Jestliže David Rath srovnává podmínky dnešní vyšetřovací vazby s estébáckými metodami, neví, o čem mluví. O tekoucí vodě nebo vycházkách si vězni mohli nechat jen zdát.
"Neumíte si představit, jak strašné to bylo. To byli hajzlové. Na cele jsem měla kyblík pro potřebu, malé zamřížované okno. Ležela jsem tam dny a týdny, většinou jen takovou dobu, než jsem se mohla postavit na nohy. Pak mě zase vyslýchali. Podmínky na cele ale byly to nejmenší. Horší byly výslechy, mučení, psychický teror. Jednou mě vyvlekli do místnosti, kde byli tři židle, stůl a skříň, do které mě zavřeli," popisuje Helena Šidáková moment, kdy se s manželem měla navždy rozloučit.
Když ji po nějaké době vytáhli ze skříně, stál v místnosti v poutech Zdeněk. "Vypadal divně. Určitě ho mlátili jako mě. Stáli jsme proti sobě a estébáci se smáli a popichovali nás: "Tak se podívej, ty svině, na svého miláčka, už brzo ho pověsíme. Tak si pobrečte. No tak do toho! Vidíte se naposledy!"
Bez mámy neodejdu, křičel syn
Helena a Zdeněk se na sebe jen dívali a neplakali. Helena se zeptala, jak se má. Zdeněk odpověděl, že to musí zvládnout a jestli něco neví o synovi. Toho se ujali jejich staří rodiče. Helenu mohli navštívit až po roce, když si už odpykávala dvacetiletý trest za velezradu ve věznici v Novém Jičíně.
Synek mámu hned poznal, ztropil ve věznici scénu, že se odsud nehne, jestli s ním nepůjde domů. Heleně to zlomilo srdce. Neuměla mu vysvětlit, že si zvolila lásku k muži, pro kterého byla ochotná trpět a než by ho zradila, raději šla do kriminálu.
Zdeněk ŠidákUž za války se napojil na zpravodajskou odbojovou organizaci ve Vídni, když byl na nucených pracích. Nacistům unikl. Po válce vstoupil do KSČ, dostal úkol z Anglie, aby sledoval, co se v této nebezpečné partaji děje. Jenomže se zamiloval, chtěl založit rodinu a dostudovat. Proto těsně před rokem 1948 vrátil stranickou legitimaci. |
Když Zdeněk Šidák potkal Helenu, už nechtěl dál spolupracovat s vídeňskou odbojovou organizací a proto vrátil stranickou legitimaci KSČ. To spustilo kolotoč reakcí. Vyhodili ho z technického oddělení rozhlasu, kde pracoval, a z vysoké školy před poslední závěrečnou zkouškou. Jeho přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, aby neváhal už ani den a utekl za hranice, že mu hrozí nebezpečí.
Jenomže mladým manželům se narodil synek. Helena odmítla se Zdeňkem vyrazit na nebezpečnou cestu, bála se o novorozeně. Zdeněk nemohl čekat, dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojnu na Slovensko. Šidákovi se dohodli, že Zdeněk uteče jako první, najde bezpečnou cestu a v lednu 1949 se pro ně vrátí.
Zradili je lidé, kterým pomáhali
Zdeněk se skutečně vrátil pověřen úkolem převést nejen svou rodinu, ale další tři ženy: Irenu Vlachovou, která měla v Německu snoubence, Růženu Lieblovou, ta utíkala za otcem a Libuši Horáčkovou, která měla v Německu manžela. Heleně trvalo asi měsíc, než je všechny zkontaktovala a přesvědčila, že jí můžou věřit.
Na konci února skupina přijela do Aše a chtěla přejít hranice, jenomže všude ležel sníh a stopy by je prozradily. Dohodli se, že se za čas pokusí o přechod znovu. Vyděšená paní Horáčková se vrátila domů do Brna, kde ji zatkla StB: "Věděli všechno. Kdo nám pomáhal, znala sice jen křestní jména, ale také místa, kde jsme se scházeli. Někdo mi pak říkal, že se z toho naprosto pomátla," vypráví Helena Šidáková, která přes hranice nesla v náručí malého synka.
Zdeněk se o ně bál, a tak rozhodl, že se musí rozdělit. On půjde jako poslední až budou všichni v bezpečí. Domluvil se s převaděčem, na kterého dostal v zahraničí kontakt, s podezřelým jménem Hranička, dvojím agentem. Ten Helenu s dítětem a další ženu ze skupiny dovedl asi kolem půlnoci k lesu a řekl, že už musí dál sami, vést je měla nejjasnější hvězda. Asi kolem čtvrté hodiny ranní, na dohled od jakési vesnice, se malý rozplakal.
"To bylo jak fanfáry. Najednou nás osvítilo světlo, někdo zařičel ´Stát!´ a to byl konec. Ráno nás odvezli do klatovské věznice," popisuje Helena. Druhý den ji ale překvapivě propustili. V noci na cele synek usedavě plakal, vězně to vyburcovalo. Po celé věznici se šířil její příběh. Pak někdo začal zpívat ukolébavku "Princi můj maličký spi" a všichni se k němu přidali. Estébáci měli strach, že se vězni vzbouří.
Zdeněk Šidák se dobrovolně vzdal
Helena i s dítětem odcestovala do Starého Knína, kde se u společných známých ukrýval její manžel. Netušili, že tajná policie má komplicku a jde najisto. Když do chalupy vtrhli tajní policisté, Helena se jim s dítětem v náručí postavila do cesty. Jejím jediným úkolem bylo je za každou cenu zdržet, aby manžel, kterému šlo o život, utekl. Povedlo se. Jenomže Helenu na místě zatkli. Bláhově si myslela, že ji propustí jako minule.
Zdeňka Šidáka nakonec dopadla StB v Jizerských horách. I tady se odehrála dramatická scéna. Ukrýval se na půdě, když uslyšel, jak StB mučí jeho zachránkyni paní Doležalovou. Odmítla estébákům říci, kde se agent chodec skrývá. Svázali ji, přitáhli stoličku, přes trám zavěsili provaz s hákem a oznámili jí, že ji na místě oběsí. Mlčela. Zdeněk to ale nevydržel, slezl z půdy a dobrovolně se jim vzdal. Dostal doživotí.
Helenu propustili po šesti letech na amnestii pro matky s dětmi v roce 1955. Povolili jí návštěvu manžela, který jí pak napsal dopis, aby na něj zapomněla a svolila s rozvodem, že jí nechce zkazit život. To byl pro Helenu blesk z čistého nebe. Odepsala mu, že k tomu souhlas nikdy nedá, a bude na něj věrně čekat. Trvalo to celých 14 let.
Příběhy 20. stoletíPříběh Heleny Šidákové zmapovali lidé z Post Bellum a žáci jedné pražské základní školy v projektu Příběhy našich sousedů, viz www.myjsmetonevzdali.cz. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
