Loni byl touto dobou ještě nádherný podzim. V sobotu 2. prosince vyrazil vášnivý houbař Bohumil Zelenka do lesa. Na kole to vzal z Jihlavy směrem na Stonařov, ale tentokrát spěchal. Páteční esemeska od syna oznamovala, že přijede k rodičům na oběd.
"Našel jsem prdlačku, jen pár suchohřibů, a raději jsem mazal, abych byl včas u stolu. Petr ale nedorazil. Večer pak volal jeho přítel, že si pro něj přišlo policejní komando. Zůstali jsme s manželkou jako opaření."
Drobný energický muž mluví jistě a vemlouvavě, má rád věci pod kontrolou. K rozhovoru svolil s podmínkou, že sám určí, o čem bude mluvit a co pomine. "Chci chránit rodinu, manželka a dcera už si vytrpěly dost."
Řeč má promyšlenou. Začíná ji omluvou rodinám, kterým syn ublížil. Ze všeho nejvíc ho zaměstnává motiv. Kolikrát už všechno prohnal hlavou a nedávalo to žádný smysl.
"Náš Petr býval hodnej, slušnej a pracovitej kluk. Jak to, že šest a půl roku odváděl ve zdravotnictví dobrou práci? A všichni si ho chválili. V jeho mozku muselo něco přeskočit."
Až po devíti měsících se syn na toto téma rozhovořil. "29. srpna, to už jsme mohli ve vězení mluvit mezi čtyřma očima, jsem na kluka uhodil. Říkám mu, Petře, než umřu, chci vědět - proč? Proč jsi to dělal? A tehdy jsem to z něj dostal."
Náš Petr: citlivá, ale složitější nátura
Šestapadesátiletý Zelenka je povoláním strojař, v práci dělá vedoucího. Dominantní typ, pedant. "Nikdy jsem nepřišel nikam pozdě. Ještě nikdy jsem nezaspal," tvrdí. Působí sympaticky, mluví chytře. Možná si přál mít úplně jiného syna. Tvrdého a zásadového, jako je on sám. Petr byl měkčí po matce, odmala složitá nátura, citlivý a uzavřený. Neměl otcovu razanci a snášel ji hůř než sestra.
Ve třinácti si přál být kuchařem, ale otec mu to rozmluvil. Po předcích měli v rodině vztah k půdě, takže klukovi vybral střední zemědělskou školu. "Říkám mu, heleď, tohle je škola pro tebe. Ty máš rád zvířata, můj brácha dělá v zemědělství, tak tě pak zaměstná..."
Po maturitě Petra Zelenku začala lákat práce v nemocnici, a tak si udělal v Brně záchranářskou nástavbu.
A jaký byl v dětství? Otec vrtí hlavou: "Jednoduše jako ostatní."
Kvůli povahovým rozdílům to sice mezi otcem a synem občas zajiskřilo, ale to se přece stává. "Ve výchově jsem byl k oběma děckám stoprocentně spravedlivej," ubezpečuje.
Homosexualita? Brečet nebudeme
Jedna okolnost však rodiči přece jen trochu zatřásla a Zelenka starší se rozhovoří s větší sdílností. "Když Petr jednoho dne oznámil, že je homosexuál, byl to pro nás šok. Vždyť předtím tři roky chodil s holkou, málem už pomýšleli na svatbu." Pro Zelenku, pocházejícího ze silně věřící katolické rodiny, to bylo hořké zjištění. Ale - jak tvrdí - podle svého zvyku se k tomu postavil čelem.
"Povídám mu, radost z toho nemáme, ale brečet nebudeme. Žádné scény jsem nedělal. Jenom jsem Petrovi řekl, aby k nám domů na oběd nevodil nějakýho Pepíka. Taky ať si chrání soukromí."
Tehdy už s nimi syn v Jihlavě nebydlel a nevídali se často. Petr jednou potkal ve vlaku průvodčího a zamiloval se. Pamětliv otcovy vůle, svého Milana rodičům nepředstavil. Věděli však, že spolu bydlí. Poznali ho, až všechno prasklo.
"Překvapilo mě, jak příjemnej a slušnej hoch to je," přiznává nyní Zelenka starší.
Zdálo se, že je syn spokojený. Na podzim roku 2005 nastala změna. Petr se podle otce začal potýkat s depresemi. Měl slyšiny a halucinace, také paranoidní strachy, že někdo chce zabít jeho i jeho nejbližší. Začal brát na uklidnění lexaurin, nakonec to vytáhl až na deset jedenáct prášků denně. Jeho otec si teď myslí, že u něj mohla propuknout nějaká nová, třeba i dosud neznámá duševní choroba. Chce, aby psychiký stav jeho syna prozkoumal tým odborníků.
"Chápejte, pro nás s manželkou je strašně důležitý vědět, jestli jsme zplodili bestiálního zabijáka, anebo je to nemocnej chudák. Pak by ovšem nepatřil do Valdic, ale do léčebny v Opavě. A já budu bojovat do posledního dechu, abych to zjistil," dušuje se otec.
Člověka při těch slovech mimoděk napadá absurdní myšlenka, jako by tento muž celý život čekal na nějakou skutečnou překážku, která by prověřila jeho mimořádné duševní síly.
Syn nedokázal nutkání odolat
V létě začal obviněný psát rodičům z vězení dopisy, v nichž jim poprvé naznačil, proč ničil lidské životy. Žádnému pacientovi prý neusiloval o život. To samé později zopakoval také otci, když na něj 29. srpna uhodil.
"Nevím, proč jsem to dělal. Pořád mě to nabádalo podat heparin, nedokázal jsem to v sobě zastavit. Chtěl jsem, aby byla nějaká akce, potřeboval jsem ten frmol při resuscitaci pacienta. Léky jsem musel brát pořád. Nedokázal jsem v sobě najít sílu svěřit se Milanovi, ale ani vám," psal obviněný z vězení.
Otec v tom vidí paralelu s patologickou posedlostí hasiče, který zakládá požáry, aby je mohl likvidovat. I syn podle něho toužil vyvolat situaci, aby ty nemocné mohl zachraňovat.
"Ublížit bezbrannému pacientovi anebo dítěti je to nejhorší, co může člověk udělat," souhlasí Zelenka starší. K vyšetřování případu má výhrady. Vadí mu, že policejní komisař nechce přizvat další znalce. Tvrdí také, že synovi policisté připsali k tíži víc mrtvých, než má skutečně na svědomí. "Vyšetřování je bramboračka. Mladí kluci si chtějí udělat kariéru na tom, jak chytli sériového vraha." Během rozhovoru to několikrát opakuje a v ten moment jeho sebekontrola polevuje. Do hlasu vstoupí zloba.
Když vraždy vypluly na světlo, Zelenkova matka se zhroutila a devět měsíců strávila v nemocnici. Vyučená zahradnice naposled pracovala ve speciální školce pro tělesně postižené. Její muž každý den sedával u její postele v nemocnici a dodával jí sílu k životu.
Jako jediný z rodiny syna od té doby ve vězení pravidelně navštěvuje. Petr je v cele s jedenašedesátiletým mužem, celé dny kouká "do blba" a kouří. Je na dně. Nevyužívá ani možnost hodinové vycházky, protože má hrůzu z toho, že ho venku někdo zastřelí nebo zabije.
"On je taková bábovka. Vždycky se na mě jen odevzdaně podívá a ptá se: Táto, co se teď bude dít? A já mu řeknu: No, víš, státní zástupkyně zpracuje žalobu..."
Vím, že mu hrozí doživotí
Někdy otce doprovodí do vězení i devětadvacetiletá dcera Markéta. Sourozenci k sobě měli blízko. Petrova sestra pracuje v psychiatrické léčebně jako artterapeutka a dálkově studuje rehabilitačnězdravotní obor na vysoké škole.
"Markéta má moji povahu, naštěstí ji jen tak něco nepoloží. Když začaly Petrovy psychické problémy, nabízela se, že mu sežene nějakého odborníka. Ale nechtěl. Styděl se za svoje potíže. Bál se, že přijde o práci, a taky nechtěl skončit v blázinci," popisuje otec.
Když mluví o synovi, skoro vždycky použije spojení "náš Petr".
Zelenka starší mluví se synem také o hrozbě doživotí. Možná už nikdy neuvidí matku, babičky, žádná z žen totiž v sobě zatím nenachází sílu přijít za ním do vězení. Neuvidí ani to, jak se bude sestra vdávat, ani její děti ne...
Otázky typu "proč se to stalo právě nám" si Zelenka otec zakázal. Jen slaboch by se litoval.
Stará se o nemocnou ženu, jezdí na kole, pracuje na zahradě a hledá rozptýlení na fotbale. Přitom je přesvědčený, že taková věc se v nějaké formě může přihodit každému rodiči. "Tohle je ale pekelně složitej případ, rovnou na vědeckou práci. Naštěstí mám dost sil, abych zjistil pravdu."
Z dopisů Petra Zelenky domů
26. 6. To podání heparinu mě napadlo v květnu 06, nevím proč zrovna heparin. Ta myšlenka přišla sama, musel jsem to podat, pořád mě to nutkalo. Nebylo to, že by mi někdo ublížil ani že bych byl nešťastný, měl jsem spokojený život, nic mi k radosti nechybělo.25. 7. Střídá se to, jeden den je lépe, druhý den hůř. Včera jsem byl na chvíli venku, dlouho tam nevydržím, mám strach, že mě někdo zastřelí. Mám úzkosti, jako když mám kamení na hrudníku, musím chodit rychle po cele. Někdy přemýšlím nad smrtí, že by to bylo lepší než takovejhle život.
29. 8. Neměl jsem pocit hry na vítěze nebo se mstít lékařům, neměl jsem potřebu nikomu škodit ani být středem dění.
6. 9. Ti lidi mi připadali jak mrtvoly, vůbec se nehýbali, měli na sobě přikryté podložky, nepamatuji si, jak vypadali... Pořád se mi v hlavě opakovalo, že mě někdo sleduje, stojí za dveřmi a chce mě zabít... Byl to strašný strach, že Milan vypadl z vlaku, že ho v Praze na nádraží zastřelí. Pořád se opakovalo, že jste umřeli, jste mrtví, nešlo mi napsat nikomu SMS, jestli jste v pořádku... Nemohl jsem usnout, zvonil zvonek, prala pračka a tekla voda v koupelně. Chodil jsem po bytě a ty věci kontroloval. V práci to šlo, když byly ty starosti kolem pacienta, problémy ze mě vyprchaly.
