"Karty otočit!," prořízne ticho hlas rozhodčího. "První řada, pětka," oznámí vzápětí jeden z odstřelovačů. Uběhne pár sekund a ozve se ohlušující rána. Nezkušený člověk stojící opodál sebou bezděky trhne a, i když stojí několik metrů od "palpostu", jasně cítí tlakovou vlnu, v uších mu píská. Pozorovatel už v tu chvíli hlásí svému kolegovi další cíl, jakoby nic.
Na Libavé se tento týden sešlo 126 mužů (i žen), kteří v akci většinou nejsou vidět, hrají však důležitou roli. Tři desítky modelových situací prověřily jejich schopnosti, mnohdy přitom šlo o zásah cíle na vzdálenost několika desítek metrů. Terč, který sotva vidíte byť na pár kroků, protože má průměr jen něco málo přes centimetr.
Z českých odstřelovačů dorazili příslušníci většiny specializovaných útvarů; od krajských zásahovek, přes snajpry z pražského a dalších mezinárodních letišť, zástupce Útvaru rychlého nasazení, ochranku prezidenta až po armádní specialisty z Prostějova nebo 4. brigády rychlého nasazení. A neztratili se: podle průběžných výsledků se ještě ve čtvrtek odpoledne drželi na čele průběžného pořadí.
Nezaostáváme ani v kvalitě výzbrojeČeští odstřelovači se vyrovnají svým zahraničním kolegům jak výkony, tak i výstrojí. K dispozici mají například finské pušky SAKO TRG-22. "Tato zbraň je v ráži .308. Na ní je dalekohled Schmidt & Bender se zvětšením 4-16," popisuje svou zbraň jeden z příslušníků zásahové jednotky, která hlídá pražské letiště. Zbraň je stejná jako ty, které používají zahraniční odstřelovači. Když se ptáme jednoho z organizátorů, jestli jsou k vidění nějaké neobvyklé zbraně, chvíli musí přemýšlet. "Vlastně ano, Dragunovy (pušky sovětské výroby, pozn. red.)," odpovídá nakonec. Přišli s nimi dva odstřelovači české armády. "Najednou se vynořili z lesa, s batohy na zádech," dodává s úsměvem organizátor. |
Do vojenského prostoru u Olomouce se však sjeli i snajpři z různých částí světa. "Máme tady Američany, máme tady kolegy z Německa, Ruska, Ukrajiny, Litvy, Mongolska, Slovenska," vyjmenovává ředitelka už 15. ročníku závodu Jiřina Hofmanová. Mezi závodníky vynikají hlavně ukrajinští střelci: v kožených bundách nenaplňují obecnou představu o speciálních jednotkách. Jak se však později od policistů dozvídáme, vlastnit takovou bundu je mezi odstřelovači velká pocta, kterou si člověk musí zasloužit. Nebo zapít.
Musíme umět odhadnout vítr na několik set metrů
Kdo by si však myslel, že stačí jen zalehnout a nabít zbraň, byl by na velkém omylu. "Umět nastavit pušku, to je to odstřelovačské gró. Rozhoduje teplota, vítr, déšť, nadmořská výška, gravitace. To všechno vám ovlivňuje let střely," popsal iDNES.cz jeden z českých závodníků. Podstatné je proto sžití se svou zbraní. Ani to ovšem nestačí. "Vy si umíte změřit vítr na palpostu, ale třeba ve dvě stě metrech už vítr může foukat úplně jinak. Takže vy ho musíte umět odhadnout," dodává. Nutno podotknout, že letos to bylo velmi složité; vítr se neustále měnil, navíc byla zima, jako by nebyl konec května, ale spíše listopad.
Závod je nicméně podle střelců realistický zhruba ze čtyřiceti až padesáti procent. Snajpr sice není vystaven takovému stresu jako v ostré akci, přesto však musí udržet naprostou koncentraci. Na některých stanovištích totiž musí vystřelit do deseti sekund po "ťuknutí" od rozhodčího. Nesmí si dovolit minout ani o centimetr, v opačném případě mu hrozí ztráta bodů. V akci by to znamenalo smrt rukojmího.
Když všichni na palebné čáře dostřílí, zamíříme spolu s rozhodčími k terčům. Ze zhruba dvacítky terčů není díra v malém kolečku pouze u jednoho. U většiny naopak rozhodčí uznale pokyvují. Specialisté se mezitím připravují na další "rundu", opět o pár desítek metrů dále od terčů.
Libavou si pochvalují i Američané
Na Libavou letos zamířil i Fernando Rondon. Veterán z vietnamské války zatím nevynechal ani jeden ročník zdejší soutěže. "Je úplně jedno, jestli jste Američan, Rus, Maďar nebo Slovák. Všichni jsme tu jedna velká rodina," vypráví. Podle něj je to jedinečná možnost, jak se podělit o zkušenosti s kolegy z jiných zemí.
Veterán z vietnamské války Fernando Rondon se zúčastnil zatím každého ročníku soutěže na Libavé
Pravděpodobně jedním z nejmladších byl americký mariňák Justin Deaton. Závody na Libavé ho nadchly.
Jak říká, soutěž se od konce devadesátých let hodně proměnila. "První soutěž byla hodně zaměřená na taktiku, spíše vojenská. Teď je to spíše jako sportovní střelba. Ale to nevadí, jezdím sem, protože se mi tu líbí," dodává prošedivělý Fernando.
Letos s ním přijeli další tři krajané, včetně jednoho "mariňáka". "Je to poprvé, co jsem na takové soutěži, ale hodně si to užívám," líčí Justin Deaton. Jedním dechem dodává, že po této zkušenosti se určitě zúčastní i dalších ročníků.
