Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
„Velmi dovedně budují v západních státech vlivovou síť. Snaží se získávat spolupracovníky mezi novináři, politiky nebo aktivisty. Budují různá média a skrz ně šíří propagandu, která vyhovuje jejich politickým záměrům. A není žádným tajemstvím, že východní a střední Evropu považují stále za součást své sféry vlivu.“
Na základě zjištění BIS zařadila vláda společnost Voice of Europe, proruského oligarchu Viktora Medvedčuka a mediálního producenta Arťoma Marčevského na sankční seznam.
Jméno poslance AfD Bystroně z naší strany nikdy nezaznělo
Deník N a časopis Der Spiegel napsaly s odvoláním na zprávu BIS, že jedním z politiků, kteří dostali peníze od ruské vlivové organizace, byl i poslanec německé Alternativy pro Německo (AfD) Petr Bystroň. Ten to označil za pomluvu. Vedení jeho strany žádá BIS o poskytnutí důkazů.
K tomu Ladislav Šticha říká: „Dokumentace k případu Voice of Europe čítá tři sta stran. A je potřeba připomenout, že adresátem našich zpráv není veřejnost, ale ze zákona je to předseda vlády, ministři, prezident, případně orgány činné v trestním řízení. A když se podíváte dozadu na různé výstupy, zjistíte, že ani premiér, ani nikdo z ministrů a ani BIS nikdy nezmínili žádná jména, vyjma těch, která se ocitla na sankčním seznamu.“
Ředitel BIS Michal Koudelka dlouhodobě varuje před dezinformačními kampaněmi, za kterými stojí Ruská federace. Na otázku, zda je pro běžného člověka snadné dezinformační weby rozeznat, mluvčí BIS odpovídá: „V první řadě určitě záleží na morálním, hodnotovém nastavení. Protože ve chvíli, kdy ani na vteřinu nepochybujete o tom, kdo je v konfliktech agresor a kdo se brání, potom je i pro vás mnohem snazší rozpoznat webové stránky, které tvrdí pravý opak.“
Poznávacím znakem dezinformačních webů bývají podle BIS také abnormálně dlouhé titulky. V klasickém zpravodajství, jako je třeba iDNES, tvoří titulek maximálně dvě holé věty. Autoři dezinformačních webu ale nepředpokládají, že jejich čtenáři budou ochotni číst celý článek, a proto se snaží celý narativ dostat do titulku. Ten pak čítá klidně i šest vět.
Dalším pomocníkem je, že klasické zpravodajství popisuje nějakou událost, pokud možno bez emocionálního zabarvení. Na dezinformačním webu jsou podle Štichy v drtivé většině velmi ostře vyhraněné komentáře, které často čtenáři říkají, co a jak si má myslet.
Útoky na dvojčata změnily systém spolupráce tajných služeb
Spolupráce různých zpravodajských služeb byla podle Ladislava Štichy ještě před 30 lety nemyslitelná. Vše změnily útoky teroristů na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001. „Před tím byly zpravodajské služby soupeři. 11. září 2001 však celý civilizovaný svět pochopil, že terorismus je naším společným nepřítelem a byla zahájena rozsáhlá spolupráce mezi zpravodajskými službami doslova z celého světa. Dnes existuje řada mezinárodních platforem, ve kterých se zpravodajské služby sdružují, mají tam své zástupce a výměna informací tam probíhá de facto on-line.“
Když se stane nějaký teroristický útok například ve Francii nebo v Belgii, jejich zpravodajská služba v tu chvíli poskytuje informace o události a prvních podezřelých prostřednictvím této platformy zpravodajcům ostatních zemí. Ti následně začnou prověřovat svoje databáze a vyhledávat informace, které by s útokem mohly souviset. To znamená, že se hledá, jestli se konkrétní lidé na území daného státu nepohybovali, zda tam mají nějaké vazby anebo jestli tam v minulosti vykonávali nějakou činnost. „Tato forma spolupráce obrovským způsobem pomohla a BIS je v těchto strukturách poměrně významným členem. I na základě informací od naší zpravodajské služby se totiž podařilo zabránit řadě teroristických útoků,“ říká Šticha.
V souvislosti s nedávným teroristickým útokem v Moskvě, před kterým měla Rusy varovat americká CIA, Ladislav Šticha vysvětluje: „Sdílení varování před teroristickým útokem platí bez ohledu na aktuální politickou situaci. Vnímáme to tak, že v boji s terorismem jsou všechny státy světa na jedné lodi. Pochopitelně kromě tech, které z jejich podstaty fungování označujeme za teroristické. Takže ve chvíli, kdy mají západní zpravodajské služby informace, že existuje hrozba teroristického útoku v Rusku nebo třeba na území Čínské lidové republiky, tak jim je předají – bez ohledu na to, jaká je momentálně politická nebo bezpečnostní situace. A chci věřit, že Rusko by udělalo to samé.“
Osobní vztahy jsou klíčové
Vztahy mezi zpravodajskými službami se podle Ladislava Štichy budují léta. „Troufnu si tvrdit, že osobní vztahy jsou naprosto klíčové. Pro nás je velmi důležité, že se BIS podařilo za ty roky, co existuje, získat důvěru nejen u nás, ale i u zahraničních partnerů. U zpravodajských služeb z pochopitelných důvodů její budování trvá mnohem déle než u jakýchkoliv jiných organizací. Vy tomu partnerovi vlastně svěřujete ty nejcitlivější informace týkající se bezpečnosti vaší země. To znamená, že si musíte set sakra věřit.“
BIS není povinna ani zákonným adresátům poskytnout veškeré informace. „V první řadě musíme dávat informace, které jsou zásadní pro rozhodování státu. Tam nemůže být zpoždění. Poskytnutí informací, které by mohly nějakým způsobem ohrozit chráněné zájmy služby, to znamená, že by se z nich dalo vyčíst, jací lidé na daném případu pracovali, kdo jsou informátoři anebo jakou techniku jsme použili, je na rozhodnutí ředitele služby.
V Rozstřelu dále Ladislav Šticha mimo jiné rozebírá, proč je z pohledu mezinárodních bezpečnostních expertů velkým nebezpečím Čína, s moderátorkou Elen Černou se vrátí ke kauze Vrbětice a k označení BIS tehdejším prezidentem termínem čučkaři a dostanou se i k tématu, jaké pracovníky BIS potřebuje a nakolik je práce pro zpravodajskou službu riziková.
