|
RODÁCI, KTEŘÍ POMÁHAJÍ |
| ŠUMPERK Viktor Dostál - profesor medicíny na klinice ve Vídni. Každoročně vypisuje stipendium na pobyt jednoho nadějného šumperského lékaře na vídeňské klinice. Gerhard Waniczek - nyní žije v Německu. Svými penězi se zasloužil o obnovu vstupní budovy židovského hřbitova v Šumperku, která byla loni otevřena. Lea Vivotová - sochařka žijící v Americe a Kanadě, rodačka ze Šumperka-Temenice. Pro město zhotovila plastiku lavičky. |
| OLOMOUC Ivan Theimer - sochař žijící ve Francii a Itálii, pro Olomouc vytvořil návrhy sedmé kašny. |
| LITOVEL Jaroslav Zapletal - po povodních dar zprostředkoval plzeňských výtvarníků městu Litovli - celkem 25 obrazů a sošek, které budou vystaveny v muzeu po dokončení opravy. |
Pomníky a pamětní desky se staví těm, kteří se zrovna době hodí a ostatní končí v dočasném zapomění. Osobnosti jsou prostě rozdělovány na vhodné a nevhodné. "Na Edvarda Valentu, významného žurnalistu z Prostějova, se za komunistů zapomínalo. Město po něm sice teď pojmenovalo ulici, ale tím to zase zhaslo. Možná, že dnes lidé, kteří v té ulici bydlí, ani neví, kdo to byl," posteskl si ředitel Muzea Prostějovska Václav Hruška.
V zástupu zapomenutých však stojí desítky dalších. Kdo z Přerovanů si například vzpomene, že vůbec prvním popraveným v protirakouském odboji za I. světové války byl Přerovan Slavomír Kratochvil? Navíc je podle historiků první obětí fašistů další přerovský rodák zastřelený v roce 1933, Emanuel Zahradníček.
SLAVNÍ, ALE ZAPOMENUTÍ
Jak typický příklad může posloužit úrodná půda na talenty všeho druhu - město Prostějov. Jméno básníka Jiřího Wolkera zná už léta kdekdo, zatímco světoznámý filozof Edmund Husserl se dočkal ocenění teprve nedávno. Přitom ani teď řada místních netuší, po kom se vlastně jmenuje jedno z prostějovských náměstí. Šéf Muzea Prostějovska Václav Hruška se nediví: "Fenomenologie, jejímž je Husserl autorem, byla dlouho zapovězená. Před rokem 1989 byla zkrátka takřka sprosté slovo," tvrdí Hruška. V Prostějově oprášili jméno světově proslulého filozofa až na sklonku loňského roku, kdy mu na budově radnice odhalili pamětní desku.
Také Jeseničtí nyní napravují desítky let nezájmu o svého nejslavnějšího muže - objevitele léčivé síly studené vody Vincenze Priessnitze. Přitom ani ve světě není mnoho osobností, které se mohou pochlubit tím, že se jejich jména třpytila na seznamech výročí UNESCO. Priessnitzovi se to stalo před dvěmi lety, kdy si dvousté výročí jeho narození připomněl s úctou celý svět. "Je tím nejlepším symbolem Jesenicka jaký si lze představit," tvrdí starosta Jeseníku Jiří Krátký. "Zároveň taky nejlepší reklamou, která sem táhne turisty."
V posledních letech Jeseničtí napravují, že nechali uznávaného lékaře upadnout v zapomění. Město opravuje takzvanou muzikantskou stezku do lázní a rekonstruuje pomníčky, které jako hold za vyléčení nechali postavit v Jeseníku uzdravení pacienti.
NEZAPOMNĚLI A VRACEJÍ SE
Mnozí z těch, kteří opustili rodné město, na něj ani v cizině nezapomněli. Svými ponězi anonymně zachraňují kostely a další památky, organizují sbírky na dobročinné účely či pomáhají mladým prosadit se v cizině. Ovlivnil je duch místa, kde vyrůstali. Potvrzuje to i olomoucký rodák, sochař Ivan Theimer: "Myslím, že ze země, v níž se člověk narodil, si pocitově odnese něco, co ho v tom druhém životě, který u mne probíhal mezi Francií a Itálií, stále provází. U mě to byla silueta svaté Trojice na náměstí v Olomouci. I po letech se mi v paměti vynořovaly obrazy z dětství: chodím s maminkou po náměstí a v mlze vidím Trojici."
| "Borec Gustav Frištenský, z okna skákal na ženský. Jednou skočil na ženskou, udělal z ní Frištenskou," koluje i po letech Litovlí básnička o legendárním silákovi Gustavu Frištenském. Litovelští se touto významnou osobností často chlubí, a někteří ani nevědí, že se zde nenarodil, ale jen se sem přiženil. Na památku Frištenského město pojmenovalo i jednu ulici. (vha) |
Krajina a lidé, to vše si zvlášť umělci stále nesou v sobě. A to také předávají dál do světa. Výjimkou není ani Erica Pedretti, významná švýcarská spisovatelka, narozená ve Šternberku. Její kniha, přeložená do češtiny pod názvem Nechte být, paní Smrti, je celá o Moravě.
Návraty rodáků, se přitom někdy konají až po letech. To zažil dominikán Jiří Maria Veselý, který od roku 1968 působil ve Vatikánu. "Proč jsem se vrátil z Říma? Protože jsem tam měl ohromný život. Nemravně dobrý. Jenže když jsem tady viděl, že jeden farář má na starosti třeba tři farnosti, tak jsem se styděl tam být. A tak jsem v Olomouci," přiznal po svém návratu před dvěmi lety.
 Olomoucký rodák, výtvarník Ivan Theimer při práci |
 Slavný zábřežský rodák Jan Eskymo Welzl prožil velkou část svého života v drsných podmínkách Aljašky a Sibiře |
