Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvNež se dostaneme ke konkrétním legendám kolem Antonína Zápotockého: zboření kterého mýtu vás při psaní bavilo nejvíc?
To je těžká otázka. Mě vlastně nejvíc bavilo bourání mýtu toho „lidského“ politika. Tedy toho hodného, chápajícího člověka.
„Tondy Práce“, jak se mu říkalo.
Ano, Tondy Práce. Já jsem se to v knize snažil několikrát zopakovat: nesmíme u politiků zaměňovat lidovost za lidskost. Ten mýtus hodného člověka, který každého chápe, který je s námi dělníky, je s námi se všemi – ten se v konkrétních politických krocích ukazuje jako hodně problematický. Takže nezaměňovat lidové za lidské je možná ten největší vnitřní mýtus Antonína Zápotockého.
Byl to člověk z podstaty dobrý, bodrý, laskavý, nebo chladnokrevný politický kalkulátor?
Já bych ho spíš zařadil do tradice devatenáctého století. Primárně bych řekl, že to byl politický workoholik, kluk, který vyrůstá ve stínu velkého otce, Ladislava Zápotockého, a celý život se ho snaží dohnat.
Jeho otec založil v Čechách sociální demokracii.
Byl to jeho obrovský vzor. Už od mládí nosil články do kladenské Svobody a politikou vlastně začíná žít velmi brzy. Workoholismus pak vnáší do rodiny, do vztahu s manželkou Marií Zápotockou. Je to člověk, který v podstatě celý život pracuje: vstává ve čtyři ráno, chodí spát před půlnocí, neustále něco organizuje, píše, plánuje. Zároveň je od mládí vnitřně reformátorem i revolucionářem. Často zapomínáme, že komunisté, kteří se ujmou moci v roce 1948, mají za sebou dlouhý vývoj před tím. Zápotocký si radikální názory osvojil už před první světovou válkou, patřil k radikálům sociální demokracie. Nic z toho nespadlo z nebe ze dne na den.
A co lidsky?
Není to chladná nestvůra. Je opravdu lidový – od buřtu s cibulí až po povídání s chlapy v hospodě. Ale jak mi třeba říkal malíř Tomáš Císařovský, který má ateliér v hospodě ve středních Čechách: „Tady měla moje prababička hospodu, Tonda sem taky jezdil, ale ona ho neměla ráda. On si moc piv nedal, on jenom pořád agitoval.“ Takže ta permanentní politická práce je asi jeho hlavní vlastností. Má za sebou neuvěřitelný výkon i co se týče psaní. Přiznávám, že ačkoliv jsem napsal jeho životopis, nebyl jsem schopen přečíst všechno, co napsal. To je skoro nemožné.
Takže to byl grafoman.
Ano, grafoman. A to je součást jeho workoholismu.
A byl to chytrý chlap?
Byl to člověk s přirozenou inteligencí, hodně intuitivní. Neměl ale to, co měl z velké části třeba Klement Gottwald. Neměl totiž „načteno“. Měl navíc problém i vůči vlastnímu otci v tom smyslu, že se třeba nikdy pořádně nenaučil cizí jazyky – kromě ruštiny. Základní komunistické ideje přebíral z brožurek. Já bych řekl, že to byl „brožurkový socialista“, později „brožurkový komunista“. Zároveň chtěl být spisovatelem, hodně psal, ale že by dokázal intelektuálně pojmout teoretiky marxismu, to ne. On byl vždycky velmi blízko praxi. V politice byl spíš mikromanažerem.
Ale hlupák to nebyl?
Nebyl to hloupý chlap. Byl to intuitivní politik, kterému k výbavě stačilo pár brožur a jedno velké heslo o spravedlnosti. Ale nechtějme po něm větší intelektuální výkony. V tom silný nebyl.
Když se setkal s Leninem – což bylo samozřejmě klíčové životní setkání – mluvil s ním rusky?
Samozřejmě tam byli tlumočníci. On sice tehdy rusky rozuměl, učil se už od konce války, ale nebyl tam sám, bylo tam víc soudruhů. Jeho ruština tehdy nebyla dobrá. Pořádně se ji začal učit až ve vězení v roce 1921. Později si už téměř myticky nesl to, že patřil k velmi malému okruhu komunistů, kteří se s Leninem osobně setkali. Nejen že ho někde viděli na schůzi v Moskvě, ale Lenin si je skutečně pozval k sobě, tehdy ještě jako sociální demokraty. Vyptával se jich na situaci ve střední Evropě a chtěl po nich konkrétní informace.
Toto tedy není mýtus. Ze setkání s Leninem těžil až do konce života. Ale mýtů kolem Zápotockého je obrovské množství. Začnu tím nejkřiklavějším: byl Antonín Zápotocký kápo v koncentráku?
Nebyl. Přestože se to obvinění objevilo bezprostředně po válce – dokonce se tvrdilo, že Holanďané žádali o jeho vydání jako válečného zločince – holandská ambasáda v Praze to okamžitě popřela. Máme k tomu doklady už z let 1946–1947, že nic takového neexistovalo. Zároveň i skutečně relevantní svědectví spoluvězňů jsou jednoznačná. Já k tomu vždycky říkám: uvědomme si, jak koncentrační tábory fungovaly. Zápotocký byl ročník 1884.
Gottwald věděl o mučení, procesy řídil. Měl ale politický talent, říká historik |
Byl to tedy člověk v letech.
Navíc člověk se zásadními zdravotními problémy. Slavil tam šedesáté narozeniny. Skupina mladších komunistů kolem něj se snažila, aby vůbec přežil – on a ještě jeho blízký přítel Jaromír Dolanský. Oba byli v Sachsenhausenu důležití. Ale Zápotocký tam nevystupuje jako kápo.
Částečně se to pak slilo v dějinách do jednoho momentu: při pochodu smrti ze Sachsenhausenu na sever, kdy vznikne obrovský chaos několika stovek lidí, kteří nevědí, co dělat, má Zápotocký přirozenou autoritu a začne velmi tvrdě organizovat – řeší tábor, řeší potraviny, zakládá výbor a staví se do jeho čela. Samozřejmě že některá rozhodnutí tohoto výboru byla drsná – například v přídělech potravin – a vyvolávala spory. Ale rozhodně ho nelze označit za kápa, jak se mu to později přičítalo.
Takže za to může propaganda z druhé strany?
Ano, když byl v roce 1953 zvolen prezidentem, agentura Reuters přinesla zprávu, že prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, „známý válečný zločinec“. To byl velmi silný propagandistický výrok.
A byla to lež. Agentura Reuters neměla pravdu.
Neměla. Dlouho se čekalo na otevření nizozemských archivů, kde měla být složka Antonína Zápotockého. Ty archivy byly dlouho uzavřené, mimo jiné i kvůli covidu. Když se otevřely, požádal jsem nizozemský archiv o vydání této složky. A to je na historické práci někdy hezké – zjistil jsem, že tam nic není.
Takže „velké nic“.
Ano. Jsou tam jen tři papíry z roku 1990. Nějaký člověk z Československa tehdy žádal o důkazy proti Zápotockému, aby je mohl využít ve volební kampani Občanského fóra proti komunistům. Nizozemci mu odpověděli právnicky korektně, že by o to musel žádat stát, ale že oni žádnou složku k dispozici nemají. Čtyřicet let se přitom historici dívali do Amsterdamu a říkali si: až se ten archiv otevře, všechno se ukáže. Archiv je otevřený – a není tam nic.
Podepište, nebo bude občanská válka, hrozil Gottwald Benešovi |
Jak mohl ale koncentrační tábor přežít? Když se podíváme na jeho fotografie krátce po propuštění – byl to vyzáblý, evidentně nemocný člověk.
Do koncentráku se dostává po roce 1940, byl tam tedy zhruba pět let. Zatčen byl už v roce 1939, ale tehdy ještě existoval pakt Molotov–Ribbentrop, takže komunisté nešli hned do koncentráků. Byl nejdřív vězněn v Praze, pak převezen přes Drážďany do Sachsenhausenu. A tam máme zajímavý příběh z moskevských archivů. Šéf Kominterny Georgi Dimitrov osobně žádal Stalina, aby Zápotocký a další zatčení dostali sovětské pasy. Protektorátní německá správa naznačila, že by je v takovém případě pustila do Moskvy.
A proč Stalin nesouhlasil?
To nevíme. Víme jen, že Zápotockého neměl rád. Pro Stalina to byl odborář, sociální demokrat, ne „pořádný bolševik“. Vyčetl mu to ještě na začátku padesátých let přímo do očí.
Další velký mýtus je spojený s rokem 1953 a měnovou reformou. Mnozí lidé mají v paměti, že Antonín Zápotocký krátce před ní v rozhlase slíbil, že žádná reforma nebude. Jak to bylo s tímto projevem?
To je na tom strašně zajímavé: ten konkrétní projev neexistuje. Respektive nemáme žádný doklad v archivu Československého rozhlasu, ani v konceptech, ani v jiných písemnostech. Pro historika ten projev prostě není doložitelný. Zároveň ale v kolektivní paměti velmi silně existuje pocit, že to řekl.
Já jsem si to nakonec vyložil tak, že v týdnech před měnovou reformou Zápotocký veřejnost uklidňoval – ne tak, že by výslovně říkal „žádná reforma nebude“, ale že opakoval, že československá měna je pevná, že řeči o změnách jsou výmysly a že jde o poplašné zprávy. Takže pocit, že „Zápotocký lhal“, když reforma přišla, tu bezpochyby byl. Ale jako historik musím říct, že nemáme k dispozici text ani záznam konkrétního projevu, který by těsně před reformou existoval a kde by něco takového výslovně zaznělo.
VIDEO: První dáma Zápotocká pomáhala zatknout nepřítele lidu Slánského |
Zároveň byl ale před tím než se stal prezidentem předsedou vlády. Odpovědnosti se tedy zbavit nemůže.
To určitě ne. Reforma byla brutální a Zápotocký za ni jako předseda vlády odpovědnost nese. Neexistence jednoho projevu ho z odpovědnosti nijak nesnímá. Zároveň je ale zajímavé srovnání s Gottwaldem. Gottwald se v posledních letech svého života velmi uzavřel – na Pražský hrad, do Lán – a výrazně zmizel z veřejného prostoru. Otázka je, nakolik v tom hrály roli deprese, alkoholismus nebo zdravotní problémy. Zápotocký byl jiný. Měl obrovskou potřebu být mezi lidmi. Tradovalo se – a máme to i doložitelné – že velmi často utíkal v pátek ochrance do Paláce Koruna, aby si tam dal tlačenku. Snažil se působit lidově.
A co udělal po vyhlášení měnové reformy? Uzavřel se?
To je na tom vlastně hodně výmluvné. Asi pět dní po vyhlášení reformy, kdy byla atmosféra ve společnosti extrémně vyhrocená, vyšel Zápotocký s manželkou do pražských ulic. Samozřejmě s ochrankou – ale nechal se při tom fotografovat. Je to jasná propagandistická strategie: ukázat, že prezident je mezi lidmi, že se dívá na důsledky reformy, že se nebojí. To je něco, co by Gottwald podle všeho neudělal. Ten by se spíš stáhl a izoloval.
V seriálu České století je zobrazován jako kuřák a evidentně i „násoska“. Jak to bylo s jeho kouřením a vztahem k alkoholu?
Zápotocký nekouřil. Nemohl. Už od mládí měl výrazné zdravotní problémy s plícemi, které se ještě zhoršily po pobytu v koncentračním táboře. Kouření pro něj nepřicházelo v úvahu. U alkoholu je situace podobná. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří by pili pravidelně nebo nadměrně. Spíš se alkoholu vyhýbal – opět ze zdravotních důvodů. Navíc byl výrazně pod dohledem své manželky, pokud jde o životosprávu. Pokud bych měl použít zjednodušený obraz: ano, sedl si na jedno pivo v hospodě, ale důležitější než pití bylo to, že neustále agitoval, mluvil, přesvědčoval. Ten obraz „vožralého soudruha“ je zkrátka mýtus.
Před 100 lety začal soud, který poslal Antonína Zápotockého do vězení |
A hrál skutečně na harmoniku? Říká se mu dodnes „Tonda Harmonika“.
To je další mýtus. Vznikl z kombinace jeho lidovosti, hospod, dělnického prostředí a Kladenska – a najednou z něj máme Tondy Harmoniku. Jenže pokud se podíváme na reálné prameny, tak Zápotocký neměl hudební sluch. Můj kolega Martin Jelínek, který se věnoval jeho mládí, dokládá, že už ve škole měl problémy se zpěvem a učitel mu ho dokonce zakazoval. Existují i vzpomínky jeho dcery Jiřiny Schleglové Zápotocké, která velmi jasně říká, že její otec na žádný hudební nástroj nikdy nehrál. Představa, že by hrál na harmoniku, je naivní a neodpovídá realitě. Je to zkrátka typický příklad toho, jak se lidovost přetaví v legendu.
Proč si Sověti jako oběť nevybrali Zápotockého, ale Rudolfa Slánského? Měli tehdejší komunističtí lídři skutečnou moc, nebo se všichni báli Moskvy? Co by se stalo, kdyby Zápotocký nezemřel – stal by se reformátorem? Jak se postavil k Chruščovovu odhalení kultu Stalina v roce 1956? Jak se choval v konkrétních případech milostí a trestů? Je pravda, že měl nemanželské dítě? Jakou roli hrála v jeho životě manželka Marie Zápotocká? Jaký byl jeho vztah ke Gottwaldovi či Slánskému? Je pravda, že Zápotocký byl vášnivý fotograf? I na to odpovídal Michal Stehlík v Rozstřelu o jeho nové biografii o Antonínu Zápotockém.
