V úterý 19. září pořádá nadační fond Českého rozhlasu jako každý rok Den pro Světlušku. Stovky dobrovolníků v ulicích tří stovek měst prodávají přívěsky a charitativní singl Anety Langerové. Výtěžek půjde na pomoc nevidomým lidem.
Na pražském Smíchově se zapojila i čtyřiadvacetiletá Alena. "Když už je to pro nás slepce, tak i my bychom měli prodávat," říká. Sama díky Světlušce získala stipendium na Konzervatoři J. Deyla v Praze. Letos na oplátku pomohla sehnat tři stovky dobrovolníků.
"To musí být hrozný, nevidět," začala svou otázku čtenářka. "Míváte třeba sny, že vidíte?"
"Tak hrozné to zase není. Jenom je potřeba se s tím naučit žít a přijmout to jako fakt. I já mám občas špatné dny, kdy mi hodně vadí, že nevidím. Ale těch dnů je málo, protože život je realita. Už dlouho jsem neměla sen o tom, že vidím. Co se týče vidění ve snu, nevidím stejně jako v životě."
Dalšího čtenáře zajímalo, co by nevidomí od společnosti nejvíce ocenili. "Nevidomí by určitě ocenili lepší komunikaci s veřejností a samozřejmě i trochu peněz navíc - kdo by je nechtěl? Co se týče technických pokroků, myslím, že my nevidomí jsme nejdál. I my ale máme co dělat, musíme se učit být na lidi milejší, vážit si každé pomoci, i když se nám zrovna nehodí, a nezapomenout za ni vždycky poděkovat, i když ji odmítneme."
Několik čtenářů zajímalo, jestli má pohledná Alena přítele. "Vzhledem k tomu, že jsem vdaná, nemám," ujasnila svůj "stav" mladá žena.
Jak slepej k houslím
"Nemůžu stát na místě, někdy je to těžký, ale nesmím se zastavovat, musím bojovat a jít," hodnotí svou situaci Alena. "Chci pomáhat lidem tím, co jim můžu dát ze sebe. Do jistý míry svý postižení beru jako poslání."
Potíže se zrakem měla od narození. Narodila se už v šestém měsíci spolu se svým bratrem, dvojčetem. "Došlo k nějakým komplikacím s kyslíkem, doktoři mi částečně spálili sítnici. Měla jsem pak kombinovaný šedý a zelený zákal, ten zelený nakonec zvítězil. A tak jsem v šestnácti přišla o zrak úplně," vypráví. "Hodně dlouho jsem si nechtěla vůbec připustit, že nevidím. Strašně jsem se styděla za bílou hůl, najednou je na vás totiž ten handicap vidět."
Od malička byla na speciálních internátních školách pro děti se zbytky zraku, domů jezdila málo. 
"Naši měli snahu dát mě do normální školy v rámci integrace postižených, do třídy, kde by byli většinou viďoši, abych mohla bydlet doma, ale já se zabejčila. Kdybych zůstala doma, nebyla bych takhle schopná. Podlehla bych tomu, že máma za mě všechno udělá. Teď jsem samostatná, spokojená, sama za sebe," říká sebevědomě.
Alena studuje zpěv a hru na kytaru a na klavír. Přivydělává si soukromými hodinami. Několikrát moderovala koncert zrakově postižených na Hradě, loni pak charitativní koncert Anety Langerové pro Světlušku.
"Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím, do slova a do písmene," vtipkuje bezprostřední blondýnka s modrýma očima. "Přišla za mnou učitelka, že hledají někoho, kdo by moderoval tenhle koncert. Tak jsem to zkusila."
Copak nevidíš, ty krávo
"Stála jsem tuhle na Černým Mostě v metru, nějaká paní tam vběhla a vrazila do mě a křičela: Co tady stojíš, copak nevidíš, ty krávo! Tak jsem jí odpověděla: Jsem slepá, ty vole a šla jsem dál," směje se Alena.
Snaží se brát svou situaci s nadhledem. Tvrdí, že postupně přibývá lidí, kteří nemají problém pomoct nevidomému člověku na ulici. "Ale někdy nastane situace, kdy tu pomoc opravdu potřebujete, ptáte se na zastávce plné lidí třikrát na číslo tramvaje, ale nepřijde odpověď."
Někteří lidé se zdráhají pomoct, protože neví, jak se ke slepému člověku chovat. "Ale je to prosté. Když vidíte na ulici stát člověk s holí, tak ho stačí pozdravit a zeptat se, jestli nepotřebuje pomoct, zeptat se ho, kam potřebuje jít. Není úplně nejlepší začít nás automaticky někam postrkovat," usmívá se Alena.
"Nejhorší ale je, když začnete postiženýho člověka brát jako chudáka. Musíte se k němu chovat rovnocenně. Do určité míry, samozřejmě."
Namaluju se i bez zrcadla
"Nejvíc mě od začátku mrzelo, že nevidím svoje blízký lidi, jejich gesta. Někdy přece stačí mrknout a víte. A maximálně mi od začátku vadilo, že se nevidím v zrcadle. Ale už dlouho se zvládnu sama namalovat, jen oční linku nezvládám," usmívá se.
Lidi prý odhaduje podle hlasu a podle podání ruky. Tak Alenu zkouším... Jak tedy vypadám? "Tak úplně hubeňoučká nejste," zkouší to opatrně. "A nemáte dlouhé vlasy," trefila se ve svém odhadu nevidomá mladá dáma.
