Jako rodilému Moravákovi, který po třech slovech s našincem přeskočí do hanáčtiny, se mi to nepíše dobře. Určitě by se podobná situace opakovala v mnoha obcích Česka. Smyslem textu proto není ublížit občanům Moravského Krumlova, ale na konkrétním případě ukázat, jaký vliv může mít jedno rozhodnutí na život místních.
Do města na řece Rokytné jsem dorazil v sobotu večer. Ubytoval jsem se v půl deváté v Hotelu Epopej. „Něco k jídlu? Kuchyně už má zavřeno,“ ujistila mě barmanka, která se právě zakousla do palačinek, jež si před chvílí z kuchyně donesla. Velký sál, stoly připravené pro hosty, ale zůstávají jen tři, zrovna se balí. Ode dveří blikají z vedlejšího salonku světla automatů. Dobrá, půjdu jinam. „Snídani budete chtít? Ale až o půl jedenácté,“ dodala. To už potřebuji být někde jinde, s díky odmítám. Jak se později ukáže, zbrkle.
Vyrážím tedy do blízké pizzerie, dám si pivo a topinky. Barmanka odčepuje a vylije jedno pivo, zdá se, že dvanáctku tady přede mnou nikdo za celý den neměl. Ale i tak „starobahno“ ujde. „Co se dá dělat v Krumlově v neděli?“ zaskočím ji. Chvíli přemýšlí. „Odjet zase pryč,“ rozesměje se a nabízí baterii tipů z okolí. Ani další tři lidé plus kuchař nevyloví nic z paměti. Jdu spát s tím, že si v protilehlém Coopu ráno koupím snídani. Chyba.
Když ráno v půl desáté opouštím hotel, je náměstí T. G. Masaryka jako po vymření, vlastně celé město. Kam v neděli v Krumlově? ptám se ještě obsluhy. Prý na koupaliště. Jenže se ochladilo a fouká vítr. Kdepak, studené vody jsem si dost užil na hotelu.
Přes náměstí tu a tam projede auto. Turista žádný. Jdu do informačního centra, ale hlavně hledám kavárnu, kde bych si dal kafe a něco k snědku. Zavřeno, tedy v centru, marně beru za kliku. Otevřená kavárna není v dohledu žádná. Natož obchod. Ani ten Vietnamec.
Od dvou týpků se psy dostávám radu, ať jdu k zámku. Je tam nonstop, tam prý kafe seženu. A co budete dělat v neděli vy, ptám se. „Jdem se ožrat.“ Ale kam, když nikde není nic otevřeného? „Ke kámošovi, odpoledne možná na rybník,“ dozvídám se.
Začínám mít žízeň. Tu snídani jsem neměl odvolávat. Ale věřte kuchyni, která chystá snídani v půl jedenácté... Beru auto a jedu na benzinku. Tam snad něco seženu. Co se tu dá dělat v neděli? kladu obvyklý dotaz slečně za kasou. Prý na zámek se mám podívat. „Teho pokérovanyho, Franza tam majó,“ vyloví z paměti lákadlo, jež nahradilo Muchu. „Ale to só hrozny obrazy. Toho bych vám nedoporučila. Anebo na Floriánka,“ dodává.
Dobrá, vyrážím tedy na kopec k jedné z dominant města. Ale ouha, kaple je zavřená, otevírá se jen několikrát ročně. Zato výhled je zde náramný. Panorama města trochu hyzdí fabrika hned pod kopcem. Ale dá se jít po stezce na kousek vzdálený kopec, takže lovci záběrů pořídí čistý snímek. A můžou si tu prohlédnout informační cedule o přírodě a pamětihodnostech. Naučná stezka, s jakými jsem se při cestě potkal na severu Čech, to však není.
Zámek žije! vítá mě později smělý plakát připevněný na neopravené zdi. V areálu se potkávám se dvěma turisty. Přivedly je sem vzpomínky. „Už odjíždíme, je to tady takové mrtvé,“ loučíme se. V pokladně kupuji lístek za plné vstupné 80 korun. Tam, kde byla k vidění Muchova plátna, jsou rozmístěna díla Vladimíra Franze (rozměrná plátna) a díla ze sbírky Jana a Medy Mládkových.
Jeden sál zabírají malby a kresby Zdeňka Buriana. Nadšeně si prohlížím ilustrace ke Stevensonově Pokladu na ostrově. Je radost porovnat vyšisovaný obrázek z knihy, jak ho znám, s originálem hýřícím barvami. A na sbírku československého moderního umění, jež je v dalších sálech, bych klidně vodil své děti. Přehledně uspořádaná, reprezentativní.
„Teď jsme rády, když přijde čtyřicet lidí za den,“ srovnává neúprosnou realitu jedna z mladých kustodek. V roce 2010 tu prý byly takové fronty, že se ještě před zavíračkou táhly až k bráně. „A těch upomínkových předmětů, co kupovali,“ dodává. „Kdepak, Epopej nám už nevrátí. Na tohle umění lidé nejsou příliš zvyklí,“ uzavírá smutně. Opouštím zámek, jdu se ještě podívat do parku, jak si vede nový „hit“, který má lákat rodiny s dětmi a lidi k relaxaci - disk golf. Koše, do kterých se máte diskem trefovat, jsou však osamoceny. Kdybyste chtěli, za vratnou zálohu sto korun vám na zámku disk půjčí.
Jdu se najíst. Kafe už si nedám, ale něco do žaludku by to chtělo. Prý Hotel Epopej (zamítl jsem), nebo ta nová restaurace U Marie. Prý na ní všichni pějí jen chválu. Mohou, já to však nemohu potvrdit. V neděli prý jen po objednání, stojí na dveřích. Nasedám do auta a beru si k srdci radu, kterou jsem dostal už v sobotu. Jedu z Krumlova pryč. Hodně dlouho zase nepřijedu.
Reakce starosty městaMrzí mě, pokud autor reportáže získal takovouto negativní zkušenost. Samozřejmě víme, že pro turistu je v MK situace neutěšená. Snažíme se tento stav řešit. Prvním krokem je, že zastupitelstvo učinilo nejzásadnější rozhodnuti v novodobého historii a rozhodlo o koupi zámku do vlastnictví města. Postupně by na zámku měly vzniknout služby, které uspokojí každého návštěvníka. Výstava instalovaná na zámku je úvodním počinem ze série expozicí ve spolupráci s Muzeem Kampa. Změna, která se udála odvozem Muchovy epopeje, byla drastická a pro rozvoj města negativní. Snažíme se situaci změnit, ale nejde vše udělat hned jako mávnutím kouzelného proutku. starosta Tomáš Třetina |
