva lidi popravili. Dnes už víme, jak to bylo. Že to nebyla vražda, že ho zastřelili estébáci sami.
Většinu trestu jste ale strávila v ženské věznici v Pardubicích, kam vás převezli z Liberce.
Přišla jsem do Pardubic v březnu 1953 z Liberce ještě spolu s Ninou Svobodovou (viz inforámeček), která byla povoláním spisovatelka a členka lidové strany.
Znala jste tam kromě ní ještě někoho jiného?
Hned po příjezdu jsem potkala Fráňu Zemínovou, kterou jsem už dříve znala z politiky (poslankyně za národní socialisty, viz inforámeček). Běžela proti mně a v ruce měla kus veky, kterou jsme si dělily, abychom vydržely. Říkala jsem jí: Prosím tě, to mi nedávej. Ona ale: Neboj se, o vše se postarám. Toto je první jídlo pro tebe a pak se domluvíme, co dál.
Prožila jste ve vězení kruté výslechy?
Dvanáctkrát jsem například byla zavřená v ´díře´. Jen proto, že jsme proti něčemu protestovaly.
Také jsem nikdy nevěděla, že mi zlomili čelist, vzpomínám si jen, že mi po výslechu tekla z úst krev. Měla jsem krásné zuby. Když jsem později přešla k jinému zubaři, řekl mi, že se na ně nedají nasadit korunky. Panebože, paní Krásná, řekl mi. Vy máte prasklé celé patro a špatně srostlé. Viděla jsem to na rentgenovém snímku.
Jak jste ve vězení spolu všechny ženy vycházely?
Často měnili naše cely, abychom se moc nespřátelily. Byly tam poslankyně, senátorky, ženy politicky angažované. Všechny měly stejná privilegia, která platila pro každého stejně. Až po Maďarském povstání (povstání proti komunistickému režimu v Maďarsku v roce 1956, pozn. red.) začalo určité uvolnění. Kdybychom tehdy bývaly odpochodovaly pochodem, tak bychom mohly odejít, protože bachaři byli schovaní. Byli v takových obrovských rourách, protože se tam zrovna dělala kanalizace. Ani noha nebyla venku. Mohly jsme odpochodovat, ale nebyly jsme na nic připravené.
Jako politické vězenkyně jste tedy byly pospolu?
Všechny nás, co jsme byly politicky angažované, dali o patro výš, kde byly tři cely. Říkalo se tomu Hrad. Byly jsme tam my, civilky, a jeptišky. Pak mezi nás poslali i takové dvě velké revolucionářky. Jedna z nich se jmenovala Amálie Hrzánová, byla to prostá žena z Moravy. Vynadala kdekomu, nedala se. Ženské si z ní často dělaly legraci, popíchly ji a ona nadávala v tom svém nářečí. Ale na druhou stranu to bylo velmi dobré, protože byla veselá a vždy měla nějaký důvod k optimismu. Tam jsme se ledacos naučily. Byla jsem tam plné tři roky.
Měla jste možnost se s Fráňou Zemínovou více scházet?
Fráňa Zemínová byla stará. Když ji zavřeli, bylo jí přes šedesát let, v době, kdy jsem tam přišla já, jí bylo už skoro sedmdesát. Často měla srdeční záchvaty, které jí složily k zemi. Ale bachaři tomu nikdy nevěřili, nikdy ji nedali nějakému srdcaři na prohlídku, vždy ji dali ošetřit pouze našemu internistovi.
Ale když se šlo na procházky, tak nám dovolili chodit ve dvojici spolu. Věděli jasně, že jsem byla národní socialistka jako ona. Brala jsem to jako do jisté míry doučení všeho toho, co jsem ještě v partaji neuměla a neznala. A Fráňa mi řekla mnohé věci, které by byla neřekla nikomu jinému. Takže to byla báječná věc.
Když jsme u těch lékařů, v Pardubicích byla také zavřená Naděžda Kavalírová, současná předsedkyně Konfederace politických vězňů. Prý tam působila jako lékařka.
Ano. Bylo nás stále víc, tábor se rozšiřoval, přijímali i kriminálnice, čili muselo tam být proto i více lékařek. Tuto práci zastávaly vězenkyně, které byly zároveň lékařkami. Například Slávinka Kolářová z Brna nebo pražská lékařka Dáša Kočová. Ta ostatně byla také naše - národní socialistka, taky poslankyně.
A paní Kavalírová?
Naděžda Kavalírová přišla do pardubického kriminálu v době, kdy my jsme tam už byly skoro osm let. Ale utekl mi přesně její příchod a to proto, že přišla tak tajuplně, že ji sám náčelník celého lágru přivedl sám do našeho zdravotního střediska. Vůbec jsme žádná z nás nic nevěděly, až najednou se tam nějak objevila. Ty ženy, které zrovna ležely na ošetřovně, věděly, že ji přivedl náčelník. A to bylo hogo fogo, že by někoho přivedl náčelník.
To nebylo obvyklé?
To se nikdy nestalo. Naděžda Kavalírová přišla a dali ji rovnou mezi ty lékařky. Až pak jsme se dozvěděly, kdo je a odkud je. Dlouho jsme ale netušily, z které věznice přišla a za co tam byla. To jsme zjistily až později. Nikdo také nevěděl, na jaké je cele. Ptaly jsme se kolikrát mezi sebou - ty jsi s ní byla? Nebo ty? Ale nikdo ji neznal a nevěděl, z které věznice přišla.
Ona vám neřekla, proč je ve vězení?
Ne, nikdy jsme se nedozvěděly, kolik měla trestu ani kdy ji zavřeli. Všichni z toho byli vedle, protože nevěděli, koho máme vedle sebe. Když šlo o vražedkyni, tak to bachaři řekli otevřeně. Stejně jako když to byla zlodějka. Ale o Nadě Kavalírové jsme nic nevěděly.
Stejně tak tam s námi byly zavřené lehké ženy. My jsme jim říkaly "kůrou porostlý", tak jsme je mezi sebou nazývaly, abychom nemusely použít ono lidové slovo. Ty se k tomu také hlásily. Byla tam jedna taková bordelmamá. Ta jednou přišla a jasně řekla, který politický funkcionář a jak a kdy tam k nim do bordelu chodil. My jsme jí říkaly: Proboha, nám nic nevykládejte, nechceme to vědět, nebo nám ještě přidají roky navíc. Vám? divila se. Já bych jim něco řekla. Takoví oleandři, abych já je nesrovnala? (směje se). Já na to nikdy nezapomenu. Nutno říci, že i tahleta děvčata se k nám chovala velice slušně, a když byl nějaký průšvih, brala to na sebe, takže nás za to netrestali.
Znala jste Naďu Kavalírovou osobně?
Ano a chovala se určitě dobře, nic špatného bych o ní nemohla říci. Slušného člověka jsme vždy poznaly. Tam nikdy nebyla fízl, nikdy na nikoho nic neřekla, nikoho neshodila. Všechno bylo v pořádku. Ale co podepsala ex post, to je otázka...
Každopádně je s podivem, že za normalizace pracovala až do odchodu do důchodu na ministerstvu práce a sociálních věcí. Tam přece musely být jen prověřené osoby...
Každý má právo podívat se do jejích spisů. Ale když jsme zakládali konfederaci politických vězňů (Růžena Krásná stála u zrodu tzv. K10, předchůdkyně KPV, pozn. redakce), dlouho jsme o ní nevěděli. Ale později Naděžda Kavalírová pracovala ve prospěch Konfederace na ministerstvu spravedlnosti, kde zařizovala rehabilitace politických vězňů. Pracovala tam s Ritou Klímovou-Mlynářovou, která pocházela z komunistické rodiny.
Na svobodu jste se dostala až díky amnestii v roce 1960...
Propouštěli nás z Ruzyně, kam mne najednou z čista jasna převezli z Pardubic. Strčili nás do antonu, ale nevěděli jsme o sobě. Mne, Fráňu Zemínovou, Tomi Kleinerovou (viz inforámeček) a Jarmilu Taussigovou-Potůčkovou (inforámeček). Pátý byl muž, jak jsem poznala podle hlasu. Byl to generál, raději ho nebudu ani jmenovat, naložili ho v Leopoldově (z jiného staršího rozhovoru vyplývá, že se jednalo o generála Syrového, poznámka redakce). Zeptal se mne, zda se mohu škvírou podívat ven, kudy jedeme. Stála jsem na špičkách, koukala se a hlásila mu, co vidím. Když jsme pak vystoupili, zjistili jsme, že jsme na Ruzyni. Po několika dnech v ruzyňské věznici mne pak propustili úplně.
. Kdo byl kdoNina Antonie Malvína Svobodová (1902 - 1988), česká novelistka a publicistka, účastnila se prací v kulturním hnutí katolickém, redigovala kalendář Čs. žena, spolupracovala v týdeníku Katolická Žena. Členka lidové strany, odsouzena v libereckém monstrprocesu. Antonie Kleinerová (1901 – 1982), od roku 1937 pracovala na ministerstvu sociální péče, kde poznala Miladu Horákovou. Během války se s manželem zapojila do protinacistického odboje. Prošla několika koncentračními tábory, po válce vstoupila k národním socialistům a byla zvolena do ústavodárného Národního shromáždění. V monstrprocesu s Miladou Horákovou byla v roce 1950 odsouzena na doživotí. Propuštěna byla na amnestii 10. května 1960. Jarmila Taussigová-Potůčková (1914-), členka komunistické strany, jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly, odpovědná za politickou a kádrovou činnost v KSČ. Byla odsouzena ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952 a propuštěna na amnestii v roce 1960. Armádní generál Jan Syrový (1888 - 1970), legionář, později zemský vojenský velitel, od roku 1925 náčelník hlavního armádního štábu. V roce 1933 se stal generálním inspektorem československé branné moci a později na chvíli i ministrem národní obrany. V období Mnichovské dohody vykonával od 5. října do 30. listopadu 1938 funkci předsedy vlády. V roce 1945 byl zatčen a odsouzen na dvacet let za vlastizradu. Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech při amnestii v roce 1960. Fráňa Zemínová (1882 - 1962), česká politička, v letech 1918–1939 poslankyně československého parlamentu za Národně socialistickou stranu. Po únoru 1948 odešla z politiky, přesto byla v roce 1949 zatčena a následně ve věku 68 let odsouzena k dvaceti letům vězení v monstrprocesu s Miladou Horákovou. Propuštěna byla při velké amnestii Antonína Novotného v roce 1960. |
