"Přímo na území Liberce, u Kunratické ulice, se nacházel romský vyhlazovací internační tábor. Tam šlo o systémovou likvidaci lidí," říká Rous, který své poznatky shromáždil v knize, jež vyjde na podzim.
Koncentrační tábory spravovali esesáci. Vedle nich existovaly na území dnešního Libereckého kraje také tábory pracovní či zajatecké pod správou wehrmachtu. Zvláštní kategorie jsou pak romské tábory.
Nacistické tábory Rýnovice Rychnov u Jablonce Chrastava Smržovka Miloszów |
"Jak vyplývá z dopisu libereckého starosty ze začátku války, už tehdy plánovali pro Romy postavit koncentrační tábor u Liberce. Sám ho takto nazývá," upozorňuje Rous.
Celkem v Liberci existovaly čtyři romské internační tábory. První vznikl u rochlického lomu pod Královým Hájem v roce 1939, šlo o dva dřevěné baráky. Romové stavěli sídliště na Králově Háji, později se přesídlili do zchátralého objektu v Nádražní ulici. Ubytovací podmínky zde byly naprosto příšerné.
V létě 1941 romské osazenstvo přestěhovali do nově vybudovaného tábora u Kunratické ulice. "Zde zůstali Romové až do doby, kdy je transportovali do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück," vysvětluje dokumentarista.
Táborem prošla jedna až dvě stovky Romů původem z Liberce a okolí. Deportace skončily v první čtvrtině roku 1943. Naprostá většina Romů pobyt v koncentračních táborech nepřežila.
Bití, zima, hlad
Klasických koncentračních táborů bylo v blízkém okolí pět - dva v Chrastavě, v Rychnově u Jablonce, v Rýnovicích a ve Smržovce. "Největší, zároveň i transportní, byl v Rychnově," konstatuje Rous. Koncem války sem přemístili velitelství koncentračního tábora Gross Rosen.
Továrna Getewent, která dnes slouží jako kotlárny Hotler (Rychnov u Jablonce)
Budova tehdejšího zajateckého a koncentračního tábora v Rýnovicích
Rychnov u Jablonce - dodnes dochovaná brána do areálu Getewent pro vězně
V roce 1944 zřídili v jabloneckých Rýnovicích pobočku již zmiňovaného koncentračního tábora Gross Rosen. "Celkem jím prošlo osm stovek lidí, šest set z nich zemřelo. Hlídala je třicítka příslušníků SS. V první vlně sem umístili povstalce z Varšavského povstání," uvádí František Radkovič, jednatel Českého svazu bojovníků za svobodu z Jablonce.
Žili ve velmi drsných podmínkách. "Časté bití, zima, hlad, nedostatek spánku. Není divu, že mezi nimi vypukla epidemie tyfu," konstatuje Radkovič. Otřesné bylo zacházení s nemocnými. "Místní vojenský lékař z SS je prostě zabíjel, a to i v případě pouhého podezření na tuberkulózu," objasňuje Rous.
Výkres internačního tábora pro Romy
Ještě předtím zde fungoval zajatecký tábor. Zajatci pracovali v továrně zaměřené na jemnou techniku, v té době hlavně pro německou armádu - optiku, periskopy pro ponorky a samopaly. V budově dnešní Střední průmyslové školy technické byla i tajná výrobna pro zbraně SS.
V Chrastavě a Smržovce věznili ženy
Velký koncentrační tábor fungoval v Chrastavě. Dělil se na dvě části FAL Kratzau I. a II. "Kolem tisícovky vězeňkyň živořilo v barákovém táboře u vodárny v Ještědské ulici a v bývalé továrně Jäger v Bílém Kostele," uvádí Rous.
Sběrná střediskaVznikla po válce, umístili sem německé obyvatelstvo určené k odsunu. Největší bylo v liberecké Husově ulici, do roku 1952 jím prošlo několik desítek tisíc lidí. |
Byly mezi nimi Židovky z Čech, Polska, Francie, Belgie a Dánska. Tábor číslo 2 ležel na pozemku továrny Tannwalder Textilwerke A. G. Ženy z tábora pracovaly v továrně Spreewerk, vyráběly části podvozkových noh k letadlům či protiplynové masky.
"Nejsou známé přesné údaje o úmrtnosti, ale podle dochovaných výpovědí byla velmi vysoká," popisuje badatel ze Severočeského muzea. Ženský koncentrák měli i ve Smržovce.
Zajatci se používali jako levná pracovní síla. Hlavně ke konci války se v našem kraji objevovali ve větším množství, vyskytovali se prakticky u každé továrny. Podle národnosti měli různý režim. "Francouzi a Italové ho měli volnější, stejně jako příslušníci jiných zemí západní Evropy," popisuje Rous.
Koncentrační tábor v Rychnově u Jablonce nad Nisou
Naproti tomu ruští zajatci zažívali peklo, které se blížilo podmínkám koncentračních táborů. U hostince U Votočků poblíž dnešního rochlického sídliště byl ruský zajatecký tábor. Ke konci války byli místní zajatci natolik vysílení, že nebyli schopni odejít mimo tábor.
Po válce šli do lágrů Němci
Německé lágry se využily krátce po válce v době takzvaného divokého odsunu. "Umístili sem hlavně Němce, které později odsunuli z pohraničí," vysvětluje Rous. Slovo tábor bylo v té době z pochopitelných důvodů vnímáno negativně, proto se těmto zařízením říkalo oblastní sběrná střediska.
Polský koncentrák Miloszów - podzemí
"Zacházení s lidmi uvnitř oplocených areálů nebylo zvláště krátce po válce nejlepší. Přitom mnozí z internovaných neměli se skutky páchanými za války nic společného," konstatuje Rous.
Největší středisko se nacházelo na liberecké Husově ulici v místech, kde je dnes Technická univerzita. V posledních letech války tu byli ubytovaní francouzští zajatci pracující na nedaleké stavbě obrovského protileteckého krytu pro Konrada Henleina.
Po válce, až do roku 1952, sběrným střediskem prošlo několik desítek tisíc lidí. I zde se odehrávaly nepěkné události a sběrná a odsunová střediska se stala nástupci válečných a zajateckých lágrů. "Nelze srovnávat nacistický režim s poválečnými roky, ale nepravosti nelze omlouvat žádnou situací," uzavírá Rous.
