Právě pro německé komunisty totiž od roku 1933 stavěli nacisté první koncentrační tábory.
DOKUMENT: Přečtěte si text mnichovské dohody podepsané před 80 lety![]() |
Manžel Elisabeth padl v rakouské uniformě na italské frontě. Mladá vdova se musela odstěhovat za rodiči do saské Pirny. Živila se jako tovární dělnice. Poválečná bída a hlad její syny přivedly do řad komunistické mládeže, a tak se stali i prvními aktivními účastníky střetů s nacisty.
Věznění a perzekuce je v polovině 30. let přiměly k návratu do Československa, jehož byli občany. Rodina se usadila v obci Tisá nedaleko Děčína. A zatímco v Čechách žili normální život, bratři pokračovali za hranicemi v odboji proti nacistům.
Na drážďanském gestapu tloustl spis, který na ně tajná policie vedla. A po Mnichovu tak bylo jasné, že musí utéct. Cesta většiny bratrů vedla přes Polsko do československé zahraniční armády. Dva z nich v boji padli. Jejich příběh nedávno připomněl historik ústeckého muzea Martin Krsek v knize Neznámí hrdinové mluvili i německy.
Příběh rodiny Morche není zdaleka jediný. Přestože z filmových záběrů a fotografií z roku 1938 to vypadá, že všichni Němci v pohraničí vítali Adolfa Hitlera, našli se i tací, kteří nacismus a rozbití Československa odmítali.
Prohitlerovská Sudetoněmecká strana Konrada Henleina získala tehdy v komunálních volbách 90 procent odevzdaných hlasů českých Němců.
Jenže vedle viditelného nadšení panovala podle Krska také atmosféra zastrašování oponentů, a to často brutálními způsoby. Únosy a vraždy antifašistů nevyjímaje. „Přesto dokázalo do poslední chvíle aktivně vzdorovat asi 10 až 15 procent příslušníků třímilionové německé menšiny,“ vypočítává Krsek.
Mezi nejpočetnější odpůrce patřili právě levicově orientovaní sudetští Němci. Jen členů německé sociálně demokratické a komunistické strany a jejich odborů – tedy úhlavních nepřátel nacistů – bylo 300 tisíc. „Henlein ve svých projevech sliboval, že každého odpůrce zavře, až zčerná,“ připomíná Krsek.
V posledních týdnech, kdy republika už mnohdy nedokázala držet kontrolu nad pohraničními oblastmi, čelili tito lidé otevřeným a nezřídka i ozbrojeným útokům. Bránili se vlastními ozbrojenými oddíly tzv. Republikanische Wehr (Obrana republiky). Zejména její příslušníci pak s rodinami prchali před postupujícími německými jednotkami. Opouštěli své domovy v pohraničí stejně jako statisíce Čechů.
„Bylo jich asi 30 tisíc. Bohužel československé bezpečnostní orgány jich záhy mnoho ‚vrátily‘ přímo do chřtánu nacistů,“ upozorňuje historik Krsek.
Němci v Československu a mnichovská dohoda
|
Mezi Němci, kteří se postavili na odpor, byli i katoličtí duchovní, figurovali mezi nimi někteří šlechtici, ale i obyčejní lidé jinak politicky neangažovaní.
Za pomoc šikana státu
Mezi šlechtici je známá postava pražského lékaře Joachima Zedtwitze, původem ze starého rodu z Ašska. Přítel spisovatelky Mileny Jesenské pomáhal všem ohroženým dostat se z hroutícího se Československa. Za pomoc židovským spoluobčanům byl dokonce později dekorován titulem „Spravedlivý mezi národy“.
Jeho další osud připomíná i osudy ostatních Němců. Po válce hrabě Zedtwitz usiloval o přiznání československého občanství, ale toho se nedočkal.
„V poválečné atmosféře protiněmeckých nálad čelili všichni bohužel zneuznání svých zásluh, každodennímu šikanování a většinou i přímé perzekuci ze strany státu,“ popisuje Krsek.
Status antifašisty, který Němce chránil před odsunem, získalo 150 tisíc lidí, tedy sotva polovina odpůrců z roku 1938. Ani to je neuchránilo před konfiskací majetku a ztrátou občanství.
„Když k tomu připočteme likvidaci německojazyčného školství, kultury, pochopíme, proč se v rámci tzv. antifaodsunů rozhodlo z Československa dobrovolně v prvních poválečných letech vystěhovat 100 tisíc lidí,“ dodává Krsek. Další je následovali a v roce 1949 žilo v Československu už jen šest tisíc držitelů průkazu německého antifašisty, tedy jen čtyři procenta z původního počtu.