Historie má mnoho příkladů, že nová doba se ohlašuje dlouhými vlnami institucionálních změn. Převzetí moci komunisty v Československu v roce 1948 je právě jedním z nich.
Zvláště výrazně tato skutečnost vystupuje na povrch, pokud se na zmíněné výročí podíváme skrze změny v hospodářství. Ukáže se, že o žádnou revoluční změnu nešlo - vždyť komunisté v té době už obsadili všechny klíčové pozice ve státní správě a znárodněných podnicích.
Takže: mělo Československo po roce 1945 šanci kráčet jinou cestou než k socialismu s řízeným hospodářstvím?
Odpověď na tuto otázku se začíná formulovat už někdy na konci první světové války. Tehdy celá Evropa šla takřka všeobecně doleva.
V Československu se však déle než v jiných zemích udrželo řízené hospodářství a systém ústředen - v některých oblastech až do konce 20. let.
Hospodářská krize ve třicátých letech vyvolala novou vlnu státních zásahů. Zvláště významným krokem byla nucená syndikalizace a obilní monopol. Právě nástup syndikalismu označil významný prvorepublikový ekonom Karel Engliš v roce 1935 za bezprostřední podnět k řízenému hospodářství.
Obilní monopol uzákoněný v létě 1934 byl totiž tím zlomem, kdy stát poprvé přebral odpovědnost za nerovnováhu v odvětví.
V roce 1935 již v Československu existovalo 717 kartelů. Vysoká míra koncentrace průmyslu měla později výrazně ulehčit přechod k centrálně řízené ekonomice: v těch odvětvích, ve kterých existovaly koncerny a syndikáty, jako v dolech, hutním průmyslu a podobně, stačilo přeměnit koncernové vedení na oddělení ústřední správy.
Po druhé světové válce se situace opakovala - všechny strany sdružené do takzvané Národní fronty vkládaly do svých programů socialistické myšlenky.
Prezident Beneš v roce 1942 napsal, že liberální společnost je teoreticky i prakticky překonána, že svět je na přechodu z jedné společenské fáze do druhé. Neměl přitom na mysli snad konec demokracie jako způsobu výkonu moci, ale liberalismus v oblasti hospodářské.
Podíváme-li se, jak instituce trhu postupně opouštěly scénu, uvidíme poměr mezi kontinuitou a diskontinuitou ekonomického vývoje v oněch letech v jasném světle.
Tři roky Gottwaldovi bohatě stačily
Už za protektorátu nastoupil přídělový systém, který se udržel během let 1945-48 a po válce byl doplněn systémem vázaných a volných cen, za socialismu zůstaly pouze regulované ceny. Bezprostředně po "vypořádání se" s kolaboranty a zrádci vedl hospodářský vývoj již v prvních poválečných letech k omezování ekonomické samostatnosti podniků.
A to centralizací finančních zdrojů a řady hospodářských funkcí v rukou ústředních podnikových orgánů kontrolovaných komunisty.
Kartelizovaná odvětví byla první na řadě. V době první republiky najdeme státní úředníky a zástupce politických stran ve správních radách soukromých firem, za protektorátu je vystřídali správci dosazení nacistickými úřady, po roce 1945 správci dosazení komunisty a po roce 1948 jejich funkce přebraly státní finanční instituce a Státní plánovací komise.
V oblasti práce je trend státních zásahů patrný od doby protektorátu, kdy vznikla instituce nucené práce a úřady práce. Po roce 1945 nucené práce platily dále pro Němce a Maďary, úřady práce však zrušeny nebyly. Naopak byla zavedena všeobecná pracovní povinnost, následovala regulace práce během dvouletky.
Úřady práce začaly sloužit centrální regulaci fluktuace pracovních sil, postupně přibyl systém přídělu pracovních míst, kvót na školách, a konečně umístěnky, které vedly k podnikovému nevolnictví.
Tři poválečné roky komunistům stačily na eliminaci opozice. Protože model nacistického centrálního řízení se ukázal velmi životaschopný, byl převzat a sovětští odborníci přinášeli pouze ideologický aparát k vysvětlování jednotlivých mocenských kroků.
Sem tam také nějakou nesmyslnou inovaci - když například mezi státní výdaje zahrnuli náklady na výživu velbloudů jako dopravních prostředků či odstranění negramotnosti. V Sovětském svazu tyto položky potřebovali.
Vezměme v úvahu politické okolnosti: totiž skutečnost, že Československo se ocitlo v sovětské sféře vlivu. Vezměme v úvahu zkušenosti s německým centrálním řízením za protektorátu. Vezměme v úvahu odklon od zásad liberální hospodářské politiky za první republiky. Vývoj po roce 1945 a jeho vyústění ve "Vítězný únor" se ukáže jako logické pokračování předchozího vývoje. Nebylo úniku.
