Jde o díla, jež galerie vydala v roce 1996 v restitucích rodině průmyslníka Jindřicha Waldese, prvorepublikového majitele firmy Koh-i-noor, a dále potomkům továrníka Richarda Morawetze.
Dědicové v obou případech ponechali významné části sbírek v Národní galerii s předpokladem, že instituce je od nich bude postupně vykupovat.
"Ukázalo se však, že galerie není schopna přes opakovaná jednání nákupy uskutečnit. Ministerstvo kultury, které má na nákupy uvolňovat finance, různě kličkovalo a až do nedávné doby, kdy jsme vyvinuli určitý tlak, se celou záležitostí vážně nezabývalo," říká Petr Meissner, který zastupuje zájmy obou rodin.
Zdůvodňuje tak razantní kroky dědiců z letošního jara. Ti vypověděli galerii smlouvy, podle nichž měla umělecká díla z jejich majetku dlouhodobě zapůjčena.
Artefakty, na něž se jako na díla se statutem kulturní památky vztahuje předkupní právo státu, pak galerii nabídli ke koupi. Lhůta, v níž může galerie předkupní právo uplatnit, vyprší 10. září. Po tomto termínu budou díla na českém trhu volně obchodovatelná.
Vláda hodlá jednat o penězích na sbírky v listopadu.
I kdyby potřebný obnos schválila, může být pozdě.
První aukce děl z Waldesovy sbírky je již naplánována na konec listopadu.
"V listopadu by měl jít do vlády materiál, v němž žádáme o peníze právě na odkup prací z Waldesovy a Morawetzovy sbírky. Jedná se zhruba o částku sto padesáti milionů korun," sdělil Jiří Žalman, ředitel odboru muzeí a galerií ministerstva kultury.
Proč se úřad záležitostí nezabýval již mnohem dříve? "Stát prostě neměl, nenašel prostředky," vysvětlil Žalman.
I kdyby vláda nyní potřebný obnos schválila - a to není vůbec jisté -, bude pozdě. První aukce děl z Waldesovy sbírky je již naplánována na konec listopadu. V aukčním katalogu jsou přitom i věci, o něž má Národní galerie enormní zájem. Například práce Jana Jakuba Hartmanna či Norberta Grunda, které budou galerii chybět ve sbírkách starého českého umění.
Na rozhodnutí vlády bude však záviset, zda v průběhu příštích let galerie nezchudne ještě o řadu dalších klíčových děl - například o obrazy Františka Kupky, jež jsou součástí stálé expozice moderního umění.
Stát by si měl podle současného ředitele Národní galerie Milana Knížáka uvědomit, že cena takto kvalitních uměleckých prací s časem neklesá, ale naopak roste. Podle jím sestaveného seznamu galerie nyní potřebuje na nákup "těch zcela nejzásadnějších, elementárních" prací nejméně osmdesát milionů korun.
Petr Meissner upozorňuje, že to nebyla jen chudá státní kasa, ale také liknavý přístup galerie, co přimělo Waldesovu a Morawetzovu rodinu konat. "Jedna věc je, že ministerští úředníci se před Jiřím Waldesem, synem pana Jindřicha, v podstatě schovávali a několikrát na poslední chvíli zrušili dohodnutou schůzku. Ale také galerie 'dokázala' vyrobit první soupis prací, o něž opravdu stojí, až na konci loňského roku." Tehdejší ředitelka Národní galerie Dagmar Šefčíková přiznává, že první seznam děl včetně navrhovaných nákupních cen galerie předala ministerstvu kultury 18. prosince 1998. A stalo se tak teprve pod tlakem dědiců, od nichž stát do té doby dohromady odkoupil pouze čtyři významnější díla. Kromě jiného známý obraz U nás v Kameničkách Antonína Slavíčka, který visí v expozici moderního umění ve Veletržním paláci.
"Letos ministerstvo kultury vyškráblo peníze, celkem patnáct milionů korun, na dvě výjimečně důležité práce - Kupkovu Cestu ticha I a Cranachův obraz Svatá Kristina, který představuje jako součást svatovítského oltáře bohemikum prvořadého významu," říká Šefčíková, která nyní působí ve funkci vedoucí oddělení ochrany movitého kulturního dědictví ministerstva kultury. Doufá, že úřad sežene ještě letos prostředky na další dva obrazy Františka Kupky a Jana Preislera.
"Musíme vidět skutečně konkrétní činy, nejen slova a ujišťování," odpovídá Petr Meissner na dotaz, zda by pružnější postup ministerstva mohl ještě pozdržet dědici plánovaný odsun děl z Národní galerie. "Například Cranachovu Kristinu, patřící Morawetzům, galerie původně přislíbila koupit a zaplatit do konce roku 1997. Peníze ale nemáme ani dnes," informuje Meissner.
Ředitel Národní galerie Milan Knížák je odhodlán s oběma rodinami solidně jednat a nabídnout jim záruky. "Dobře rozumím tomu, že z naší strany chtějí slyšet už jen jasné závazky," tvrdí Knížák.
Otázkou však je, jaké budou možnosti státního rozpočtu. V letech 1994 až 1998 uvolňovalo ministerstvo kultury na zpětný nákup uměleckých děl v průměru dvacet milionů korun ročně.
Takže i Knížákův "minimalistický" požadavek je čtyřnásobkem této částky. Podle Dagmar Šefčíkové měl stát obecně nejlepší šanci vykoupit zpět restituovaná díla ihned poté, co je vydal majitelům. "Tehdy by snad ještě byly k mání nějaké státní peníze, ceny byly nižší a noví majitelé měli většinou vůli díla prodat," míní Šefčíková. Jiří Žalman s ní v zásadě souhlasí, zároveň však dodává, že jen Národní galerie vydala v restitucích přes třináct tisíc čtyři sta obrazů, kreseb a grafik.
Waldes a Morawetz - sběratelé umění
Jindřich Waldes, majitel továrny Koh-i-noor, se seznámil s Františkem Kupkou na konci roku 1919 a jejich přátelství trvalo dalších dvacet let.
Waldes, milovník a sběratel umění, shromáždil jedinečný soubor Kupkových děl - obrazy, kresby, grafiky. Kupka je společně s Vojtěchem Preissigem i autorem světoznámé firemní značky Koh-i-nooru, dívčího obličeje se cvočkem v oku. V září 1939 Jindřicha Waldese zatklo gestapo a jeho majetek byl zkonfiskován. Válečný ředitel Národní galerie Josef Cibulka získal od Němců část Waldesových uměleckých sbírek do své instituce. Jindřicha Waldese sice jeho rodina v roce 1942 vykoupila z Buchenwaldu, ale následnou cestu lodí do Ameriky továrník nepřežil.
Potomci uplatnili své restituční nároky již po válce, ale do toho přišel únor 1948. Umělecké sbírky jim byly vráceny v říjnu 1996.
Továrník, finančník a sběratel umění Richard Morawetz emigroval v roce 1939 před nacisty z Prahy do zámoří. Svoji kolekci uměleckých děl zanechal jako takzvaný deponát v Národní galerii. Poválečný stát ji zkonfiskoval. Pražský magistrát tento konfiskační výrok po roce 1989 zrušil a v dubnu 1996 vydal díla synovi původního majitele, Oskaru Morawetzovi.
 Žena v zrcadle, 1903, olej |
 Návrh na ochrannou známku Koh-i-nooru, nedatováno, kresba tuší, kolorováno akvarelem |
 Peníze, 1899, olej |
