Jakub Kameník je Usain Bolt mezi pokladními v jihlavských supermarketech. Likvidátor front. Potvrzuje to řada zákazníků, kteří chodí nakupovat do prodejny potravin v podzemí obchodního domu Prior na Masarykově náměstí.
„Důležité je držet rytmus a pamatovat si kódy zboží, které se mění. Hlavně pečiva, ovoce a zeleniny. Koukání do nápovědy zdržuje. Kódů si pamatuji až sto. Mám ale i kuriózní vzpomínku. Jedna paní zákaznice si písemně stěžovala, že jsem moc rychlý a nestačí ukládat nákup do tašky,“ popisuje osmadvacetiletý Kameník.
Jeho ruce se na pultě jen míhají. Odbaví tak osmdesát zákazníků za hodinu. Dříve jich zvládl až 120. To však bylo v době, kdy nabízeli méně druhů pečiva. A ovoce se zeleninou ještě nemusel vážit na pokladně.
Svoje pracoviště má tak rád, že tam tráví i velkou část svého volného času. „Práce je pro mě koníček, něco jako druhá rodina. Bývám tady hodně mimo pracovní dobu, klidně i šest hodin zdarma navíc,“ dodává.
Z Prioru by nechal jen vstup do obchodu
Když tak chodí v civilu ve volném čase mezi regály, obracejí se na něj zákazníci, kteří něco hledají. Už vědí, že pokladní i v civilu po směně rád poradí. „Třeba i holky z pokladny se na mě obrátí a já jim pomůžu velmi rád,“ popisuje mladý muž.
Stejně jako mnoho dalších lidí kritizuje podobu socialistického Prioru na náměstí. Přitom pod jeho střechou tráví už devátý rok života. „Je to vobluda, ta stavba. Ale obchod dole v jeho podzemí je moje srdeční místo. Nejlepší by bylo Prior zbourat a nechat na náměstí jen vstupní boudu, kterou by se chodilo k nám dolů,“ směje se.
Při focení na náměstí si neodpustí poznámku, že mu je zima. V obchodě je prý lépe. „Jsem ráda, když vidím pana Kameníka u pokladny. To vím, že budu rychle na řadě. Stejně to dělají i moje známé,“ popsala zákaznice Marie Staňková.
Kameníka jako nejzkušenějšího pravidelně nasazují na tu nejvytíženější pokladnu, kde pracuje vestoje. Navíc stíhá rozdávat lidem dárky za sbírání bodů a prodávat dražší alkohol s cigaretami. „Na ostatní pokladny skoro vůbec nechodím,“ potvrzuje.
Začátky měl ale docela krušné. Dokonce uvažoval, že z prodejny odejde. Pamatuje si přesně datum, kdy se za pokladnu poprvé postavil. Bylo to 19. října 2006.
Přitom původně chtěl být truhlářem. „Jenže když jsem donesl přihlášku k paní doktorce, tak mi ji odmítla potvrdit se slovy: Jsi drobný a bude lepší, když budeš do regálu rovnat balíky mouky než tahat těžké trámy. Takže za to, že jsem skončil v obchodě, může i trochu moje paní doktorka. Ale vůbec nelituji. V obchodě se cítím jako ryba ve vodě, práce s lidmi mě hrozně baví,“ nadšeně vypráví vyučený prodavač.
Už praxi si kdysi odbyl jako učeň právě v podzemním obchodě na náměstí. A vzpomíná, jak mu kdysi pomohly paní mistrová Waniová a první vedoucí paní Kněžínková.
Srdeční místo za pět tisíc nevymění
Navíc pracovat v obchodě je u Kameníků tradice. Jeho rodiče, s nimiž zatím Jakub bydlí, pracují v jednom z jihlavských hypermarketů. Máma u masa a táta u zeleniny. Jejich syn ví, že by si jinde ve větším obchodě mohl vydělat jako pokladní i o pět tisíc víc. „Ale mě to neláká, protože tady se mi líbí, se všemi se znám,“ říká.
Trochu ho ale mrzí, že se postupem doby mění chování některých zákazníků. „Hlavně jejich tolerance a pochopení k naší práci. Dříve když jsme měli u pokladny frontu, tak nás litovali. Dnes nám za to někdy i dost vulgárně nadávají, což si myslím, že není v pořádku.“
Podle něj se tak odbavování fronty spíš zpomalí, protože pokladní znervózní. Největší nápor zažívá po půl třetí odpoledne, když lidé začnou chodit z práce. „A dopoledne si sem chodí nakupovat paní z úřadů,“ říká.
Po vlastní zkušenosti chápe, jak jsou pro mnohé kolegyně velmi těžké začátky za pokladnou. Zastává se jich, když zákazníci brblají ve frontách. A taky nechápe, že některé firmy nechávají pokladní na kase až dvanáct hodin.