Když politik odchází, měl by komentátor zdůraznit to dobré. Na prvním místě je však potřeba zdůraznit rychlost a důstojnost odchodu samého. Vůdce socialistů se nemrskal jako Jiří Čunek, pochopil rozsah své porážky a poroučel se jen několik hodin po tom, kdy okusil její hořkost.
Jeho stoupenci na něm oceňovali i pracovitost a manažerské schopnosti. Levicový teoretik Lukáš Jelínek mi krátce před volbami na otázku po Paroubkových kladech odpověděl takto: "Domnívám se, že Jiří Paroubek si již zasloužil zařazení do Síně slávy po boku Miloše Zemana - zvedl ČSSD prakticky ode dna, dosáhl v roce 2006 nebývalého procentního zisku, navíc při řízení vlády předvedl solidní manažerské nadání.
Ignoroval média a příliš slibovalSedm hříchů, které porazily Jiřího Paroubka |
I on si však kladl otázku, zda Jiří Paroubek dokáže jít s dobou a pochopit její trendy.
Good bye, Jiří
Volby ukázaly, že nepochopil vůbec nic. To, co považoval za svou sílu, tedy odhad politického trhu a silný politický marketing, se obrátilo proti němu. Obklopen "marketingovými mágy" Tvrdíkem a Dimunem pročítal sociologické průzkumy s falešnými čísly. Připomínal onu dámu z filmu Good bye, Lenin, které syn tajil, že komunismus skončil.
Zprvu se dokonce zdálo, že ani Paroubek nechce uvěřit skutečným číslům z volebního sčítání, které se tak lišily od těch jeho. Udělal přece všechno pro to, aby usedl do premiérského křesla.
Vydal stamiliony na kampaň. Oblepil zemi svými sliby pro všechny vrstvy obyvatelstva (krom boháčů). Do vyčerpání se angažoval v kampani. Spoléhal navíc na to, že lidé neměli příliš v lásce vládu Mirka Topolánka, opředenou sítí skandálů. Proč tedy nakonec neuspěl?
Porazil sebe sama.
Prorektor Vysoké školy CEVRO sociolog Ladislav Mrklas shrnul jeho politické vady: "Je prostě typem politického lídra, na kterého jsou mladí a vzdělaní lidé alergičtí. Tedy lídra, který se v mnoha bodech (fyziognomie, veřejné vystupování, míra arogance) blíží pohlavárům režimu z před roku 1989." Paroubek si tyto své rysy dostatečně neuvědomoval.
Nechápal, že když oblepí zemi plakáty se svou tváří, mobilizuje sice možná své "obyčejné lidi", ale zároveň proti sobě mobilizuje jiné lidi. Ty, kteří sice nejsou o nic méně obyčejní či normální, ale pompézní, zlý, nabubřelý a útočný styl politiky je odpuzuje.
A protože předseda sebe zdůraznil natolik, že umenšil vlastní stranu, jeho rysy se nutně přenesly i na její obraz v očích voličů.
Vítr změn
Jiří Paroubek si nechal na velkolepé oslavě v Ostravě zahrát německé Scorpions a jejich proslulý song Wind of changes, tedy Vítr změn. Sám sebe nechal zobrazovat s hesly změna a naděje.
Obklopen příliš servilními spolupracovníky a nekritickou, měkkou stranou, která mu přenechala skoro diktátorské pravomoci, nevytušil přicházející změnu.
Na konci tuhé zimy zavětřili i někteří mazáci z ODS, že se vítr obrací. Sesadili Topolánka, jehož obhroublé mravy se jim zdály být riskantní, a nahradili ho uhlazeným Nečasem.
Jenže strana je jako zaoceánská loď. I když otočíte kormidlem, pluje ještě dlouho setrvačností stejným směrem (to jsou Topolánkova slova). Měnící se ODS sice nenarazila do ledovce čelně, ale pořádně si odřela bok a teče do ní.
Paroubek zažil čelní srážku.
Vyplnilo se to, co mi o něm řekl krátce před volbami Petr Nečas: "Vykopal příkopy na politické scéně. Sociální demokracie se stala nedůvěryhodným partnerem. Vzbudil averzi veřejného mínění."
Že letošní volby budou revoluční, tušil od jara snad každý s výjimkou Paroubka a jeho nohsledů. Vítr změn se ukazoval nejen v růstu preferencí nových stran. Poptávka po novém, méně konfrontačním, méně papalášském, věcnějším stylu politiky byla cítit ve vzduchu.
Paroubek se ale ocitl v roli pacienta, který se sice bojí, že má rakovinu, ale za nic na světě nechce jít k doktorovi, aby se nedověděl, že ji má. Když ho nakonec navštíví, bývá na léčbu pozdě.
Víra v čísla průzkumů, vlastní intuici, pracovitost a štěstí (mluvíval dokonce o poslání od vyšší bytosti) se mu stala osudnou. Po Grossově pádu v roce 2005 svou buldočí vůlí zvedl sociální demokracii doslova z bláta.
V ostré konfrontační kampani v roce 2006 se mu metody politického marketingu a špinění protivníků osvědčily. Jako mnohým politikům i jemu se zdálo, že osvědčené metody se nemají měnit. Nepochopil, že šípy, které vystřeluje, se obracejí proti němu.
"Kdybychom neměli Paroubka, nemáme voličům co nabídnout," přiznal už loni jeden místopředseda ODS. Nejen pro modré, ale i pro knížete a Věci veřejné byl Paroubek, ztělesňující pro mnoho lidí aroganci, malost a nedůvěryhodnost, vhodným volebním argumentem proti ČSSD. Až do sobotního večera však asi nikdo netušil, do jaké míry Paroubek odpuzuje.
Celou kampaň postavil na své osobě, na svých poradcích. Prohra je tedy jeho osobním neúspěchem. A je třeba dodat, že zaslouženým. Tento list dlouhodobě poukazuje na to, že Jiří Paroubek není standardním levicovým vůdcem moderního typu. Svou politiku postavil na nesplnitelných slibech, očividných lžích i obchodních tricích.
Vnitřně spíše introvert a člověk nejistý, vystavěl svou vnější podobu na přehnané útočnosti a tlaku na druhé lidi. Krátkodobě mu to vyneslo úspěch.
Volby 2010 však ukázaly, že dlouhodobě nejsou občané ochotni takového vůdce snášet. To svědčí o vyspělosti voličů a o tom, že skutečně spíše než na východ patří země do středu Evropy.
Hledá se český Blair?
Paroubkův pád bude nepochybně pro politiky, které většinou probudí jen velké rány, poučením. Nyní již vědí, že na voliče platí spíš knížecí než chávezovské manýry. Ladislav Špaček, autor velké knihy o etiketě, patrně získá hodně dobře platících žáků, kteří nemají ty knížecí mravy vrozené, ale budou se je muset naučit.
Jenže co sociální demokracie? Visela na Paroubkovi, kterého považovala za supermana a spasitele, nedokázala korigovat jeho chyby, nechala je vyrůst a rozbujet.
ODS pochopila, že se musí změnit už před volbami, a není pochyb o tom, že se o sebezáchovnou změnu pokusí.
Ale co sociální demokraté? Příliš dlouho si představovali, že bez Paroubka nejsou nic. Paroubek byl pro ně alfa a omega.
Pád modly je ale šancí i pro ně. Modernější vůdcové typu Sobotky, Onderky nebo Haška či někoho z druhé linie mají možnost převzít zodpovědnost a přeměnit českou sociální demokracii ze zastaralé nabubřelé žvanivé a pro mladé lidi zoufale nepřitažlivé strany v novou levici. Ta sice víc než pravice akcentuje sociální stát, ale jinak se s ní na řadě věcných řešení shodne.
Podobnou změnu provedl Tony Blair s anglickými labouristy a přineslo jim to (možná až příliš) dlouhá léta vlády. Bez českého Blaira se ČSSD neobejde.
Ví totiž, že ze současné kocoviny ji žádný Paroubkův a Tvrdíkův trik nevytáhne. Už ví, že jejich léky jsou jen pouťové atrapy.
Současné bolení hlavy si bude muset tvrdě odžít.
