Přitom zpočátku vůbec neměla s výtvarným uměním co do činění. Pracovala jako tanečnice, odešla do exilu a vdala se za ekonoma Jana Mládka, který byl svého času kandidátem na ředitele Mezinárodního měnového fondu.
Především však Mládková v padesátých letech znovu objevila dnes asi nejdražšího českého malíře Františka Kupku. Stárnoucí a před světem se uzavírající umělec žil v domě s ateliérem v zarostlé zahradě na předměstí Paříže.
Kupkova žena neměla Medu ráda a po malířově smrti dokonce Mládková musela využít lsti, aby od ní koupila Kupkův obraz Chromatic Show. Nastrčila místo sebe básníka Františka Listopada, který se vydával za galeristu. Vyšlo to.
„Požádala jsem Františka, aby za paní Kupkovou jel. Vydával se za zástupce lisabonského muzea. Nebylo to vůči paní Kupkové fér a nedělala jsem to s lehkým srdcem,“ vzpomíná Mládková v knižním rozhovoru „Můj úžasný život“.
Mládková znala Václava Havla, byla kamarádka Madeleine Albrightové i dalšího exministra zahraničí USA, Henryho Kissingera, který chodil k Mládkovým plavat do bazénu u domu, protože bydlel vedle a sám bazén neměl. „Říkala mi, že kdyby byla mladá, tak kandiduje na prezidentku,“ vypráví předseda její nadace Jiří Pospíšil.
Víno a čokoláda
Recept na dlouhověkost Medy Mládkové se skládá z vína, čokolády a střídmého života. A to říká bývalá varietní tanečnice.
„Neměla milence, jedla čokoládu a pila víno. Její manžel Mládek dbal na její váhu,“ vypráví Jiří Pospíšil, předseda Nadace Jana a Medy Mládkových, když přijde řeč na možné důvody jejího požehnaného věku.
Mládková sama nemalovala, takže nejlépe ji skutečně charakterizuje přízvisko mecenáška.
Kromě toho, že otevřela Sovovy mlýny, se o ní ví také to, že pomohla objevit nejdražšího českého malíře Františka Kupku. V Museu Kampa visí jeho „Teplá chromatika“ směle označovaná za první abstraktní obraz na světě. Kupkovy Plochy příčné II. se zase vydražily letos v květnu za 78 milionů korun.
Od Marie k Medě a vdané paní
Kupka a Sovovy mlýny jsou známé kapitoly ze života Mládkové. Co se ale o ní moc neví? Tak třeba že se doopravdy vůbec nejmenuje Meda, ale Marie, dívčím jménem Sokolová. Jméno Meda vzniklo z německého výrazu Mädchen, česky děvče, protože u Sokolových doma se mluvilo německy.
V dětství zažila domácí násilí, jak se dnes moderně říká. Životopisná kniha o Mládkové, napsaná jako interview, začíná první otázkou: „Jaká byla vaše vzpomínka na dětství?“ „Obraz mého otce. Víte, on byl hrozně hrubý muž. Diktátor. Pamatuji se, že měl v chodbě našeho domu karabáč a s ním mě a mého bratra bil, když jsme udělali něco, co se mu nelíbilo,“ odpovídala Mládková.
V Paříži se seznámila s jedním z ředitelů Mezinárodního měnového fondu Janem Viktorem Mládkem, za kterého se později vdala. V podstatě ho „přebrala“ své kamarádce, která do něj byla zamilovaná a od které se o Mládkovi Meda dozvěděla. Brali se v roce 1960 ve Washingtonu, kam se přestěhovali z Evropy.
I když se to zjednodušeně podává tak, že Meda Mládková sbírala obrazy a Jan Mládek to platil, není to úplně pravda. Sama v Americe podnikala tak, že kupovala domy ve špatném stavu, rekonstruovala je, zařídila a se ziskem prodávala. Není divu, že se Marie Sokolová postavila na vlastní nohy poměrně brzy. Byla „původním povoláním“ tanečnice a v průběhu života absolvovala pozoruhodný přerod v intelektuálku.
Na začátku války ve dvaceti letech tančila na pražské scéně Velká opereta, ale záhy odešla do litevské Klajpedy, aby nemusela tančit pro Němce. Čímž si ale moc nepomohla, protože nacisté byli i tam, a dokonce ji vyslýchalo gestapo. Její další štací byla Vídeň a noční kabaret Femina. Po válce odešla studovat do Švýcarska překladatelství a následně politické vědy.
Na nákupech v normalizaci
Autor knihy o Mládkové Ondřej Kundra připomíná kromě Kupky ještě jeden její přínos, který spadá do období normalizace.
Kdo byl Jan Viktor Mládek (1911-1989)
|
„Podpora umělců upozaďovaných komunistickým režimem byla možná důležitější než podpora Kupky,“ míní.
V sedmdesátých letech Mládková zajížděla legálně do komunistického Československa a nakupovala tu kvalitní díla režimem opomíjených výtvarníků. Šlo třeba o Jiřího Koláře, Adrienu Šimotovou, Stanislava Kolíbala nebo Magdalenu Jetelovou. Mládkovou v Československu sledovala StB, která si myslela, že dělá pro CIA, ale nic na ni nenašla.
„Generace našich umělců, dnes již vesměs starších osmdesáti let, jí mohou být za mnohé vděčné. Sbírala je v dobách, kdy tady o ně oficiálně nebyl vůbec žádný společenský zájem. Pomáhala tak mnohým nejen existenčně přežít, ale zároveň je propagovat. Sto let, to je opravdu neskutečný čas,“ napsal MF DNES k jubileu Mládkové výtvarník a profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Jiří David.
Samozřejmě, neměli ji rádi všichni. Milan Knížák o ní údajně řekl, že „by si měla svoje obrazy naložit do amerického octa“.
Příkladem neústupné povahy Medy Mládkové může být samotný vznik jejího pražského muzea. Po revoluci pro něj vybrala zchátralou budovu Sovových mlýnů na pražské Kampě a založila nadaci, které věnovala celou svou sbírku.
Význam daru ale postupně přehlušil vleklý spor s úřady o konečnou podobu budovy, zejména o umístění skleněné nástavby na domě. Takže „vytvářela“ spíš novinové titulky typu „Opravy Sovových mlýnů provázejí nejasnosti“, „Úsilí sběratelky Mládkové vyvolává řadu otázek“ a „Mecenáška nedbá výsledků soutěže přes výzvu primátora Jana Kasla“.
„Přes všechny klacky v cestě se to povedlo a kostka Mariana Karla v Museu Kampa je,“ říká dnes ředitel nadace Mládkových Jan Smetana. Museum Kampa otevřelo v roce 2002, pak přišly povodně, ale i tuto zkoušku Mládková překonala.
„Prožila jsem krásný život“
Meda Mládková už na tom na prahu stovky není zdravotně nejlépe. Žije v apartmánu v areálu Musea Kampa a oslavy jejího jubilea budou tak trochu o ní bez ní. „Meda Mládková se akcí u příležitosti jejího jubilea nemůže zúčastnit, ale naše muzeum její narozeniny slaví vlastně celý rok,“ uvedl Jiří Pospíšil.
Naposledy se objevila na veřejnosti při premiéře divadelní hry o ní, ve které ji hraje Tatiana Vilhelmová, nyní Dyková.
I když s Prahou posledních třicet let dost bojovala, současný primátor Zdeněk Hřib o ní včera pro MF DNES napsal: „Jsou dvě věci, které paní Medě Mládkové nelze upřít. Jednou z nich je její neuvěřitelná celoživotní vitalita a druhou její kulturní přínos pro hlavní město. Vážím si každé takové osobnosti.“
A obdivuje ji i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který ji osobně zná. „Úžasný příběh života. Vyprávěla mi neuvěřitelné věci, například z návštěvy Bohumila Hrabala ve Spojených státech, věci, které se nikde nedočtete. Přeji jí hlavně zdraví a trvalý proud energie,“ napsal Zaorálek.
Jedna z posledních otázek v knize o Mládkové z roku 2014 zní: „Bojíte se smrti?“
Odpověď: „Ne. Prožila jsem krásný život.“
Po téhle pasáži ale na posledních stránkách následuje ještě jeden odstavec. „Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo získat Werichovu vilu,“ řekla tehdy pětadevadesátiletá Mládková. Dnes už ji má. Právě tam se odehraje část jubilejních oslav.
