Muslimským učitelem na maloměstě za socialismu? V případě Šilhavého podle pamětníků žádný větší problém. Nikdo prý jeho vyznání na třebíčském gymnáziu příliš neřešil a ani on sám neměl potřebu ho dávat výrazně najevo.
„Věděl, že o tom víme, a občas to zmínil mezi řečí nějakou narážkou, ale byl v tomhle ohledu naprosto tolerantní,“ uvedl pro iDNES.cz jeho tehdejší student a současný senátor František Bublan.
Šilhavého si z druhé poloviny 60. let vybavuje jako přísného, ale férového kantora. „Byl důsledný, hodně po nás chtěl, ale při tom s námi měl velmi přátelský vztah. Uměl být i vtipný,“ vybavuje si exministr vnitra.
„Výborný kolega, přátelský, hned mi nabídl tykání,“ popisuje Josef Skryja, který s ním krátce sdílel kabinet. „Vzal mě pod svoje křídla. Ptal jsem se ho na různé věci například z geologie, na kterou jsem nebyl aprobovaný. Se vším mi ochotně poradil. Opravoval mi i různé začátečnické chyby,“ zmiňuje.
Na semestr do Káhiry
Šilhavý, původně křestním jménem Přemysl, se narodil 19. listopadu 1917. Ve dvaceti jej český překlad Koránu zaujal natolik, že se rozhodl stát muslimem. K islámu konvertoval 9. dubna 1937.
Seriál iDNES.cz  O málokteré menšině se v Česku šíří tolik fám, překroucených informací a emocí jako o muslimech. Zároveň povědomí o zdejších vyznavačích islámu je velmi malé. Toho využívá řada politiků a dalších veřejně známých osobností, kteří se snaží vůči muslimům rozdmýchávat strach. Portál iDNES.cz proto připravil seriál, jenž tuto rozmanitou minoritu alespoň trochu přibližuje. |
Češi měli po většinu své historie s muslimy – na rozdíl od většiny evropských národů – minimální zkušenosti. „Vzhledem ke své zeměpisné poloze a povaze historického vývoje se české země nikdy nedostaly do trvalejšího přímého styku s islámskou civilizací,“ podotýká arabista Miloš Mendel v odborném časopise Dingir.
První významnější kontakt s muslimy Češi zažili až po anexi Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908, kdy se tamní obyvatelé začali usazovat na našem území. V roce 1935 vznikla v Praze muslimská obec (oficiálně ji uznaly až v roce 1941 protektorátní úřady, po válce bylo jejich rozhodnutí zrušeno).
Šilhavý, před válkou student arabistiky na Karlově univerzitě, se po své konverzi naplno zapojil do aktivit obce. Účastnil se například pátečních modliteb v pražském bytě jejího lídra, novináře a orientalisty Aloise Bohdana Brixia (o něm více v boxu). Když věhlasná univerzita al-Azhar nabídla stipendium pro jednoho studenta, souvěrci vybrali právě Šilhavého.
V Káhiře však vydržel jen jeden semestr. Z domova chodily znepokojivé zprávy o situaci v Československu, a když se na prázdniny vrátil zpět, uzavřely se hranice a do Egypta se už kvůli nacistické okupaci nedostal.
Na Vánoce kapr a dárky
Šilhavý nakonec vystudoval přírodní vědy, na třebíčské gymnázium zamířil v roce 1953. Ačkoliv svou víru neskrýval, mohl učit i za silně ateistického komunistického režimu. S rodinou vedl vcelku běžný život, své dvě dcery vychovával jako liberální muslim k vzájemné úctě a toleranci k jiným náboženstvím i rasám.
Jak pro iDNES.cz popsala jedna z Šilhavého dcer Lajla Kotačková, prožily se sestrou stejné dětství jako jiné děti. „Chodily jsme do českých škol. Nikdy nás nenutil, abychom chodily zahalené nebo s šátkem na hlavě. To, že v našem jídelníčku chybělo vepřové maso, nepilo se pivo ani žádný jiný alkohol, jsem považovala za normální,“ říká.
Kotačková měla s otcem podle vlastních slov výjimečný vztah, dodnes prý na něj každý den vzpomíná. „Od svého nejútlejšího dětství jsem se vedle něj cítila šťastná, spokojená. Neexistovalo nic, co by mi nedokázal srozumitelně vysvětlit,“ líčí.
O Vánocích sice s rodiči nechodili na půlnoční mši, ale smaženého kapra, stromeček a pod ním dárky měli každý rok. „Řečeno v uvozovkách, nechtěl nás okrást o výjimečné a krásné chvíle, které o Vánocích prožívaly děti kolem nás,“ říká Kotačková.
V islámu našli životní oporu, z Česka odjeli studovat do Orientu |
Přesto návštěvník u Šilhavých doma ihned poznal, že tam žijí muslimové. Obývací pokoj byl vyzdoben v orientálním stylu a sloužil také jako modlitebna. „Tatínek si jeho interiér navrhoval sám, z velké části se podílel na výrobě některých jeho částí, například mihrábu. To je výklenek určující směr k Mekce, tedy směr modlitby,“ vysvětluje Kotačková.
„Na stěnách byly kaligrafie s pasážemi z Koránu, na zemi modlitební koberečky, v rohu zdobený mihráb, ve skříňce a na stolku Korány a jeho překlady do různých jazyků. Člověk tu mohl sedět velmi dlouho a necítil ubíhající čas,“ líčil v Šilhavého nekrologu v Dingiru jeho přítel a jeden z představitelů pražské muslimské obce Vladimír Sáňka.
Třetí Čech v Mekce
Za komunismu měla činnost muslimské obce velmi omezenou podobu a na jejích aktivitách se podílela jen hrstka členů. Pokusy o získání státní registrace byly neúspěšné. Situace se začala měnit až na konci 80. let. Ještě před sametovou revolucí dostal Šilhavý svolení odjet do Vídně na islámský kongres.
Konal se v době, kdy zrovna začínala velká pouť do Mekky. Šilhavý proto využil pobytu za hranicemi a vydal se vykonat jeden z pilířů islámu – hadždž. Stal se teprve třetím Čechem, který pouť do posvátného města podnikl. „Po návratu mi tatínek říkal, že to byl jeden z největších prožitků v jeho životě,“ říká Kotačková.
Alois Bohdan Brixius: Oddaný muslim propagoval nacismusVůdčí postavou československé muslimské obce byl za první republiky a protektorátu orientalista, novinář a cestovatel Alois Bohdan Brixius (1903-1959). Po přestupu k islámu v roce 1933 si změnil jméno na Mohamed Abdalláh Brikcius. Jako první Čech vykonal pouť do Mekky. Za druhé světové války psal články oslavující Adolfa Hitlera či zaměřené vůči Židům nebo Edvardu Benešovi. Po válce byl odsouzen za propagaci nacismu a kolaborantství k osmi letům vězení. Za mřížemi mu zjistili tuberkulózu, krátce po propuštění zemřel.  |
V roce 1991 její otec shromáždil v Praze na Žofíně praktikující muslimy, kteří ho zvolili do čela Ústředí muslimských obcí. „Šilhavý měl v době, kdy se tady začala budovat svoboda, ideu, že bude existovat Ústředí muslimských obcí. V každém městě či vísce, kde budou čeští i nečeští muslimové, bude nějaká obec a pak bude jejich zastřešující organizace,“ řekl iDNES.cz arabista a konvertita k islámu Petr Pelikán, který se s Šilhavým seznámil v 90. letech a společně se účastnili řady mezinárodních kongresů.
„Snažil se o popularizaci, aby byl islám správně chápán veřejností. Reprezentoval muslimskou obec u nás spíš navenek, protože uvnitř se toho moc nedělo,“ uvedl pro iDNES.cz Sáňka. „Náboženská organizace, kterou vedl, nebyla registrovaná státem, takže vystupoval jako reprezentant české muslimské komunity, který byl respektován všemi,“ dodává.
Šilhavý se podílel na obnovení časopisu Hlas, vzniku prvního muslimského hřbitova v Česku (v Třebíči v roce 1994), překladech či vydávání publikací o islámu. „Samozřejmě jsem mu pomáhala, vše jsme v podstatě dělali na koleně. Ještě nebyly počítače, bylo to přece jen složitější,“ vybavuje si Kotačková.
Ústředí muslimských obcí se nakonec dočkalo registrace v září 2004. O dva roky později Šilhavý v rozhovoru pro Dingir přiznal, že v obci stále panuje jistá nejednota, a pozastavil se nad vnímáním muslimů českou společností.
„Už od středověku se jí vštěpuje, že islám je něco špatného. Mrzí mne, že někteří komentátoři vždycky zaryjí do islámu. Stokrát opakovaná lež se tak pomalu stává pravdou. Netvrdím, že není neuvážené to, co dělají někteří muslimové s těmi atentáty – ale to vůbec neodpovídá islámu. To jsem nikdy nepovažoval za správné, dělat někomu bolest, ať už duševní, nebo tělesnou,“ uvedl.
Autoři knihy Islám v srdci Evropy upozorňují i na Šilhavého názorové střety s převážně arabskými studenty, kterým vyčítal horlivost a necitlivé počínání ve zdejším nábožensky velmi vlažném prostředí.
„Není vhodné začínat se šířením islámu v české společnosti vyjmenováváním zákazů a právních nařízení, která už neplatí dokonce ani v mnoha islámských zemích. Není také vhodné vydávat za jediný správný islám to, na co jsou tito mladí bratři zvyklí ze své vlasti a co často odráží dokonce předislámské zvyklosti,“ cituje publikace jeho vyjádření z roku 1997.
Mohamed Ali Šilhavý zemřel v devadesáti letech 14. března 2008. Podle Sáňky obci až do smrti pomáhal svými radami a zkušenostmi.
„Lidé jsou dobří, ale neznají vás“
Dnes na něho jeho okolí vzpomíná výhradně s úctou a respektem. „Byl tolerantní. Myslím, že v tomhle se držel islámského pohledu, že nikoho nelze přesvědčovat nějakým nucením. Je potřeba respektovat názor každého člověka a jeho vyznání. V tomto byl vyvážený a zastával takové středové názory, jaké jsou v islámu správné,“ přemítá Sáňka.
Jeho liberální přístup k islámu potvrzuje také Pelikán. „Měl takové hodinky, co mu pípaly pětkrát denně na modlení. Když byl u něho někdo na návštěvě a ty hodinky zapípaly, tak vždycky říkal: ‚Ano, ale islám je tolerantní, já si to odmodlím až potom,“ vybavuje si.
Do paměti přátel a kolegů se zapsal i jako vášnivý myslivec s vřelým vztahem k přírodě a chovatel výmarských ohařů. „Měl jich za život několik. Všichni se jmenovali Darb, rozlišoval je čísly. Vybavuji si, jak ho naoko káral ‚Darbe, ty zvíře!‘, když něco vyváděl,“ popisuje bývalý učitel Skryja.
Šilhavého přibližuje i historka senátora Bublana z doby, kdy se rozhodovalo o stavbě Dalešické přehrady kvůli vodě pro dukovanskou jadernou elektrárnu. „V blízkosti leží takzvaná Mohelenská hadcová step, která se vyznačovala tím, že v ní byli různí unikátní živočichové a rostliny. Říkal, že když se postaví přehrada, tak se změní klima a tahle unikátnost zmizí,“ líčí Bublan.
Studenti proto psali petici proti stavbě, ale nebylo to nic platné. „Když jsem se s ním potom sešel po mnoha letech, tak mi říkal: ‚Víš, jak jsme tenkrát psali tu petici za hadcovou step? Tak já jsem se mýlil, ta příroda tam se přizpůsobila a všechno tam zůstalo stejné,‘“ říká senátor.
Sáňka Šilhavého navštěvoval velmi často a podle svých slov od něj vždy odcházel obohacen. „Jako pedagog byl sečtělý, vzdělaný. Bylo velmi zajímavé s ním debatovat o čemkoliv, velice dobře si pamatoval historii muslimské obce. Jeho byt byl otevřený pro každého,“ říká.
Šilhavý podle něj povzbuzoval muslimy, aby se otevřeli české společnosti, pořádali v mešitách dny otevřených dveří a přednášky. „Říkal: ‚Lidé nejsou špatní. Jsou dobří, ale neznají vás.‘ Tím narážel na velmi zjednodušené a zkreslené informování o islámu ve většině médií. Pan Šilhavý nikdy nechtěl mluvit o jakýchkoliv svých zásluhách. Vždy tvrdil, že se snažil žít jako dobrý muslim a to, co dělal, byla jen jeho povinnost,“ napsal Sáňka v nekrologu.
„Tatínek byl velmi skromný člověk. Chtěl, aby se k němu všichni chovali normálně, nepovažoval sám sebe za výjimečnou osobu, ačkoliv jí bezpochyby byl. Stejně tak se i on choval k ostatním, ke všem stejně – ať už to byl člen saúdskoarabské královské rodiny, nebo chudý student z Bosny,“ uzavírá Kotačková.
