Pane Nárožný, byl byste v dnešní době ochotný za něco demonstrovat na náměstích?
Proč?
Teď se přece demonstruje. Jednou na pražském magistrátu, potom stávkují odboráři...
Nemá cenu demonstrovat za věci, které jsou nezvratně rozhodnuté, třeba za zákaz komunistické strany. Kdyby se taková demonstrace dobře připravila, tak by se nás možná sešlo na Letné půl milionu, prošli bychom Prahou, ale pak bychom se stejně od našich soudců dozvěděli, že to změnit nejde... Ale například stávka odborářů, nota bene státních zaměstnanců, ta je v dnešní situaci šílená. Na svých transparentech by měli mít napsáno: ŠETŘIT SE MUSÍ - ALE NÁM SE NESMÍ UBRAT!
Byli vám sympatičtí demonstranti, kteří protestovali proti poměrům ve vedení Prahy?
Já to nepochopil... Mně se na složení pražské rady taky mnoho věcí nelíbí, ale nevím, jak to demokratickým způsobem změnit - myslím, že to nejde. Samozřejmě mi neuniklo, že třeba sociální demokracie považuje za svoji velikou osobnost, která má řídit víc než milionovou Prahu, pana Březinu, tedy člověka, který pravděpodobně neumí vůbec nic. Jako pohádka by to bylo krásné a legrační - konečně vidět někoho, kdo neumí vůbec nic, protože většinou lidé přece jen něco dovedou. Ale tenhle pan Březina, pokud vím, ten jenom hrával špatně fotbal za sociální demokracii a záludně zfauloval Ondru Vetchého, který ho za to chtěl zmlátit... Pan Březina je teď náměstkem primátora, druhým mužem v Praze, a já si jen tak pro sebe říkám: "Panebože, tak on je ze socialistů nejlepší... Jaký asi budou ty další vosobnosti?!"
Proč se to stává? Proč jsou ve vysoké politice i lidé, u kterých se zdá, že vlastně nic dobrého nedovedou?
Jedním z důvodů je fakt, že je u nás neobyčejně malý počet členů stran. I ty velké mají třeba jenom deset, dvacet tisíc členů. Konkurence je minimální, a tak se při jisté obratnosti dokážete rychle dostat nahoru. Například kdybychom spolu my dva vstoupili do nějaké strany, tak možná máme veliké šance na rychlý úspěch.
Myslíte?
Nebo bychom si dokonce mohli nějakou stranu založit. Vy jste mladý, já jsem známý a protažený televizí, takže kdybychom rozhlašovali, že spolu začneme dělat pořádek v politice, tak máme šanci, že se během roku dostaneme do vrcholové politiky... Nutnou podmínkou ovšem je, že se k nám připojí bohatý podnikatel, kterému se v dětství líbili Mach a Šebestová, a řekne: "Pane Nárožný, když do toho půjdete vy s Poláčkem a když pak trochu pomůžete mým zájmům, tak vám zaplatím dvě stě billboardů u dálnice, pro mě to problém není." Možná by z nás brzy byli ministři - zní to trošku jako pohádka, ale ono to tak asi někdy je.
A víte, že mně by se Petr Nárožný jako ministr docela zamlouval?
Proboha ne! Pro politiku nejsem ten pravý - nenosím teflonový kabát, po kterém všechno steče, a kdyby o mně vycházely karikatury, jak jsem blbej, tak by mi to vadilo. Politik toho musí umět hodně skousnout; musí podat ruku někomu, koho si hluboce neváží, musí s ním sedět, jako teď my dva sedíme spolu, musí s ním jednat... Musí to vydržet - je za to placený. Ale já tohle všechno neumím.
Kdybychom vešli do české hospody, tak se hned dozvíme, že je politika svinstvo. Co byste na tenhle názor odpověděl?
Že to je jeden z nehorších omylů mnoha lidí; a rád bych zdůraznil, že mnoha slušných lidí. Všechno to, co lidem připadá nekorektní, záludné, předem domluvené, nespravedlivé, silou protlačené a já nevím co ještě, to jsou, prosím, běžné nástroje politiky - po staletí stejné. Ono to v politice jinak nejde, ale my bychom pořád chtěli, aby byla kurva zároveň poctivá... Řeknu příklad, norimberský proces. V době jeho konání už Churchill a Truman věděli, že katyňský zločin spáchali Rusové na Stalinův rozkaz, ale protože to tehdy byli spojenci a vítězové války, přišili Katyň Němcům. Dobře věděli, že to je nespravedlivé - a co jako? Roku 1946 nemohli říct, že tu hrůzu spáchali Rusové. Bylo to prostě politicky nemožné...
Je to odsouzeníhodné?
Víte, někdy se dějí v politice hrozné věci. Ale kdybyste tenkrát byl tím Churchillem vy, udělal byste to taky.
PRAŽSKÝ LIDE, POMOZ MI!
Mají dnes čeští herci právo na nějakou hlasitou nespokojenost?
A jaký by, pro boha živého, měli mít důvod?
Třeba platy v divadlech.
Tak měli vystudovat bankovnictví, tam jsou platy vyšší - je to podobné, jako by si mniši stěžovali, že v klášteře nejsou ženský... Vzpomínám, jak mi můj veliký přítel, režisér Vladimír Svitáček, v jednom rozhovoru řekl: "Když jsem se rozhodl, že budu studovat filmovou režii, tak jsem si zároveň uvědomil, že taky můžu umřít hlady. Že mě třeba nikdo nebude chtít ani jako asistenta režie, že mi to prostě nepůjde..." A takhle to je. Pokud se nerozhodnete pro povolání, které je a vždycky bude užitečné, pokud se nestanete pekařem nebo třeba zedníkem, tak musíte počítat s tím, že o vaše služby taky nemusí být vůbec žádný zájem... Nedávno jsem se dočetl, že jsou skoro tři čtvrtiny českých občanů přesvědčeny o tom, že je stát povinen zajistit jim práci; to mě vyděsilo. A propos, řekněte mi - za jak dlouho, podle vás, zaniknou papírové noviny?
Myslím, že většinu lidí přestanou zajímat tak za deset let.
A co se stane potom? Vezmou si všichni redaktoři transparenty? Budete s nimi chodit po Praze? VYHÁNĚJÍ NÁS Z PRÁCE! Lidi na vás budou z chodníků křičet, "ale my už si noviny nechceme kupovat," a vy budete skandovat, "ale my je chceme dál dělat!" - takhle to bude? Věřím, že ne. Vy jste snad připravený na to, že jednou budete dělat něco jiného - možná psát na internet, třeba budou blogy kvalitních redaktorů placené... A tohle se týká každého, i mě. Když mi zítra řeknou, "pane Nárožný, pro naše divadlo jste starej," tak se seberu a odejdu.
Najednou budete mít spoustu času na čtení historických knih, na cyklistiku...
Ale já bych ještě hrál divadlo rád! Proto bych se asi musel sebrat, zajít k panu Hrušínskému nebo Heřmánkovi a pokorně zazvonit u jejich divadel, jestli by nestáli o mé služby. Anebo bych si sedl a zkusil napsat silvestrovskou scénku - třeba ji na Nově koupí a já si přivydělám, abych mohl na dovolenou do Rakouska... Ale pak je tu ještě to další, říkejme tomu české řešení: mohl bych si na nějakou desku napsat heslo, přibít k tomu kus klacku a chodit s tím po Vršovicích: PRAŽSKÝ LIDE, TVÉHO HERCE VYHAZUJÍ Z DIVADLA! POMOZ MI, JÁ CHCI HRÁT!
Co na vaše pravicové názory říkají mladší kolegové z divadla?
Tohle jsou pravicové názory? Vidíte... Já si vždycky myslel, že má člověk povinnost postarat se o sebe, o svoji rodinu, a že to je názor normální, nikoli pravicový. Ale herců se musím zastat - většina z nich bere svou práci jako povolání, kde vás buďto chtějí, anebo nechtějí. Třeba lidi přestanou do divadla chodit, nebude je to zajímat, a mladí herci jsou většinou na tyhle tvrdé podmínky připraveni - a je to dobře.
Někdo by jim měl jejich situaci vysvětlit hned u přijímaček na hereckou školu. Že jdou sice na atraktivní obor, ale dost možná se potom pořádně neuživí...
Někde jsem četl, a moc se mi to líbí, že literární historik Martin C. Putna dopředu říká svým žákům na fakultě, aby vážně přemýšleli o tom, čím se chtějí živit. Je sice bezvadné, že třeba studují filozofii, ale prosím vás - přemýšlejte, jak se tím uživíte! Teď navíc přichází doba, kdy se chce jenom velice málo mladých věnovat takzvaně tvrdým oborům...
Tenhle termín ani neznám.
Vysoké školy jsou tvrdé a měkké - je veliký rozdíl, jestli studujete slaboproudé elektroinženýrství, nebo kulturologii; neřkuli rekreologii, což je nauka o trávení volného času, kde se asi učíte, že se v zimě máte válet na kanapi, v létě na plovárně, a obráceně že je to špatně... Já to zkrátím - to první je moc učení a dřiny, to druhé je, podle mě, "povídání o říkání". A měkké obory dnes nadšeně studuje spousta lidí, ale všechno jsou to potenciální zaměstnanci státu, nebo rovnou nezaměstnaní, protože neexistuje soukromá firma, která by zaměstnala padesát psychologů nebo sto kulturologů.
Co je příčinou takového trendu? Pohodlnost?
Myslím, že kdyby se na školách udělalo všelidové hlasování, tak se okamžitě zruší matematika, protože ji spousta lidí nemá ráda, pak fyzika, protože je těžká, česká gramatika vlastně taky, a určitě dějepis - ten je přece k ničemu! A vznikne naopak katedra hry na nějaký zapomenutý tibetský hudební nástroj... Je to špatně, protože když někdo vystuduje dobrý technický obor, tak má na druhý den jistotu, že mu zaměstnavatelé utrhnou ruce.
VYHRAJE ISLÁM DĚLOHOU?
Myslím si, že zhruba znám váš světonázor: lidstvo je nepoučitelné, pořád opakuje své chyby, a proto se nedají očekávat velké změny k lepšímu... Říkám to správně?
Ano, tento názor mám dávno. A navíc si myslím, že teď, když do Evropy ve velkém proudí přistěhovalci, se může situace ještě zhoršovat. Ale o tom musíme mluvit opatrně - víte, jak dopadl Thilo Sarrazin z představenstva Německé centrální banky.
Něco jsem četl. Měl problémy, protože řekl, že kvůli přistěhovalcům Německo hloupne.
A když to řekl, tak ho z práce vyhodili a všichni správní intelektuálové si nad ním odplivli... Jemu by asi nevadilo, kdyby se do Německa stěhovali angličtí počítačoví experti a architekti, ale pokud přijíždějí pologramotné dvanáctičlenné rodiny, tak se toho bojí, napíše to a v ten moment je z něj nepřítel státu. Čímž chci říct, že je tu spousta problémů, na které by se měly evropské země připravovat, o kterých by se mělo citlivě diskutovat, ale nediskutuje se.
Zlobí vás tahle politická korektnost?
Já ji nechápu. Myslel jsem, že demokracie znamená širokou diskusi; že když se někdo mýlí, tak se to v té věcné diskusi ukáže; že je to střet názorů, nikdy ne lidí. Jenomže je to jinak - když někdo po takové diskusi volá, ostatní hned řeknou, že je darebák.
Myslíte, že u nás budou do padesáti let povinné hodiny islámu na školách?
Nejsem demografický odborník, takže nevím. Ale Muammar Kaddáfí nedávno řekl, že všechny náboženské války byly zbytečné, protože islám nakonec může vyhrát dělohou.
Čím?
Dělohou - když bude mít německá rodina jedno děcko a turecká osm, tak bude časem v Německu víc Turků, to je jednoduchá matematika. Může se to stát. A mělo by se o tom mnohem víc diskutovat.
Chápu správně, že jsou vám názory německého bankéře Sarrazina blízké?
Já jsem, prosím, jeho knihu nečetl. Jenom říkám, že jsou mi blízcí lidé, kteří se snaží na něco upozornit, chtějí vyvolat diskusi. Proč je hned všichni chtějí ukřičet? Vzpomínáte si třeba, co se dělo kolem rozdělení Československa?
Bylo mi čtrnáct.
Najděte si noviny z té doby a přečtěte si, co se psalo o politicích, kteří takzvaně rozdělili Československo: "Postavit je před soud, zločince! Za zády národa, bez referenda, rozdělili dva bratrské národy!" Jenomže uplynulo osmnáct let a já čtu v novinách od těch samých lidí, že naše vztahy se Slováky nebyly nikdy tak dobré, jako jsou dnes, a jak naše mírové, korektní oddělení oběma národům prospělo. Což mohu potvrdit.
A z toho vyplývá co?
Jenom to, že většina lidí mívá vždycky nějaké zpoždění, ale o to raději křičí a odsuzuje. A že to tak bude pořád.
Já se s vámi o přistěhovalcích můžu bavit, ale existuje naděje, že se přiblížíme nějakému řešení?
Důležité je upozornit na problém. Říct: Pojďme se zeptat, jestli se s tím dá něco dělat, jestli má ten problém vůbec řešení... Ale já osobně si myslím, že zrovna s tímhle problémem se nedá dělat nic - nejsem asi první, kdo je přesvědčený o tom, že Evropa pomalinku umírá.
A je to špatná zpráva?
Je to pouhé konstatování; mladých Evropanů bude stále méně, to se rychle nedá změnit. Vždyť ta Evropa se už ani není ochotná bránit! Třeba takoví piráti - dřív se věšeli na ráhno. Ale dnes? Posádky obchodních lodí nesmějí být ozbrojené - přitom kdyby měly jednu pancéřovou pěst ze druhé světové války a viděly by, že k nim jedou somálští piráti, tak tu pancéřovku odpálí a mají pokoj. Ale nemůžou... Ovšem piráti se občas spletou, zaútočí na ozbrojenou válečnou loď, a když je ta loď čínská nebo ruská, tak mají smůlu, protože ta je prý rozstřílí. Štěstí naopak mají, když je zajme loď z Evropské unie, například ze Švédska - ta je odzbrojí a dá jim palivo na dojetí k somálskému pobřeží.
Už jsme holt takoví... lidští.
Zahyneme, ale na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté... V Evropě se sice žije pořád krásně, co si budeme povídat, ale ve starém Římě se před zánikem žilo taky krásně. I na Titaniku bylo všechno prima; dokud nešel ke dnu, měli tam prvotřídní šampaňské a hudba prý nehrála špatně ani ve chvílích, kdy se už Titanic potápěl.
ŽÁDNÁ ŠPATNÁ DIAGNÓZA!
Pamatujete si, v co jste doufal na konci roku 1989?
Už mi sice bylo přes padesát, byl jsem starší pán, ale stejně jsem byl bláhově přesvědčený o tom, že je tenhle národ navždy vyléčený z idejí komunismu.
A on není?
Já teda nevím - rozhodně není vyléčený z levicového způsobu uvažování a vzdává se individuální svobody za to, že se o něj mocný stát postará. Občas si vzpomenu, co kdysi řekl Napoleon: "Lidé nechtějí svobodu, ale rovnost." Myslím, že to řekl s hlubokou znalostí českého lidu.
Co myslíte - jak se jednou bude psát o dnešní době v učebnicích dějepisu?
Bude to docela obyčejná kapitola české historie. Kdo četl Peroutkovo Budování státu, ten ví, že ani první republika nebyla žádná idyla - moje tety byly dámské krejčové, ale když se chtěly rozptýlit, tak se chodily dívat do parlamentu, jak se tam poslanci občas fackujou. I afér bylo hodně; je to podobné.
Jací jsou podle vás dnešní Češi? Řekněte jedno přídavné jméno, které vás okamžitě napadne.
Četl jsem rozhovor s mladou zpěvačkou Dominikou Haškovou, která říkala, že má ráda Ameriku: "V Čechách se na lidi směju, ale jim je to divné, pořád se na mě šklebí..." Takže podle mě jsme národ skuhralů - když se někdo zajímá, jak se máte, tak je skoro nestoudné odpovědět, "ale jo, jsem šťastnej člověk..." Když se mojí ženy ptají do telefonu známí, jak se má, vždycky řekne: "Výborně! Žádná špatná diagnóza!" A to je přesné. Často si říkám, jestli si ti skuhralové uvědomují, jak je život křehký. A jak se může celý změnit jedinou špatnou diagnózou.
Vy nejste skuhral? Vždycky jste se přece uměl rozčilit...
Mě spousta věcí mrzí, ale jsem už ve věku, kdy se snažím zbavit veškeré nenávisti. Víte, když se dvaasedmdesátník ohlédne zpátky, tak se mu zdá být život velice krátký, času je málo. Občas mě přepadá smutek stáří, to vědomí, že se dveře zavírají - zemřela mi už spousta kamarádů mladších, než jsem já, mockrát jsem v tom krematoriu stál, a jak řekl kdysi Ludvík Vaculík, když začnou v krematoriu hrát, člověk začne přemýšlet o své smrti. A kalit si krátký život nenávistí nebo skuhráním, to je něco strašného.
Umíte si už odpovědět na otázku, jaký má váš život smysl?
Na Karlově náměstí v Praze je interní klinika, kterou vedl slavný endokrinolog, profesor Charvát. A dlouhá léta tam na chodbě visel velký citát pana profesora, který toho věděl hodně; a to nejen o našem biologickém životě. Vlastně to byla docela prostá věta: "Nevím, co je smyslem lidského života, ale myslím, že by po každém člověku tady na zemi měl zbýt kus poctivé práce..." Nic lepšího o smyslu lidského života vám říct nedovedu.
