Nutně to musí přijít. Když co čtrnáct dní hodíte do kompostu jednu generaci motýlů, kterou jste měsíce pomáhali vypiplat, a pak začínáte nanovo. To se vám začnou honit v hlavě filozofické myšlenky na téma smyslu a pomíjivost bytí.
Ale vážně. Manželé Stanislav a Dagmar Mackovi mají jiné starosti. Od roku 1998 provozují v Žírovicích kousek od Františkových Lázní Motýlí dům. „Nejdřív to bylo jen hobby, ale přerostlo to do těchto rozměrů,“ říká Dagmar Macková.
Denně se v zastíněném podkroví jejich chalupy, kde mají ze dvou místností vybudováno něco jako obří voliéru, pohybuje stovka motýlů. „Spotřeba je značná, motýl žije maximálně čtrnáct dní. A ti noční jen dva, tři,“ dodává její manžel. Motýli pijí jen nektar, nepřijímají však žádné bílkoviny. Noční nejedí vůbec. Jsou prý naprogramovaní jen na sex. Najít, rozmnožit a umřít.
Proto si Mackovi museli pořídit vlastní chovnou stanici. Vždy na jaře na začátku sezony k nim doputuje zásilka z Kostariky či Filipín. Protože jsou však kukly z profesionálních velkochovů drahé, snaží se je množit sami. Což přináší každodenní starosti.
Tlusté zdi jejich domu udržují i v létě v množírně v přízemí stálých jedenadvacet stupňů. To je však málo, takže musí topit celý rok. „To víte, že občas uděláte chybu a musíte začít nanovo,“ říkají manželé.
Během roku tu střídají dvacet druhů. Každý z nich má ve voliéře svou oblíbenou rostlinu. To aby si na ní mohla samička „odložit“ vajíčka. Jinak by předčasně uhynula.
Někteří z motýlů už mají olámaná křídla. S tím se však prý nedá nic dělat. V přírodě by je měli ještě víc. „Jestli je motýlovi něco ukradené, tak jsou to jeho křídla. Když prchá před predátorem, vletí klidně do křoví a nehledí na ně,“ vysvětluje mi manželský pár.
A přidává vzpomínku na jednu návštěvnici z Moravy, která je měla prokouknout: „Toš oni to tady čtrnáct dní předváďajů, pak ich napchnů a prodávajů.“ Kdepak, když motýl uhyne, putuje na kompost. A začíná se nanovo.
