Jak se vůbec stane, že se sedmnáctiletý středoškolák z Prahy dostane k projektu na vysoké škole v Berkeley v USA?
Hodně mi v tomto ohledu pomohl kamarád Matyáš Boháček (student amerického Stanfordu věnující se umělé inteligenci, pozn. red.). Díky němu mě vůbec napadlo, že je i pro českého studenta možné prostě a jednoduše kontaktovat profesora na americké vysoké škole a zkrátka zkusit štěstí.
Vzhledem k tomu, že už jsem za sebou měl nějaké zkušenosti z Česka, dělal jsem výzkum na ČVUT a účastnil jsem se programu Otevřená věda od Akademie věd, tak jsem měl šanci.
Jak vaše cesta začala?
Vždy mě fascinovalo zkoumat, jak věci fungují. Už na základní škole jsem četl knihy od Stephena Hawkinga. Tahle chuť ve mně rostla, začal jsem navštěvovat různé matematické a fyzikální kurzy a účastnil se soutěží. Ale ve fyzice a v matematice je už prakticky velmi náročné se posouvat.
Jsou to úžasné, ale staré a vyspělé vědy a pro vytvoření pokroku jsou potřeba obrovské týmy. Obor počítačové vědy mi přijde dynamičtější, ale přesto mě fyzika velmi baví. V prváku na střední jsme měli s kamarádem možnost se podívat do laboratoří na Palackého univerzitě v Olomouci, protože jsme chtěli postavit kvantový počítač.
A povedlo se?
Bylo to od nás naivní. Sestavit takový počítač je nesmírně náročné, a to hlavně ohledně peněz. Ale naše nadšení vzbudilo na univerzitě zájem, oni nám ukázali, co všechno by k tomu bylo potřeba a začali jsme s nimi spolupracovat.
Mladý vědec pomocí virtuální reality „rozchodil“ částečně ochrnuté pacienty |
Své největší úspěchy ale zaznamenáváte s umělou inteligencí.
Ano, to je pravda. Na dnešní době mi přijde úžasné právě to, že dělat pokrok v oboru umělé inteligence může prakticky každý, kdo tomu věnuje čas a práci. Začal jsem se tedy ptát sám sebe, čím mohu přispět.
Následně jste jako jediný středoškolák prezentoval svůj projekt na konferenci ASSETS, největší konferenci projektů pro lidi se zdravotním postižením, která se koná v Kanadě a kde jste představil program na výuku znakového jazyka. V čem je revoluční?
Žádný systém na výuku znakového jazyka ještě nebyl takhle jednoduchý. Lidé si buďto musí platit učitele, což je drahá záležitost, anebo si mohou koupit speciální rukavice, které převedou znaky do psaného textu.
S kamarádem Matyášem jsme ale přišli s jednoduchým řešením. Na webovou stránku nahrajete video sebe sama, kde znakujete a program pomocí umělé inteligence vyhodnotí váš pohyb a porovná ho s učitelem.
Máte v plánu uvést program i do komerčního využití?
Rádi bychom. Má to ale překážku, a to je nutnost zapojení výkonných grafických karet, což opět není levná záležitost. Ale my doufáme, že by náš projekt mohla zaštítit nějaká velká společnost, a celý projekt by se tak stal dostupnějším.
Další oblastí, které se věnujete, jsou analýzy videí pro robotické aplikace. Co si pod tím můžeme představit?
V zásadě se snažíme umělou inteligenci naučit sociálním vazbám. Modality, které člověk dělá automaticky, jako je například rozpoznávání obličejů nebo vyvození společenského kontextu nějaké situace ve skupině přátel, se snažíme implementovat do strojového učení.
Časem bychom takové schopnosti mohli zefektivnit a zrychlit a nainstalovat do humanoidních robotů.
A kdy se takoví roboti budou volně pohybovat mezi lidmi?
Elon Musk říká, že to bude už letos, ale u něj víme, že vždycky přehání. Můj odhad ale je takový, že klidně už ve druhé polovině příštího roku by mohlo dojít k prvním akvizicím po zkušebním provozu. Pokud samozřejmě v tom vývoji nenarazíme na něco, co jsme dříve neznali a celý proces to nezpomalí.
Mladý český vědec vyvinul prášek, který umí zničit sarin i jiné bojové látky |
V jednom z dřívějších rozhovorů jste hodně mluvil o podstatě lidského vědomí. Jak byste ho popsal?
Zaprvé je to obrovská evoluční výhoda, kterou má člověk oproti zvířatům. Člověk byl silově slabší, a tak musel získat někde jinde. Z mého pohledu je to spíše soubor hormonů a neuronů. Beru to tedy více z technického pohledu. Lidské vědomí je podle mě algoritmus.
Pokud je vědomí soubor algoritmů, dá se podle vás kopírovat?
Myslím, že se replikovat teoreticky dá, ale od toho jsme jako lidstvo ještě hodně daleko.
Co by se tedy muselo stát, abychom byli schopni takové replikace?
Když se podíváme na modely běžící na bázi umělé inteligence, jako je třeba ChatGPT, tak můžeme vidět, jak pracují s textem. Pomocí nashromážděných textových informací umí tento model extrémně efektivně předpovídat další část věty.
Pokud dokážeme podobnou architekturu rozvíjet, můžeme se dostat mnohem dál. Už teď navíc existují velmi přirozeně působící modely vytvářející obrázky. To je přesně jeden z těch dalších kroků, které potřebujeme k tomu, abychom se dostali až k replikaci samotného lidského vědomí.
To zní, jako by bylo možné vymodelovat skoro vše. Myslíte, že žijeme v simulaci?
Myslím, že v simulaci nežijeme. Jsem téhle myšlence sice otevřený, ale zatím mě ty argumenty, které říkají, že bychom mohli být v simulaci, úplně nepřesvědčily.
Jaké to třeba jsou?
Myslím, že samotná souhra toho, jak vznikl vesmír, jaké jsou přesné hodnoty gravitace a podobně... jako by to bylo naprogramované tak, aby mohl vzniknout život. Je to prostě až příliš dobré na to, aby to byla jen náhoda.
Pak ale existuje teorie tzv. mnohovesmíru, a je možné, že existují miliardy vesmírů a my máme to štěstí, že žijeme zrovna v tom, ve kterém to tak vyšlo, zatímco v těch ostatních bylo vždy něco trochu jinak a život tam nevznikl.
Často se mluví v této souvislosti o určitých „podezřelých“ jevech, jako je třeba častý výskyt tzv. zlatého řezu či anomálie vody.
Pořád to nepovažuji za úplné důkazy o tom, že bychom žili v simulaci, ale máte pravdu, že to jsou v určitém ohledu takové glitche (závada/chyba ve fungování, pozn. red.).
Jaké sci-fi příběhy vám přijdou vzhledem k umělé inteligenci relevantní?
Teď už bohužel nemám tolik času číst sci-fi příběhy, i když dříve jsem miloval Star Trek. Ale myslím, že tři zákony robotů v díle Já, Robot od Isaaca Asimova jsou velmi dobře popsané a dokážu si představit, že by provoz robotů mohl fungovat podobně i v reálném světě.
Každý sci-fi příběh mi přijde samozřejmě alespoň trochu nadnesený. Obecně mě u nich ale mrzí, že je v nich pokrok vykreslován spíš negativně. Já si myslím, že pokud se to chytne za správný konec, tak může být naopak budoucnost velmi pozitivní.
Máte nějaké tipy, jak být ještě výkonnější?
Upřímně řečeno ani tolik ne. Otužuji se, to mě dokáže nabít energií. Ale jinak se v tomto ohledu spíš inspiruji Elonem Muskem, který říká, že když něco má být hotové, tak to prostě bude hotové. Na to být v něčem úspěšný je nakonec stejně nejlepší „surová síla“ a prostě makat.
Co byste tedy doporučil mladým nadšencům, kteří by se chtěli vydat ve vašich stopách?
Nebát se. Je to o tom se nevzdat. Já napsal stejný e-mail asi na sto adres a dostal jsem jen osm odpovědí. I tak to ale stačilo, abych dělal projekty v USA. Věřím, že když si za něčím člověk jde, tak ho vesmír odmění. Samozřejmě jsem měl i štěstí na zázemí. Rodiče mě vždy velmi podporovali v tom, co dělám. Bez toho by to bylo o hodně těžší.
Jaký je z vašich zkušeností největší rozdíl mezi tím, jak se přistupuje ke studentům vědeckých oborů na Západě a u nás?
České prostředí je pro vědu velmi vřelé, takže těch rozdílů naštěstí není tolik. U obou případů platí, že všichni z komunity jsou neuvěřitelně nápomocní. Nejvíc jsem to viděl právě na konferenci ASSETS.
Prestižní univerzity samozřejmě mají výhodu v tom, že už jen svým jménem přitahují elitu z celého světa. Ve spoustě zemích je vývoj odsunutý na okraj zájmu, přitom chytří lidé se tam rodí stejně jako jinde. Peníze mohou být samozřejmě problém i u nás. Se Spojenými státy se to nedá srovnat.
Jaký je vůbec stav české vědy a kam se podle vás bude v blízké budoucnosti posouvat?
Česká věda je podle mě na velmi dobré úrovni. Když se člověk podívá na žebříčky publikací na těch nejlepších konferencích, tak ČVUT je na pátém místě. Takže si myslím, že česká věda má skvěle našlápnuto, je tu spousta chytrých lidí a výzkum se tu dá dělat úplně bezvadně.
