Tíseň a nervozitu dní předcházejících krátce po 22:30 hodině 23. září 1938 vystřídalo odhodlání a určitá úleva, že nyní už je konec ústupkům. Ústupkům Adolfu Hitlerovi.
Když prezident Edvard Beneš na návrh vlády generála Jana Syrového toho večera prostřednictvím rozhlasu vyhlásil mobilizaci, zdálo se, že je válečný střet s nacistickou třetí říší nevyhnutelný. Ostatně mobilizovat Čechoslovákům nepřímo doporučili i nejbližší spojenci.
Stalo se tak poté, co zkrachovalo jednání mezi Hitlerem a britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem. Nacistický vůdce kladl stále větší požadavky, až to naštvalo i samotného Chamberlaina, jinak ustrašeného zastánce udržení míru za každou cenu. Francouzi a Britové po nepodařeném jednání v Bad Godesbergu Čechoslovákům diplomatickou mluvou v podstatě sdělili to, že už je nemůžou dále přesvědčovat, aby nemobilizovali.
Do války šlo přes milion mužů
Dlouho připravované československé obranné plány tak mohly konečně dostoupit vrcholu. Během sedmi dní se ze zhruba 200tisícové mírové armády stal vojenský kolos čítající přes 1,1 milionu mužů. Morálka především českým a slovenských branců byla v drtivé většině vynikající.
„Povolaní vlastenci mnohdy reagovali na mobilizační výzvu s tak nečekanou rychlostí, že jejich přetlak ve výzbrojních stanicích působil na úkor řádného vystrojování,“ uvádí historik Karel Straka v publikaci Mobilisace 1938.
Problémem nejen prvních hodin, ale vlastně celého průběhu mobilizace, byl nedostatek motorových vozidel, kterými se kromě vlaků měli muži přesouvat ke svým nástupním místům a posléze na konkrétní bojová stanoviště. Kapacity původní mírové armády v tomto ohledu rozhodně nepostačovaly a automobily získané z civilního sektoru byly nespolehlivé a navíc ani těch nebyl zdaleka dostatečný počet.
Příloha k průběhu čs. mobilizace |
„Mnoho lidí tehdy dávalo své osobní automobily armádě samo – dobrovolně a rychle – k dispozici. A to buď tak, jako třeba herec Jan Werich, který svážel vojáky na vlak, nebo jako spisovatel Karel Čapek, jenž po dobu mobilizace svůj vůz armádě dokonce propůjčil,“ přibližuje spisovatel literatury faktu František Emmert.
Mezi vojáky nebyl ani dostatek kvalifikovaných řidičů. Právě na tuto pozici byli často v armádě určeni Němci, kteří ale při zářijové mobilizaci v nemalých počtech rozkaz k nástupu neuposlechli. Jak v tomto kontextu poznamenává historik Robert Kvaček, týl armády byl do značné míry odkázán na selskou vozbu.
Beneš: Budu se bít, nesmím se nechat zajmout
Zmiňované odhodlání a nadšení, s jakým branci nastupovali cestu do války, se ale samozřejmě mísilo s přirozeným strachem z krutostí očekávaného konfliktu. Útok německých bombardérů na československá města se očekával doslova každou hodinou. Lidé ovšem stále věřili, že svět nebude k přepadení Německem slepý a že spojenci dodrží své sliby.
Sám prezident Edvard Beneš později tvrdil, že o nutnosti ozbrojeného odporu byl přesvědčen - respektive „dával mu přednost“, abychom použili jeho slova - zhruba do 24. září 1938. Ještě 26. září v hovoru s náčelníkem prezidentské vojenské kanceláře Silvestrem Bláhou prohlásil:
„Tato válka bude hrozná. (…) I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou u vojska (…) Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až do smrti, tož já jako prezident nesmím být zajat. (…) Naši musí zůstat se spojenci až do konce války; tím republika bude zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“
Ačkoliv u Beneše posléze již převládlo přesvědčení, že osamocená válka by byla národní sebevraždou, do posledních chvil stále věřil, že se ještě „něco“ stane. „Třeba že padne vláda v Paříži a k moci se dostanou lidé, kteří Československo podpoří,“ přemítá historik Antoine Marès.
V očekávání chemického útoku
Na válečný konflikt se připravovalo také civilní obyvatelstvo. Už v měsících předcházejících mobilizaci zesílila osvětová kampaň, která mimo jiné cílila na to, aby lidé věděli, jak se mají správně chovat při bombardování či při plynovém útoku. O tom, že právě chemické látky budou nejen při leteckých útocích nepřítele použity, se tehdy vůbec nepochybovalo.
Denní polní dávka potravin čs. vojáka v září 1938Kávová konzerva 80 g, |
Testovány byly poplachové sirény, cvičně byla vyhlašována zatemňovací opatření a konala se řada veřejných cvičení hasičů a dalších složek Civilní protiletecké ochrany. Lidé byli instruováni, jak manipulovat s protichemickými maskami, které existovaly v různých verzích včetně například speciálního nástavce na dětské kočárky.
Továrny sice vyráběly denně na deset tisíc kusů plynových masek, jejich celkový počet pro civilní obyvatelstvo byl ale v září 1938 nedostatečný. Specializované armádní pracoviště - Vojenský chemický ústav v Olomouci - denně překontroloval 25 tisíc masek.
V případě vyhlášení poplachu mělo obyvatelstvo hledat ochranu v předem známých úkrytech, jejichž seznam se vyvěšoval. Jenže protileteckých krytů bylo málo, v Praze by v září 1938 poskytly úkryt jen pro pouhá asi dvě procenta obyvatel. Ostatní tak museli spoléhat na sklepy, k tomuto účelu adaptované podzemní chodby či na staticky co nejstabilnější prostory v domech.
Zásobovací horečka, nervozita v Berlíně
Během dnů následujících po vyhlášení mobilizace se rozjela masivní kampaň „Slibte krev obráncům republiky“, která burcovala k darování krve pro potřeby nemocnic. Německý letecký útok na Československo se po 23. září 1938 očekával doslova každou hodinou, respektive hlavně každou noc. Města se po soumraku halila do takřka úplné tmy, okna stínily závěsy, pouliční lampy byly zhaslé, světlomety u automobilů překryté. Okenní tabule se přelepovaly páskami, aby při tlakových vlnách po výbuších nedocházelo k tříštění skla.
„Mobilizace přinesla též zásobovací horečku, neboť lidé mají již své zkušenosti ze světové války. Všechny obchody jsou přeplněny. Kupuje se vše, zvláště cukr, mýdlo, mouka, petrolej, káva a kakao. Také textilie, prádlo, boty a kůže. Shání se též černý papír na zatemnění oken, a když nestačí, kupuje se alespoň obyčejný balicí papír. Doplňují se též domácí lékárničky,“ líčí zápis z kroniky malé obce Dlouhá Třebová na Orlickoústecku.
Zatímco mnozí sudetští Němci hořeli nadšením po radikálním naplnění své proklamované touhy „návratu do říše“, tak v samotném Berlíně mezi obyčejnými lidmi nadšení pro válku zrovna nepanovalo.
Jistý britský novinář listu Daily Mail 27. září 1938 napsal: „Odpoledne pochodovaly oddíly určené pro frontu po Wilhelmstrasse. Šly řízně, ale v jejich tvářích se nezračilo žádné nadšení. Ale důležité bylo chování diváků. Mlčeli jako hrob, místo aby provolávali zuřivě slávu. Vypravuje se, že v této chvíli se odebral Göring k říšskému kancléři a prohlásil, že berlínský lid není nadšen pro válku.“
O dva dny později mnichovská konference evropských velmocí určila, že tito muži ještě do války nemusí. Místo toho do československého pohraničí napochodovali jako na přehlídce. Válka se odložila. Ale jen na čas.
Klíčové momenty září 19385. září 1938 - Čs. vláda předložila SdP tzv. čtvrtý plán, který by zaručoval územní autonomii pohraničním oblastem s německou většinou. |
