Pražské protiextremistické oddělení stálo na počátku mimořádně závažného případu. Jde o metropolitní jednotku v boji proti projevům extremismu a nově i terorismu. Odhalili náboženského radikála, který připravoval teroristický útok. „Hrozbu jsme nepodcenili,“ říká vedoucí oddělení major Vojtěch Motyka. Jaké nebezpečí muž představoval, dokládá i fakt, že soudy ho poslaly do vazby a jeho stížnosti zamítly.
Jak jste se k případu džihádisty dostali?
Přesnější je hovořit o osobě konvertity s výraznými rysy náboženské radikalizace. Na počátku jsme vlastní činností zachytili náznaky možné radikalizace a ty jsme prošetřovali, abychom naše podezření vyloučili nebo potvrdili. Došli jsme k závěru, že riziko je relevantní. Udělali jsme nezbytná šetření, kontaktovali hned na počátku kolegy z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) a po zadokumentování případu jsme jim po domluvě se státním zástupcem vše předali. Vznikl speciální tým, ve kterém jsou až do současné doby i naši policisté.
Sledovaný muž byl velmi aktivní na Facebooku. Našli jste právě tam první poznatky?
Záchyty radikalizace byly z více míst, jak z prostoru sociálních sítí, tak i přímo z terénu.
Při domovní prohlídce obviněného byly nalezeny suroviny na výrobu bomby i plány, jak ji sestrojit a připevnit na tělo. Byla tedy hrozba teroristického útoku reálná?
Na začátku jsme zachytili podezření, že se může jednat o náboženskou radikalizaci, a tuto informaci jsme nepodcenili. Odpověď, jestli byla hrozba teroristického útoku reálná, vám dá dozorující státní zástupce. Je však nutné pracovat s důvodným podezřením. Konstatování o vině a trestu pak přísluší pouze soudu, je důležité ctít zásadu presumpce neviny.
Je to ojedinělý případ?
Pro nás to byl první případ takového druhu. Zdůrazňuji, že nelze obecně považovat tento ojedinělý výskyt za projev radikalizace celé náboženské komunity, to zásadně odmítám.
Džihád v Česku. Policisté obvinili muslima z přípravy bombového útoku |
Jaké případy řešíte častěji?
Oddělení se dlouhodobě už od devadesátých let zaměřuje na několik odvětví – extremismus, divácké násilí a od roku 2016 nově i na problematiku terorismu. Zjednodušeně řečeno, jsme metropolitní jednotka v boji proti projevům extremismu a terorismu na lokální úrovni, což není nic zvláštního, v zahraničí jsou takové jednotky v hlavních městech běžné.
Nedá se říct, která z problematik je stěžejní. Určité priority máme, obecně však můžeme říct, že nejčastěji řešíme extremismus, divácké násilí a nenávistné projevy. Případy související s terorismem nejsou tak četné, přesto jsou pro nás významnou odbornou problematikou, na které nově pracujeme v úzké kooperaci s NCOZ.
Jak se vyvíjí extremistická scéna?
Prochází transformací a podle mých zkušeností je teď v Praze naprosto jiná než třeba v devadesátých letech. Začátek transformace vidím někdy v letech 2008 až 2010. Do té doby scénu hodnotím jako příznačně násilnou, kdy bylo více fyzických střetů. Těžištěm naší práce byly tradiční prvky extremismu, například rasistické útoky pravicových radikálů.
Zhruba od roku 2010, což je mé orientační datum zlomu, už to tak není; dochází ke generační obměně, mnohé persony pochopily, že svými projevy sympatie nezískají, dochází k určitému zcivilňování scény a násilnost už není taková jako dříve. Charakter útočníků se proměňuje, rozmělňuje se vazba na extremistická hnutí.
Laicky řečeno, extremista se dnes už moc nepere a ví, co dělat a jak se chovat, aby sice šířil své názory, ale nedopustil se přitom trestného činu?
Zjednodušeně laicky to v Praze můžeme hodnotit oproti 90. létům i takto. Ale neznamená to, že násilnost zcela vymizela.
Je pražská extremistická scéna odlišná od ostatních v zemi?
Pražskou scénu hodnotím jako nejednotnou, značně roztříštěnou, chybějí jí silné persony, a dokonce v několika případech osobnosti na sebe podávají trestní oznámení...
Vnímají se jako konkurenti?
Ano, to je jedna z možností. Další jsou dlouhodobé soukromé vnitřní rozpory.Každopádně tato roztříštěnost je příčinou oslabení scény; některé tradiční subjekty nejsou schopny dlouhodobě organizovat početnější demonstrace, nedokážou se tak silně mobilizovat jako například před deseti lety.
Ještě nedávno organizovala Dělnická strana sociální spravedlnosti veřejné akce, kterých se účastnil i Národní odpor, tvrdá jádra fotbalových chuligánů, Sparťani i Baníkovci při nich stáli vedle sebe.
Pro lidi, kteří se chtějí účastnit demonstrací, jsou důležitá témata, která je zajímají. Když svolá nějaká skupina veřejnou akci třeba na téma migrace, tak to může přilákat jak některé jedince z tradiční extremistické scény, které potkáváme například v rámci řešení případů diváckého násilí na stadionech, tak i běžnou veřejnost. Proto není přesné hodnotit je jako tradičně extremistické. Je nutné analyzovat konkrétní projevy, zda jsou v souladu se zákonem, bez ohledu na to, jestli se jich dopouštějí extremisté nebo běžná populace. Pro policii je podstatná nezákonnost obsahu.
Více než tradiční extremismus nás nyní zaměstnávají projevy nenávisti na sociálních sítích, kdy pachatelem či podezřelým je občan, který nemívá žádnou návaznost na radikální skupiny.
Násilí se tedy přesunulo z ulice na sociální sítě?
Jednoznačně. Zatímco fyzických střetů už moc neregistrujeme, přibývá útoků na sociálních sítích. Máme policisty, kteří se přímo specializují na nenávistné projevy. Brutalita verbálních projevů na sítích bývá mnohem značnější a radikálnější než na ulici. Na internetu mají pachatelé čas člověka stalkovat, psát mu sáhodlouhé vzkazy. Zásadní byly například útoky proti bratrům Bangovým, kterých se dopouštěli před dvěma roky pachatelé v Praze, v Kladně, ale i jinde po celé republice.
V poslední době bylo nenávistných útoků na internetu spousta. Komentáře pod fotografií romských a arabských prvňáčků v Teplicích, schvalování teroristického útoku na české vojáky v Afghánistánu a další. Převažuje nějaký typ člověka, který komentáře nebo výhrůžky na sociálních sítích píše?
V některých případech jsem byl přesvědčen, že se jedná o pachatele, který je schopen vyhrožovat jen za počítačem a reálně by asi nikoho nenapadl. U jiných jsem měl otazník. Procentuálně je to asi půl na půl. Za klíčové však považujeme, jak takové jednání působí na oběť. Mnohdy oběť nezajímá, jestli to útočník myslí vážně, či nikoliv, prostě to na ni silně zapůsobí. Pokud vám někdo pošle vzkaz, že vás chce zplynovat, pak jeho myšlení nezkoumáte, neboť se vás to zkrátka dotýká. Každý člověk vnímá útok jinak. A oběť je zapotřebí chránit a pomáhat jí.
Je jednodušší vypátrat pachatele na internetu než na ulici?
Ne vždy. Pokud si pachatel založí anonymní profil v nějaké aplikaci, máme to složitější.
Na druhou stranu s důkazy to pak je asi snazší, závadné projevy na internetu jsou uchovány...
Samozřejmě, ale pachatel někdy tvrdí, že to nepsal on, že se v jeho domácnosti nachází více lidí a on neví, kdo to na jeho profil dal. Pak je těžší mu to prokázat.
Může se díky takto jednoduché obhajobě zbavit viny?
To si nemyslím. V případech trestných činů je podstatné prokázat pachateli protiprávní jednání, což se děje různými způsoby. V našich kauzách, které jsme dělali, se nestalo ani jednou, že by pachatel vyklouzl jen díky výmluvě, že to není jeho profil.
Když násilí přechází z ulice na sociální sítě, je to tak, že dříve se policisté snažili infiltrovat mezi neonacisty nebo do tvrdého jádra fotbalových chuligánů a dnes se musí dostat do podezřelých skupin na sítích?
Naši „klienti“ vytvářejí metody, jak komunikovat a scházet se. My se tomu přizpůsobujeme.
Perou se vůbec ještě fotbaloví fanoušci? Myslím tím domluvené bitky někde na předem zvoleném místě mimo stadiony.
Registrujeme menší počet domluvených rvaček. Nicméně obecně probíhají a osoby, které se na tom podílejí, tím žijí celý život. Dříve ty bitky probíhaly otevřeně, ve městě, mezi lidmi; dnes na utajovaných výjezdech za Prahu, do zahraničí, ale stále se dějí.
Proč to tak je?
U nás mohou být lépe odhaleni. Přece jen se té problematice věnujeme od devadesátých let, a naši „klienti“ vědí, že dokážeme rychle reagovat. Proto jakmile zjistí přítomnost policie, rvačku rozpustí.
Jakou poslední domluvenou bitku jste řešili?
Zhruba před šesti lety se poprali ve městě fanoušci Sparty Praha a Baníku Ostrava.
Říkáte, že dnes řešíte více útoky na internetu. Jaké jsou nejčastější motivy jejich autorů?
Stručně řečeno, různorodé – útoky na pohlaví, rasu, politickou příslušnost aj. Témata se rozšiřují, přibývá jich a v určitých obdobích jsou některá více akcentována.
