Zatímco vy jste zisk pouhých pěti medailí na olympiádě v Paříži, což je nejslabší výsledek v poválečné historii, hodnotil jako neúspěch, představitelé Českého olympijského výboru Jiří Kejval s Martinem Doktorem pozitivně. S tím, že vedle dvou bronzových medailí má Česko tři zlaté. Jak to tedy je?
Samozřejmě, že je to neúspěch. Je to reálný obraz možností, na které český vrcholový sport může dosáhnout. Neúspěch je to už tím, že jsme v Paříži neměli jediný kolektivní tým, kteréžto jsou produktem systému každé země. Tady systém nefunguje! Od začátku Česka se na olympiádu dostali pouze třikrát basketbalistky, jednou basketbalisti a jednou fotbalový tým. Jinak nikdo. Třeba basketbal tam byl hlavně díky významným klubům – Brnu, USK Praha a Nymburku – které produkovaly hráče. To ale byly soukromé peníze.
Držme se ale individuálních sportů, ve kterých Češi v Paříži soutěžili…
Individuální sporty mají přece jen určitý systém, protože mají resortní centra, která plus minus fungují poměrně slušně, některé resorty výborně a svazy si je mohou usměrňovat. Navíc do nich od státu, tedy od resortů, chodí o miliardu korun víc než do kolektivních. Řada svazů je kvalitně řízena, jsou propojeny s vědou, medicínou, biomechanikou a dalšími věcmi pomáhajícími rozvoji sportovců. Typickým příkladem je kanoistika, která vozí zlaté medaile.
Jansta: Olympiáda ukázala limity českého sportu. Spodek v podobě klubů se bortí |
Proč tedy podle vás byla Paříž pro český sport neúspěšná?
Částečně proto, že jsme měli v minulosti větší štěstí. V individuálním sportu hrají roli detaily. Třeba los. Teď se to stalo třeba judistovi Krpálkovi. Ale hlavně proto, že okolní země nelení a pracují. Hodně jde nahoru také Asie, Afrika. A dále země typu Maďarska, které má 19 medailí, i když má o tři miliony obyvatel méně a je ekonomicky slabší. Jenže do sportu dává mnohem víc peněz. Vezměte si, že v Londýně v roce 2012 se rozdávalo 302 sad medailí, teď 329 sad. To je o 81 medailí víc. A my jsme nezískali ani jednu z těch nových, naopak jsme ztratili. Proto mluvím o neúspěchu.
Miroslav Jansta
Sám jste zmínil faktor štěstí, o kterém mluvil šéf olympijské mise a bývalý zlatý kanoista Martin Doktor. Není to tak, že zatímco dříve jsme ho měli, teď ne? Česká výprava získala spoustu čtvrtých míst, řada závodníků byla do desátého místa… Je problém v systému?
Na to se přece nehraje, tím se výsledek nedá omlouvat. I na jiných olympiádách jsme měli čtvrtá a pátá místa, atleti byli mezi osmičkou… Letos je to opravdu spíš reálný obraz našeho sportu, byť někteří z nich, například zmiňovaní kanoisté nebo šermíři, tenisté a někteří další udělali fantastické výsledky.
Je však také nutné si realisticky říct, že se zužuje výběr sportovců. Menší výběr talentů je částečně důsledkem civilizačním, protože děti jsou dnes na počítačích a mají spoustu jiných zájmů než sport. Za druhé – a to je nejhorší – je to čím dál horší s pohybem dětí ve školách. Místo abychom šli cestou USA, která školní sport zásadně podporuje, u nás se to neděje. Do toho začínají zanikat sportovní jednoty a kluby. Protože nejsou jak kvalifikovaní trenéři, tak další lidé, kteří by byli ochotni se o spolek starat. Z květnového velkého průzkumu mezi kluby jsme zjistili alarmující čísla. Odpovědělo nám přes 2 100 klubů a uvedlo, že 72 procent představitelů klubů za sebe nemá náhradu, 82 procent klubů nemá peníze na kvalitní trenéry a téměř 70 procent z nich vidí, že se v posledních dvou letech zhoršila fyzická připravenost a psychická odolnost dětí. Je to důsledkem toho, že stát nedává stimul, směr a neřekne: Ano, sport a pohyb je důležitý, i když ho neděláte na výkonnostní úrovni, protože má pozitivní vliv na zdravý životní styl a návyky. Chce-li stát zdravější lidi nebo sportovce, musí si je vychovat.
Dělali jsme spolu rozhovor před dvěma lety, v červenci 2022. Tehdy valná hromada České unie sportu stát otevřeně kritizovala za chabou podporu sportu a vy jste říkal prakticky to samé co dnes. Takže se za ty dva roky nic nezměnilo? Proč?
To je otázka na stát a na vládní strany, proč s tím něco neudělaly. Proč aspoň nedodržují velmi dobré programy, které už byly přijaty. Vláda v roce 2016 přijala program rozvoje sportu do roku 2025, který je velmi komplexní. Ten se ale nedodržuje a nikdo za to nenese odpovědnost. My třeba od roku 2014 voláme po tom, abychom jako v jiných státech okolo měli ministerstvo sportu. Abychom tuto diskusi mohli vést s konkrétním představitelem státu, který by měl kompetenci jasně odpovědět na to, proč se to a to děje, nebo neděje. Protože my se dnes můžeme pouze dohadovat, kdo za co může.
KOMENTÁŘ: České děti nesportují a stát mlčí. Problém nelze svádět na finance |
Proč na to ale mít ministra sportu?
Protože když dnes půjdete za předsedou Národní sportovní agentury, tak řekne: No jo, ale vláda mi nedala takový rozpočet, aby to bylo možné. Jelikož nesedí na vládě a nepotřebují jeho hlas v rámci mocenského boje o státní rozpočet. Takže sport nemá peníze, kultura má trojnásobek, sport nemá postavení, není tlak na ministra školství, aby něco udělal se sportem ve školách. Ministr školství řeší problémy na vysokých a středních školách, není schopen ani pořádně vyřešit platy, do toho školství nesmyslnými výdaji zatěžuje inkluze, na sport se už nedostává. Takže my, kteří to vidíme, to můžeme kritizovat ještě tvrději. Nebo nás to přestane bavit, položíme to a budou to kritizovat naši nástupci. Včetně kritiky nás samých, že jsme nebyli na stát tvrdší. Stát zase bude kritizovat někoho jiného, takže je to taková Hlava 22. Odpovědnost je úplně roztříštěná a nikdo ji přímo nemá. Přičemž v Česku sportují dva miliony lidí, kteří platí daně, ale nemají za to kvalitní hřiště, šatny, vybavení a zázemí.
KOMENTÁŘ: Pět medailí. Jak jich získat víc? Zapojit vědu i vábit děti ke sportu |
Předchozí vláda se zavázala, že by se od roku 2025 mělo dávat jedno procento celkových výdajů státního rozpočtu na sport. V roce 2022 to mělo být necelých 20 miliard, navrženo ale bylo 5,9 miliardy. Po škrtech sport dostal 4,6 miliardy. Letos sedm miliard. Co tomu říkáte?
V tom je samozřejmě problém. Jak můžete dělat nějakou koncepci, když nezaplatíte špičkového trenéra, pobyt ve špičkovém zařízení, kde může sportovec dohnat, co nemůže získat ve svém klubu? A to mluvíme jen o postoji vlády k vrcholovému sportu. My přitom potřebujeme hlavně prostředky do masového sportu, infrastrukturu. Reprezentanty na ulici nenajdete, přitom hrozí velký kolaps klubů. My nevoláme po tom, aby nám dali 20 miliard, ke kterým se předchozí vláda zavázala. Ale aby do sportu dávali každý rok systémově aspoň o miliardu nebo o dvě víc. Musí to jít systémově, mít cíle, aby u škol vznikala sportoviště, aby se opravovala stávající, byly finance na jejich provoz. Aby byli developeři nuceni nahrazovat sportoviště, která musela vzít za své kvůli jiné výstavbě. Takový stimul ale musí dát stát, to nemůže stát na soukromých a sponzorských penězích. Z nich to neutáhnete.
Neberete v potaz, že stát čelil energetické krizi, vyrovnáváme se s ruskou agresí na Ukrajině, čili se musí šetřit a na sport tak nemůže zbývat tolik peněz?
Teď jste narazil na věc, která mě mrzí. Představitelé státu hovoří o nebezpečí, které nám hrozí, s tím, že je teď třeba nakoupit zbraně. No jo, ale kdo ty zbraně bude obsluhovat? To přece musí být fyzicky zdatní chlapi a ženy. Přitom fyzická zdatnost v důsledku toho, o čem jsme mluvili, klesá. Tak kdo nás tedy bude chránit, kdo bude případně bojovat? Když se dělají nábory do armády a do policie, jsou závažné problémy s fyzickou zdatností uchazečů.
Pojďme se vrátit k olympiádě v Paříži. Kardinál Dominik Duka uvedl, že se vytvořil trojlístek zpolitizovaných olympiád. Po Berlínu v roce 1936 a Moskvě z roku 1980 výslovně zmínil Paříž. S tím, že „sportovci byli nejprve zneužiti k nacismu, pak ke komunismu a nyní „k novým ideologiím, které nám vlastně říkají, že neexistuje lidská identita“. Co tomu říkáte? Jak se vám třeba líbil diskutovaný zahajovací ceremoniál her?
Vyjádření kardinála Duky jsem nečetl, ale myslím, že to řekl schválně provokativně, aby nad tím lidé přemýšleli. Kardinála Duky si velmi vážím, měl jsem řadu šancí s ním diskutovat. Kardinál Duka hájí klasické hodnoty – rodinu, děti, výchovu. Prostě naši křesťansko–židovskou kulturu, která k Evropě patřila a nyní se mění. Zahajovací ceremoniál jsem celý neviděl. Každá pořadatelská země se na něm chce předvést, a protože Francii znám, tušil jsem, že to bude něco takového. Ale nenapadlo mě, že to tak přeženou. Ani mně se to nelíbilo. Nechápu, proč prezentovat menšiny takovým způsobem, jak to bylo prezentováno. Francie dekolonializací a dalšími věcmi postupně ztratila své velmocenské postavení, takže asi chce ukázat nějaký trend. Nejspíš ho zkusila nastolit a já doufám, že takový ten trend nebude. V tom smyslu chápu vyjádření kardinála Duky, jak jste mi ho četl.
Zneužili sportovce, tvrdí Duka. Hry v Paříži přirovnal k nacistickému Berlínu |
Velmi diskutovaným momentem byla i ženská soutěž v boxu. Jak hodnotíte účast jasné vítězky – alžírské boxerky Imán Chalífové – o jejímž pohlaví se během her v Paříži hojně diskutovalo?
To souvisí s tím zahájením a tím, co se tu začíná propagovat, že je normální. Pro mě jsou normální muž a žena. Nenormální mi připadá, když někdo začne něco tvrdit a já vidím, že to tak není. Tam by měl Mezinárodní olympijský výbor a jednotlivé svazy dát jasné parametry – hladinou testosteronu a dalšími určujícími věcmi – kdo je muž, a kdo žena. Pak takové diskuse nebudou. Anebo zaveďme samostatné soutěže těch, kteří je nesplňují, anebo se cítí jinak. Ať si soutěží mezi sebou. Pravidla by měla být férová. Tady Mezinárodní olympijský výbor tvrdil, že to je žena, Mezinárodní boxerská asociace IBA, že to žena není. Tím pádem je to celé znehodnocené.
Dlouho jste vedl basketbalový Nymburk. Umíte si představit, že byste třeba podobným způsobem posílil ženský tým?
Nepřipadá v úvahu. Já jsem v tomto absolutně konzervativní.
Kdo o boxerkách řekl, že jsou muži? Chalífová podává trestní oznámení |
Měly by basketbalistky šanci, kdyby proti nim nastoupil někdo typu Imán Chalífové?
No neměly, samozřejmě. Rozdíl mezi ženským a mužským basketem je, jako když stavíte chatu a vedle ní mrakodrap. Vůbec nechci snižovat kvality žen. Ale když jsem hrál v 70. letech za áčko Nymburka, trénovalo tam áčko ženské československé reprezentace. I když jsme pak hráli krajský přebor a dělali jim sparing partnery, poráželi jsme je. A to tehdy vozily medaile z mistrovství Evropy a světa. To jen ať si čtenáři udělají obrázek. Ale všeobecně jde ženský sport nahoru a jsem za to moc rád. Smysl proto dává i program Národní sportovní agentury na podporu ženských olympijských sportů u nás.
Předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval si při hodnocení her kromě jiného postěžoval, že mu v Paříži chyběli čeští fanoušci, ačkoli to měli blízko. Co vy na to?
To je úplně strašná výtka. To nechci komentovat, tomu se jenom směju. Já si nedovolím být nadčlověk nad fanouškem, protože sám hrdým fanouškem českých sportovců jsem a sám se rozhoduji, kam pojedu. Oni nejeli i proto, že tam chyběl kolektivní sport. Myslím, že pan Kejval zbytečně sklouznul na půdu, která nám vůbec nepřísluší. A mrzí mě ještě vyjádření Martina Doktora, šéfa výpravy z Českého olympijského výboru, o tom, že jsou naši sportovci na top úrovni dobře finančně zajištěni. Není to tak. Vím o několika svazech z olympijských sportů, které nemohou svým reprezentantům nabídnout komplexní přípravu a vyslat je v plném počtu a s potřebným zajištěním například na mistrovství světa nebo evropský šampionát. Neměly na to prostředky. Vždyť to je přece strašné.
Kejval o breakingu, boxerkách i Rusech: Jejich návrat bude složitý a potrvá |
Dlouho jsme dnes mluvili o politice. Dříve jste býval výraznou personou sociální demokracie. Jak se dnes koukáte na její počínání a na výkony předsedy Michala Šmardy?
Já mám už sedm let přerušené členství. Vedení sociální demokracie by se hlavně mělo zamyslet, pro koho tady vlastně jsou. Protože politická strana má zastupovat a hájit zájmy nějaké skupiny lidí. Když naposledy v eurovolbách dostali dvě procenta hlasů, znamená to, že ty zájmy asi nehájí. Pokud s tím urychleně něco neudělají, stane se z toho diskusní klub lidí, kteří diskutují o sociální spravedlnosti a tom, jak spasit svět, což vede do nicoty. Obecně ale v tuzemské politice dlouhodobě nevidím silného lídra z politického prostředí. Z byznysového je tu pan Babiš, z akademického pan Fiala. Ale z politického prostředí tu nevidím nikoho výrazného. Někoho, kdo by byl schopen strhnout část populace a někam ji směřovat. Systém pěti koaličních stran, kdy mezi sebou vlastně mají takovou tichou dohodu, že nikdo nikoho za nic nevyhazuje a všechno je vlastně v pořádku, nevytváří vnitřní soutěž, souboj myšlenek a návrhu řešení.
