Provize pro takového prostředníka pak není ničím jiným než přirážkou k ceně, kterou za zakázku platí stát z peněz nás všech, daňových poplatníků.
Případ vojenských obrněných transportérů Pandur, zdokumentovaný na předních stránkách dnešní MF DNES, ukazuje, že rakouská firma Steyr plánovala (nebo že by byla českými poměry donucena?) v rámci dvacetimiliardové zakázky vyplatit provizi až 1,4 miliardy.
Výrobce pandurů si platil schůzky s politikyMiliardovou zakázku získal |
"Ing. Jan Vlček souhlasí, že zařídí schůzku mezi firmou Steyr a ministrem vnitra Stanislavem Grossem, velitelem generálního štábu generálem Štefkou, náměstkem ministra obrany Škopkem..." vypočítává tajná dohoda úkoly, k nimž se v prosinci 2002 zavázal "konzultant" Vlček.
Smyslem bylo seznámit české potentáty s produkty firmy Steyr a vyvolat u nich poptávku. Vlček se tenkrát snažil, jak mohl. Vyvolal schůzku se šéfem Sněmovny Lubomírem Zaorálkem a s dalším sociálnědemokratickým poslancem, Radimem Turkem, a už natahoval ruku k vyplacení části provize. Steyr však chtěl jednat i s politiky o patro výš, tedy z vlády, v té době sociálnědemokratické. A na to už byl, zdá se, Vlček krátký.
Ke slovu přichází další "konzultant", firma Pamco známého českého obchodníka Pavla Musely. To byl ten pravý člověk, který takzvaně "uměl" i místopředsedu vlády Stanislava Grosse.
Bodejť by ne, když se Gross rok předtím pochlubil: "S Pavlem Muselou jsme přátelé. Scházíme se asi třicetkrát za rok. Máme si o čem povídat."
Do pár měsíců se všechno rozjelo, jak si firma Steyr hezky naplánovala. Koncem roku 2003 vláda Vladimíra Špidly kývla na potřebu koupit nové kolové transportéry. Rok a půl nato další vláda, tentokrát už v čele s Grossem, vypsala povinné výběrové řízení a za dalšího půldruhého roku další vláda, vedená Jiřím Paroubkem, rozhodla, že kupujeme pandury.
Všechno klaplo. Je velmi pravděpodobné, že success fee neboli odměna za úspěch byla vyplacena. Prostředníkovi, samozřejmě. Dozvíme se, zda a případně komu šly peníze dál?
Politici, ať už ti ze špidlovsko-grossovsko-paroubkovské vlády z let 2002 až 2006 nebo ti z Topolánkovy vlády z roku 2009 (ti všichni totiž postupně dohodu vedoucí ke koupi pandurů posvětili), by měli odpovědět ještě na několik dalších zásadních otázek.
Vážně vás ani na okamžik nezarazilo, že od firmy Steyr nakupujeme jejich pandury zhruba třikrát dráž, než za kolik je nakoupilo Portugalsko? Tam jedna "mašina" vyjde na 40 milionů korun, u nás na 135 milionů!
Jak to vlastně bylo s tou neodkladnou nutností pořídit nové obrněné transportéry? Na podzim 2003 jsme jich pro naši armádu potřebovali nakoupit přes dvě stě, nakonec nám jich stačilo jen 107. Jsou to opravdu jen potřeby české armády, co určuje, kolik, čeho a za kolik se nakoupí?
Vážně je nezbytné, aby se politici stýkali s firmami, které se účastní regulérní soutěže, přičemž by ji politici neměli nijak ovlivňovat?
Ano, dokud je všechno přikryto tajnou smlouvou, o níž veřejnost nemá tušení, mohou být všichni relativně v klidu. Ale jak ukazuje případ s dvacetimilardovou vojenskou zakázkou, každé tajemství může jednou prasknout.
A pak je čas na nepříjemné otázky.
