Z výzkumu vyplývá, že týrání, zneužívání, špatné zacházení a podrývání důstojnosti zažilo 29 procent seniorů. Co dalšího vás překvapilo?
Už jen to, že jsme k výsledkům došli. Říkala jsem si totiž, že je to tabu a lidé o tom nebudou chtít mluvit. Co mě ale skutečně šokovalo, bylo, že o tom, co se jim stalo, s někým promluvilo jenom 24 procent obětí. A z nich je poměrně velký podíl těch, kteří uvedli, že to nemělo pozitivní efekt. Takže i když dotyční senioři najdou odvahu se svěřit, existuje riziko, že to nepomůže.
A zajímavé byly také důvody, proč o násilí senioři nechtěli mluvit: velká část si myslí, že s tím nikdo nemůže nic udělat nebo nevěří, že by někdo něco zmohl. Takže se ukázala velká nedůvěra v systém pomoci. A 15 procent uvedlo, že je závislých na pomoci pachatele. A pak přicházejí dopady na kvalitu života – prohloubení pocitů, bezmoci, úzkostí, potíže ve vztazích či pocity viny, že za to můžou oni sami.
Veškerá komunikace kolem násilí předpokládá, že ho muž páchá na ženě. A tady tyto stereotypy nemusí vůbec fungovat.
Jaká jsou specifika násilí na seniorech, třeba oproti mnohem více diskutovanému domácímu násilí?
Z analytického pohledu jsou ty rozdíly obrovské. Proto se snažíme vymezit vůči tomu, že násilí na seniorech je domácí násilí. Samozřejmě se také děje doma, ale zároveň i ve veřejném prostoru. A nepáchají ho jenom nejbližší lidé, ale širší spektrum osob, více i méně blízkých – pachatelem může být víceméně kdokoli. Navíc oproti domácímu násilí není tak intenzivního a opakovaného charakteru, může jednat o téměř jednorázové akty, záměrné i nezáměrné.
Výzkum Restabus o násilí na seniorechSpolečný projekt RESTABUS připravil za podpory Technologické agentury ČR (TAČR) tým složený ze zástupců Fakulty sociálních studií MU, Gerontologického institutu, dceřinné organizace Život 90 a Institutu pro restorativní justici. Průzkum probíhal formou anonymních dotazníků o 244 otázkách, který vyplnilo téměř 2700 lidí starších 65 let z celé ČR, kteří žijí v domácím prostředí. |
Jak takové nezáměrné násilí vypadá?
Potřebujeme rozlišit, kdo násilí páchá jako jedinec, třeba z osobnostních důvodů, a kdo z důvodů systémových. Systémové znamenají, že by danou věc neudělal, kdyby byla k dispozici nějaká pomoc pro něj samého. Alternativní cesta se dá najít vždycky, ale někdy jsou její náklady tak vysoké, že se člověk spíš dostane do zkratu. Navíc ta hranice je hrozně tenká.
Ale v žádném případě nechceme pečující nějak démonizovat. Když jsem sama pečovala, vím, že některé věci byly na hraně. Dostatečně jemná definice by to třeba mohla označit jako nevhodné chování.
Debata by mohla být také o tom, jaká je hranice bezpečí. Třeba když se rozhodneme, že je bezpečnější dědečka zamknout doma a omezit mu osobní svobody. To je někdy z druhé strany zcela pochopitelné, protože ty následky, když se nám děda někde zatoulá nebo někde spadne, nese často i ten pečující. Ale to je už za tou naší akademickou analýzou, k tomu je potřeba vést celospolečenskou debatu a hledat společnou shodu.
Situace pečujících je často velmi náročná...
Objevují se názory, že je to chyba pečujícího, že si neřekl o pomoc. Já v tom nejsem takhle tvrdě nastavená. Když jsem se sama zapojila jako pečující do nějakého projektu, který nabízel pomoc, ptali se mě, jestli potřebuju třeba psychologické poradenství nebo finanční poradenství... A já jsem na to odpověděla, že potřebuju, aby ve tři hodiny v noci někdo přišel tátu otočit. A na to služba neexistuje.
Lucie Vidovićová (44)
 Lucie Vidovićová |
To jsou zkrátka zákoutí, která nejsou zvenku vidět. Jedno z nich je také pocit samoty, který se často objevuje. Typově „nikdo nemůže pochopit, jaké to je v mých botách, nikdo není na mém místě a neví, co prožívám“. Vyjít tedy ven z této ulity osamělosti a říci si o pomoc může být strašně těžké.
Násilí na seniorech se může dít všem. A všude
A jak specifický je tedy vztah mezi tím, kdo násilí páchá, a seniorem-obětí?
Ne vždycky je jasná hranice mezi původcem násilí a obětí v tom smyslu, že někdy jde o důsledky dlouhodobých nefunkčních vztahů, které se nějakým způsobem projevují ve vyšším věku. Může se jednat o špatné chování ze strany pečujících, u kterých nastane vyhoření, zkrat nebo absence psychologické pomoci. V takovém případně vlastně nechceme s tím člověkem páchajícím „zlo“ pracovat jako s pachatelem.
I proto spolupracujeme s Institutem pro restorativní justici, protože potřebujeme s těmito původci intenzivní práci. Nejde totiž o vztahy, které by šlo jednoduše rozdělit.
Jak si třeba s takovými případy poradí policie?
Nejčastější první pomocí v případech domácího násilí je institut vykázání, ale ten ve vztahu pečující a opečovávaný nelze použít. Policisté navíc ani zatím nemají povinnost vyrozumět sociální odbor. Takže to, co funguje relativně dobře u domácího násilí, tady aplikovat úplně nelze. A pak, jak už jsme řekli, násilí na seniorech není „jen“ když partner bije partnerku a dělají u toho takový hluk, že to vyburcuje sousedy.
Mohou to být velmi subtilní akty, kdy z drobné finanční výpomoci, kterou babička poskytuje vnučce, vyroste závažné finanční zneužívání. Policie ani typicky nevstupuje do situací, které se dějí za zavřenými dveřmi institucí. K tomu ale zatím ani reprezentativní data nemáme.
To je také, předpokládám, důvod, proč u výsledků výzkumu zmiňujete nutnost vytvoření samostatného zákona, který by násilí na seniorech upravoval?
Ano, na základě dat i diskuzí s odborníky bychom rádi zahájili debatu o nutnosti nového zákona, který by se samozřejmě zákonem o domácím násilí inspiroval, ale dokázal násilí na seniorech lépe ošetřit. Bylo by dobré, aby byl někdo, kdo má řešení celé téhle té problematiky v gesci. To by znamenalo, že by lékař nebo sousedka věděli, co se stane, když se rozhodnou pomoci to násilí řešit.
Myslíme si, že to je jeden z důvodů, proč je tak málo ohlášených činů násilí na seniorech. Lidé totiž nevědí, co se bude dít. Panuje tak představa, že když to nahlásím policii, tak jediného syna nebo snachu odvedou do vězení a seniora šoupnou do domova důchodců.
Nyní je dlouhá cesta k tomu, aby to bylo jinak, ale hlavním cílem je zvyšování povědomí nejen o tom, že se tyto věci dějí, ale také že existuje nějaká pomoc a jak ta pomoc vlastně vypadá. A že spektrum této pomoci může být ještě mnohem širší.
Nemáme rádi stárnutí, důchodci jsou dobrými obětními beránky, říká socioložka |
Můžete popsat, jak vypadá taková modelová situace, ve které dochází k násilí na seniorovi?
Vlastně dochází úplně ke všemu, úplně u všech a rukou úplně všech. A to není žádné přehánění. Kdyby to bylo jasné, jako třeba že je taková rodina ve špatné ekonomické situaci, je tam jenom jeden pečující, opečovávaný je na tom velmi zle a je to fyzicky náročné, což je jasná rozbuška, bylo by to jednoduché.
Jenže takhle to vůbec nemusí být, i taková rodina může být co do kvality péče a vzájemného soužití úplně v pohodě. To, že se jedná o tak rozšířený fenomén, velmi komplikuje hledání jednoduchých řešení.
Podrývání důstojnosti i podání léků
Jaké všechno jednání tedy dotazník zahrnoval?
Dotazník obsahoval výčet položek a ptal se, jestli se seniorům za poslední rok staly. Například šlo o to, jestli někdo použil léky k tomu, aby se senior stal ovladatelným, přes sexualizované násilí po fyzické násilí nebo omezování osobní svobody, až po to nejčastější, což je podrývání důstojnosti.
A nestalo se, že by nějaká položka zůstala nezodpovězená. I spektrum pachatelů, respektive osob, které se podle našich respondentů násilí dopouštějí, je široké, od dětí, partnerů, vnoučat, sousedů, externích pečovatelů...
Mezinárodní dotazník, kterým jsme se inspirovali, se ptal jen na tyto různé situace, jejichž původci byli lidé z blízkého okolí, ale my jsme se ptali ještě dál, jestli se s něčím podobným setkali třeba na úřadě nebo v nemocnici, prostě na veřejném místě, a pak také jestli takových situací byly třeba jen svědky.
Až čtyři z deseti seniorů zažívají šikanu, ukázal nedávný průzkum z Brna |
Ono se to nezdá, ale ono stačí i jen pokud vidíte, jak se nějaké příkoří děje někomu vedle vás, třeba v čekárně u lékaře, i vy sama můžete prožít určité trauma, začnete se bát a přemýšlet, co kdyby se to takhle někdy stalo v budoucnu třeba i vám. Když jsme pak sečetli všechny tyto typy situací ta prevalence, tedy výskyt za poslední rok před dotazováním, se navýšila z 29 na 41 procent seniorů. To mi přijde jako ohromující číslo.
Jak vypadá podrývání důstojnosti, které zmiňujete jako nejčastější zkušenost mezi dotazovanými?
Já k tomu mám velmi čerstvý zážitek. Byla jsem s maminkou u lékaře v nacpané čekárně, kde mohlo být nějakých dvacet lidí. Dovezli tam paní na vozíku, která měla velké bolesti. Prosila, aby ji někdo položil, protože se bála, že spadne. Vedle ní bylo volné lůžko. Když vyšla sestra, křikla na ni: „A proč vás jako nedali na postel?“ a odešla pryč. To se opakovalo ještě asi dvakrát, jen doplněné o chlácholení, že musí vydržet.
Sestra ji zkrátka vynadala, proč neleží, že ji přece někdo měl položit, jako kdyby s tím ta stará paní mohla něco udělat. To je takové vyvolání bezmocnosti. Ale nedá se přece říct, že ta sestra byla nutně zlá. Je jenom součástí nějakého systému, ve kterém funguje, a nemusí přemýšlet o tom, že nějaké její jednání může způsobit trauma.
A jak to vypadá ze strany rodinných příslušníků?
To je věc, kterou v daných datech nemáme, protože ta jsou kvantitativní (číselná, pozn. red.) a nešla po příbězích. Co ale víme třeba z příběhů, které anonymně sdílejí lidé na telefonické linky pomoci, tak se může jednat právě o to omezování svobody, třeba že seniora nepustí za kamarády, nedovolí mu číst poštu nebo mu brání někam jít... Jde o podrývání důstojnosti ve smyslu „já jsem tady šéf a ty jsi to ‚dítě‘, o které se starám“. Zkrátka zdětinšťování.
A pak jde také o různé nadávky nebo hrubé výrazy, které jsou přímo cíleny na ně nebo je senioři musí vyslechnout. Třeba že se někdo baví uprostřed tramvaje a řekne „dědek starej, plesnivej“ a podobně. Zkrátka věci, které mohou být méně nápadné, ale útočí na samou podstatu lidství a daného člověka.
Jak vypadá sexualizované násilí na seniorech?
V tomto případě je specifické, že nikdo neuvažuje o tom, že by to byl nějaký problém. Že by někdo mohl znásilňovat vaši babičku, když mu ji dáte na hlídání, vás ani nenapadne. Z jedné z kazuistik máme svědectví, že dvě sestry požádaly nějakého souseda, aby dohlížel na babičku, když ony jdou do práce. A po nějaké době si začaly při koupání všímat, že babička krvácí z rodidel a že má odřeniny. Zjistilo se, že byla pravidelně znásilňována.
Čím jdeme k hrubšímu násilí, například znásilnění, bytí, tím jeho výskyt zaznamenaný v našem dotazníku klesá. A zároveň se lidé méně často byli ochotní podělit se o informaci, kdo jim takové příkoří působí. To ale nic neubírá na závažnosti těchto činů. Paradoxně, i když jsme potřebovali především získat vědecky spolehlivá čísla o výskytu těchto neblahých fenoménů, vůbec není z mého pohledu podstatné u kolika seniorů nebo seniorek se to vyskytuje. Na každém jednom životě a jeho kvalitě záleží.
Zajímavý je také fakt, že se až na drobné výjimky stírají rozdíly mezi muži a ženami. To nám také přijde důležité zdůraznit, protože veškerá komunikace kolem násilí předpokládá, že ho muž páchá na ženě. A tady tyto stereotypy nemusí vůbec fungovat.
Jak by daný zákon vůbec měl definovat seniora? Jde to vůbec?
My to nedefinujeme. Po velkých debatách v týmu i s dalšími odborníky používáme spojení člověk vyššího věku, protože je to univerzální. Pro debaty se nám líbí také termín starší dospělý. Explicitně jsme nechtěli volit chronologickou hranici, kterou považujeme za ageistickou.
