Miny, písek, vedro i průtrže mračen. Pouštní krysy bojovaly o Tobruk

Představte si malý betonový kryt v poušti, v němž se 51 dní tísní třicet mužů. Nedostatek vody, mezi zuby skřípající drobounký písek, střelba, bombardování, štípání blech. V takových podmínkách bránilo téměř osm set mužů 11. československého pěšího praporu společně s britskými, australskými a polskými jednotkami v roce 1941 obklíčenou přístavní pevnost Tubruk na břehu Středozemního moře.

Pod velením podplukovníka Karla Klapálka převzali českoslovenští vojáci 21. října 1941 obranu nejohroženějšího západního úseku pevnostního perimetru. Proti nim stály italské a německé jednotky. V této zákopové válce naši vojáci pravidelně vyráželi na noční průzkumy, při nichž zjišťovali postavení nepřátelských jednotek nebo se snažili získat nejrůznější materiál.

Proč byl Tobruk důležitý

Přístav v Tobruku patřil k nejvýznamnějším v oblasti. Spojenci, Němci i Italové ho potřebovali pro zásobování svých jednotek. Přesouvat materiál pozemní cestou bylo složité a zdlouhavé a v bojích v Africe především záleželo na délce zásobovací cesty.

Během války proběhlo několik bitev o město. Obě strany ho opakovaně obsadily. Po Rommelově ofenzivě v roce 1941 Tobruk neúspěšně několik měsíců obléhaly italské a německé jednotky. A právě do těchto bojů nezanedbatelně zasáhli vojáci 11. čs. pěšího praporu podřízeného polské Samostatné brigádě karpatských střelců.

„Museli jsme se velmi opatrně plížit. Jakmile na nás zaměřili reflektory, tak jsme byli na poušti jak na střelnici,“ vzpomíná pro internetový archiv Paměť národa Josef Křistek. Vojáci se nejvíce báli zajetí. „Němci nás brali jako zrádce z protektorátu. Bylo nám jasné, že bychom to museli ukončit jinak,“ vypráví další pamětník Josef Macků.

Během průzkumů museli projít zaminovaným územím. Průchody označovali bílými fáborky. „Přišel vítr a roztrhal je. Takže bezpečná cesta neexistovala,“ vypráví další veterán od Tobruku Jiří Poláček. Několik vojáků miny připravily o život. Hynek Zmítko vzpomíná na smrt svého kamaráda Gustava Sudera. „Měl doma dvě děti. Vybíral miny a rozbuška mu roztrhla plíce.“

Českoslovenští vojáci v Tobruku

Pouštní vítr, tropická vedra i noční mrazy

Život v poušti znepříjemňovaly rozmary počasí. „Když přišel chamsin - pouštní vítr -, tak nebylo vidět na krok,“ popisuje František Wawrečka. Tropická vedra přes den, noční mrazy a časté průtrže mračen. Plukovník ve výslužbě Josef Polívka vzpomíná, jak před jeho očima ve vyschlém korytě řeky voda strhla četaře Jaroslava Roznětínského. Jeho tělo se nenašlo a voda ho pravděpodobně odnesla do moře.

Pavlu Vranskému paradoxně průtrž mračen zachránila život. „Po jedné takové bouři jsme byli vysláni na průzkum. Když jsme se vraceli, zavadil jsem o nášlapnou minu, které se spouštěly přetrhnutím provázku. Mina vždycky vyskočila asi 60 cm a explodovala v oblasti břicha a přirození. Zůstal jsem v tom horku stát jako přimražený. Rozbuška zasyčela a – nic. V dešti zvlhnul v mině střelný prach, a tak neexplodovala,“ popisuje okamžiky hrůzy Vranský.

Českoslovenští vojáci se také 18. listopadu 1941 účastnili mohutné ofenzivy proti německým a italským pozicím. Konečně 5. prosince 1941 se britským jednotkám podařilo prorazit koridor k Tobruku.

Československý východní 11. prapor - obránci pevnosti německými médii nazývaní pouštními krysami - se z obklíčení definitivně dostali o pět dní později. Toto největší bojové vystoupení československých vojáků v Africe a na Středním východě zaplatilo životem pouhých 14 Čechoslováků.