K tomu, aby se slepec dostal, kam potřebuje, má už v dnešní době speciální vysílačku. Tou stačí namířit na přijíždějící autobus či tramvaj a hlasitě mu oznámí, jakým směrem jede.
Kvůli čím dál většímu hluku z rušného provozu, motorkám, vrtulníkům nebo jen taškám na kolečkách ale může dojít k situaci, že přijíždějící autobus přeslechne. Řidič by měl v takových situacích správně zareagovat. „Pokud na zastávce vidí nevidomého, který k nastoupení nijak nereaguje, měl by otevřít dveře a osobně ho oslovit,“ vysvětluje školitel řidičů MHD v Brně Josef Konečný, který sám v mládí oslepl.
Vysílačky na MHDSpeciální vysílačka, kterou nevidomí pro cestování v MHD používají, je malá krabička zhruba o poloviční velikosti, než má mobilní telefon. Má na sobě šest velkých tlačítek s čísly, kdy každé slouží k jiné věci. Handicapovaní ji mohou použít v městské hromadné dopravě v Praze, Brně, Pardubicích, Hradci Králové, Plzni nebo Českých Budějovicích. Vysílačka se prodává ve speciálních prodejnách v Praze a v Brně. Stojí kolem tří tisíc korun, ale je možné u něj požádat o příspěvek. „Ve spojení s bílou holí je to pro samostatný pohyb a orientaci v terénu to nejlepší, co může být,“ řekl Josef Konečný. |
„Nevidící, ale nemusí rozpoznat, že mluví právě k němu. Lehký dotyk na loket je proto správnou volbou,“ vysvětluje dále. Podle Konečného si řidiči také často neuvědomují, že nevidomým odpovídají jen kývnutím hlavy.
Řidiče rovněž překvapuje, proč nevidomí opakovaně vysílají povel ke zjištění čísla linky. „Přijímač povelů se totiž aktivuje až po odblokování dveří, což nemohou vědět, kdy nastane,“ zdůrazňuje Konečný. Časté jsou i situace, kdy slepý nemůže najít tlačítko k otevření dveří. „Každý model ho má totiž někde jinde. Navíc pokud je zima nebo jaro a máte zmrzlé ruce, vaše šance je minimální,“ konstatuje školitel. V takových případech je třeba, aby nevidomý zmáčkl na vysílači tlačítko, které vyšle povel „nastupuje nevidomý“, a řidič by měl hned reagovat.
Řidič v roli slepce na vlastní kůži
Proto, aby řidiče takové situace nepřekvapovaly a dokázali jim naopak předejít, musí projít každý rok povinným školením. To vede Josef Kopecký, který oslepl v důsledku pracovního úrazu, když mu bylo 22 let. „Drtivá většina řidičů školení přijímá velice vstřícně. Často mi říkají, a to i dlouholetí zaměstnanci, že tyhle informace slyší poprvé v životě,“ říká. „Například i to, že zhruba sedmdesát procent nevidomých má nějaký zbytek zraku. Je to ale stále minimum a bílou hůl potřebují,“ doplňuje.
Nově přijímaní řidiči mají navíc ještě hodinu věnovanou takzvanému „zážitku“. „Dostanou zaslepovací brýle, bílou hůl a sami si zkusí dohledat dveře do přistavené tramvaje, nastoupit, projít k dalším dveřím, otevřít si je a zase vystoupit,“ vysvětlil blíže jejich školitel. Díky tomu by se jim teoreticky získané informace měly vrýt hlouběji do podvědomí.
