Na návštěvy do pečovatelského centra v Kamenické ulici v Praze 7 dochází nevidomí už tři měsíce, tato návštěva ovšem začíná jinak než všechny předchozí. Společně s nevidomou osmadvacetiletou Kateřinou Urbanovou a jejím vodícím psem vyjíždíme výtahem do čtvrtého patra, kde bydlí dvě seniorky, za kterými pravidelně dochází, pokoj však zeje prázdnotou.
„Je tu někdo?“ volá Urbanová, ale marně. Obě dámy nejsou ve čtvrtém patře k nalezení. Do pátrání se záhy zapojuje i personál, ale po ženách jako by se slehla zem.
Procházíme celý dům a konečně je nacházíme. Miluše (příjmení si obě ženy nepřály uvést) sedí v přízemí vedle společenské místnosti, paní Helena na nás čeká na zahradě, kde občas Návštěvy potmě probíhají, když je pěkné počasí.
„No já tu na vás už čekám a vy nikde!“ volá. Společně se tomu zasmějeme a návštěva může konečně začít.
Startup funguje od března, začal skupinovými návštěvami. Postupně si každý dobrovolník našel „svého“ seniora, se kterým si nejvíc rozuměl, a od té doby za ním každý týden dochází na individuální návštěvy. Společně si povídají, někdy i v cizím jazyce, procvičují paměť, hrají hry, někteří nevidomí hrají na hudební nástroje nebo zpívají. Katka Urbanová si se „svými“ seniorkami většinou povídá.
„To je skvělé, že jsi zase přišla. Já jsem se na tebe moc těšila. Zase to bude hezký, viď? Jako vždycky,“ usmívá se na Kateřinu paní Helena.
Začátky přitom byly těžké. „Senioři v nás neměli důvěru, nekomunikovali s námi. Báli jsme se, co z toho bude. Postupem času nám ale začali věřit, rozpovídali se a teď jsou vždycky rádi, když přijdeme,“ říká Urbanová.
Služba míří do dalších měst
Autorka projektu Petra Matulová pracovala v projektu Světluška, který pomáhá dětem a dospělým s těžkým zrakovým postižením. Tam se potkala s Alenou Terezií Vítek, která má od narození zrakovou vadu. Ta jí vyprávěla, že už několik let dochází za šestadevadesátiletou paní, které dělá společnost.
Matulová měla sama babičku v domově pro seniory, kterou trápilo, že zapomene šest světových jazyků, kterými hovořila. Tehdy Matulovou napadlo vytvořit službu, která by pomáhala osamělým seniorům.
Do září roku 2019 bude služba díky finanční podpoře z Operačního programu Zaměstnanost zdarma. Do té doby se do projektu zapojí až osmnáct dobrovolníků po celé republice. Až skončí finanční podpora, bude služba z části zpoplatněna.
„Původně jsme chtěli ověřit fungování služby v Praze, ale brzy po jejím spuštění se začali ozývat zájemci ze všech koutů republiky. Často se jedná o lidi, kteří pečují o své staré rodiče nebo prarodiče, ale nemohou je navštěvovat tak často, jak by chtěli a uvítali by, kdyby za nimi mohl někdo na pár hodin týdně zajít a popovídat si,“ vysvětlila iDNES.cz vedoucí projektu Gabriela Drastichová.
Proto autoři projektu začali budovat síť návštěvníků, kterou budou koordinovat z Prahy prostřednictvím online platformy, na které se už dnes mohou senioři i rodinní příslušníci s návštěvníky seznámit a domluvit si s nimi návštěvu.
V červnu bude služba spuštěna v Českých Budějovicích, do budoucna také například v Příbrami a dalších městech.
„Lidé často chtějí udržet své rodiče doma, i kvůli kapacitě a kvalitě pečovacích zařízení. Jenže na ně nemají čas a domácí péče nekvete, pečovatelé jsou podfinancovaní a dělají jen nejnutnější věci jako je hygiena nebo nákup. Zbytek dne jsou senioři sami, rodinní příslušníci je proto často ze strachu dají do pobytové péče, i když by zvládli být ještě několik let doma,“ dodala Drastichová.
„Odmítla jsem Zátopka“
Kateřina Urbanová sedí během návštěvy spolu s oběma seniorkami ve společenské místnosti u stolu. „Jaký jste měly víkend?“ ptá se jich. „Přišel za vámi někdo na návštěvu?“
Za paní Helenou přišel vnuk, který prý chodí často, Miluše návštěvu tentokrát neměla. Hovor se točí okolo každodenních záležitostí jako je jídlo, volnočasové aktivity nebo třeba královská svatba. Obě seniorky každou chvílí utíkají do minulosti, vzpomínají na mládí.
Obě pochází z Prahy 7, Helena prožila celý život v nedaleké Korunovační ulici. „Tenkrát to byla příjemná ulice, teď tam jezdí hrozně moc aut a jsou tam kolony,“ povzdychne si. Z nedaleké Stromovky si odnesla vzpomínku na čtyřnásobného olympijského vítěze ve vytrvalostním běhu Emila Zátopka.
„Seděla jsem s kamarádkou v restauraci, on seděl vedle nás, já se na něj pořád dívala a on si toho všiml, tak si sedl k nám. Povídali jsme si a když jsme se pak zvedali, řekl mi, ať si s ním jdu zaběhat. Já mu říkala prokristapána, vždyť vy byste byl kilometr přede mnou, odmítla jsem to,“ vypráví Helena.
Hodina rychle uteče, nevidomí dobrovolníci se loučí a schází se, aby společně vyrazili do dalšího pečovatelského centra, kde mají další program se seniory. „Moc rády jsme tě viděly, tak zase ve čtvrtek,“ loučí se s Urbanovou obě ženy.
