Změnu ilustruje například simultánní tlumočení v televizi. Zatímco v minulosti neslyšící v rohu obrazovky sledovali znakovanou češtinu, v současnosti je to už ve většině případů český znakový jazyk.
Dva systémyČeský znakový jazyk vznikl přirozeně a na mluvené češtině nezávisle, znakovanou češtinu vytvořili slyšící a gramaticky vychází z jejich jazyka. Oba systémy se vyjadřují zejména pohyby rukou a mimikou. U českého znakového jazyka se ale více používá prostor, u znakované češtiny mluvčí zároveň vyslovuje větu i v češtině. Vlastní znakový jazyk mají neslyšící v každé větší zemi, nejsou ale mezi nimi tak velké rozdíly jako u mluvených jazyků. |
"Dříve neměl moc vysoký statut, a tak se samotní neslyšící snažili v komunikaci navenek používat znakovanou češtinu, a v těch starších to často zůstalo do dneška," popisuje Radka Nováková, která na Univerzitě Karlově vyučuje v oboru Čeština v komunikaci neslyšících. Za komunismu podle ní znakový jazyk neměl na veřejnosti místo a pokud se používal, tak pouze v neformálních situacích.
"Znakovaná čeština byla dlouhou dobu nahlížena jako prestižnější varieta českého znakového jazyka. Uměle vytvořený komunikační systém byl funkčně i jazykově nadřazen přirozenému jazyku neslyšících. Jednalo se o naprosté nepochopení svébytnosti znakového jazyka," píše ve své bakalářské práci slyšící syn neslyšících rodičů Karel Redlich.
Podle Novákové už ale dnes mladší generace neslyšících vnímá užívání znakované češtiny místo českého znakového jazyka spíše negativně. "Jsme si vědomi, že náš jazyk je plnohodnotný a už se jím nebojíme komunikovat navenek. Hodně to souvisí s národní hrdostí neslyšících a jejich vztahu ke svému jazyku," říká odbornice.
Tento trend potvrzuje i Petr Vysuček, předseda sdružení Pevnost - České centrum znakového jazyka. "Domnívám se, že se mezi neslyšícími zvyšuje prestiž a užívání českého znakového jazyka. Jejich sebevědomí stále roste. Již se nebojí používat svůj vlastní mateřský jazyk, uvědomují si jeho krásu a hodnotu," tvrdí.
Znakovaná čeština vznikla ve školách pro neslyšící
Oba systémy vypadají na první pohled velmi podobně, ve skutečnosti se ale značně liší. Společné mají, že se vyjadřují hlavně pohyby rukou. U českého znakového jazyka se ale výrazně častěji zapojuje i hlava a svaly v obličeji. Mnohem více se také používá prostor. "Říkáme, že se jedná o 3D jazyk," říká Nováková.
Zatímco znakový jazyk se vyvíjel na češtině zcela nezávisle a má vlastní gramatiku, znakovaná čeština z gramatiky mluveného jazyka vychází. Mluvčí kromě používání znaků zároveň větu vyslovuje v češtině. Jedno slovo přitom odpovídá jednomu znaku.
Vymírání znakůStejně jako čeština se i český znakový jazyk v průběhu let mění a vyvíjí. Některé znaky se přestávají používat, nové se objevují. "Je to přirozený vývoj jazyka, není na tom nic špatného. Jinou mluvu používají moji neslyšící rodiče a jinou moji vrstevníci," říká Radka Nováková. Například u slova "kozačky" se přestává používat tvar tvořený znakem pro domácí zvíře a znakem, který odkazuje na vysoké boty, a v současné době se ujímá znak nový, jazykově čistší. Negativněji vnímají tyto proměny jazyka příslušníci starší generace. Výzkum vývoje znakového jazyka komplikuje fakt, že v minulosti nebylo možné promluvy zaznamenávat. Obor Čeština v komunikaci neslyšících funguje teprve 14 let. |
První záznamy znakového jazyka pocházejí z 16. a 17. století. "To neznamená, že před tím znakový jazyk nebyl. Nemáme pro to ale hmatatelné důkazy," říká Nováková.
Vytvoření znakované češtiny je spojené se školami pro neslyšící, které tu vznikaly od 18. století. Slyšící učitelé začali žáky učit jednodušším systémem, který gramaticky vychází z mluvené češtiny, ale zároveň mnoho znaků přejímá právě z českého znakového jazyka.
Neslyšící se nicméně shodují, že v komunikaci mezi sebou téměř výhradně používají český znakový jazyk. Znakovanou češtinu podle Vysučka často volí lidé nedoslýchaví či ohluchlí. Dva paralelně fungující jazykové systémy pro neslyšící jsou běžné i v zahraničí. Po roce 1989 se začala objevovat bilingvální metoda vzdělávání, kdy se neslyšící učí češtinu v psané podobě a český znakový jazyk.
Český znakový jazyk používá od dětství až sedm tisíc lidí
Jeho rodilých mluvčích je zhruba šest až sedm tisíc lidí. Jazyk se většinou neučí od matky a otce, ale ve škole od svých vrstevníků. Drtivá většina neslyšících dětí totiž má slyšící rodiče.
Právo na používání znakového jazyka v Česku zaručuje zákon o znakové řeči, neslyšící se ale často setkávají s překážkami při jeho uplatňování. Existuje i mezinárodní znakový systém. "Jedná se o takové esperanto pro neslyšící, které vychází ze společných rysů všech národních znakových jazyků. Nefunguje ale pro plnohodnotnou komunikaci. Ta probíhá v národních znakových jazycích," upřesňuje Nováková.
Celkový počet znaků v českém znakovém jazyce nelze vyčíslit. "Třeba od slovesa dát můžeme vytvořit nekonečné množství podob, které se mění podle předmětu, jenž se dává. Všechny tyto podoby ale nejde zaznamenat do slovníku," vysvětluje Nováková.
Podle Vysučka se informovanost o neslyšících a jejich jazyce zvyšuje, stále se však prý objevuje řada narážek a nepochopení. "Často se také setkáváme s nešťastně používaným termínem znaková řeč, který zůstal v podvědomí slyšících lidí až příliš silně zakořeněný, ačkoliv dnes již prakticky neexistuje a jeho užití je zcela mylné. Jediným vhodným termínem je český znakový jazyk," uvádí.
