Musíme nosit omluvenky na papíře, dřív stačilo zatelefonovat. Pořád na to zapomínám, naštěstí mají paní učitelky pro nás v šatně papíry a tužku, odpovídá Jitka Čermáková na otázku, jak se jí dotklo zavedení povinného předškolního vzdělávání. Její nyní šestiletý Adam chodí do jedné z pražských školek.
Povinná školka byla zavedena loni v září, aby do školek přišly zhruba tři tisíce dětí stejně starých jako Adam, které tam na rozdíl od něj zatím nechodily. Část z těchto dětí, především ze sociálně vyloučeného prostředí, by se díky tomu mohla lépe připravit na školu.
Analýza České školní inspekce nicméně ukázala, že v prvním roce po zavedení nové legislativy zůstávají tyto děti většinou nadále doma. Více než 95 procentům předškoláků přitom přibyly nové povinnosti a změnil se život i těm, kdo se o ně ve školkách starají. MF DNES se zeptala ředitelek deseti mateřských škol, jak zákon ovlivnil jejich každodenní práci.
Musí vstávat dřív
„Narostla administrativa pro nás a pro rodiče přibyla povinnost dítě omlouvat. Maximálně jsem se jim to snažila ulehčit, musím ale zpětně kontrolovat, jestli někdo nemá neomluvenou hodinu,“ říká ředitelka mateřské „jednotřídky“ v Putimi Michaela Nademlejnská, z 25 dětí jsou předškoláci čtyři.
Omlouvá ze stejných důvodů jako dříve, tedy nejen pro nemoc, ale i když jedou na pár dní k babičce. „To jsou rodinné důvody. Problém to není. Co dětem uteče, snadno doplníme,“ dodává ředitelka školky.
„Musela jsem také začít kontrolovat, aby přišly do osmé hodiny, kdy nám začíná povinná docházka, a ne až v půl deváté, jak byly některé zvyklé. Nepřijde mi to příliš šťastné. Děti chodily i předtím pravidelně a svědomitě a tohle vidím jako zbytečný zásah do rodinného života,“ uvádí Nademlejnská.
Ani ve Velké Hoštici na Opavsku do školky díky novému zákonu nepřišly děti, které dříve nechodily. „Je ale více administrativy, hlídání docházky, zapisování omluvenek, v ničem jiném změnu nevidím,“ shrnuje Lenka Prošková, ředitelka tamní mateřské školy.
Přísnější jsou na děti a jejich rodiče podle školní inspekce jen výjimečně. Přesto se případy, kdy nové legislativy využijí a na lepší docházku dítěte do školky tlačí, najdou. „Měli jsme tu chlapečka, který spíše nechodil. Maminka říkala, že se mu u nás nelíbí, navíc že je i tak doma s dalšími pěti dětmi. Ale jak by si tu mohl zvyknout, když nechodil? Žádala pro něj i o domácí vzdělávání, to jsme ale nedoporučili,“ říká Hana Zajíčková ze školky Kaštánek v České Kamenici.
Pátrání po dětech
Její školka patří mezi zhruba deset procent těch, které musely dohledávat předškoláky, již v prvním roce povinné docházky nedorazili k zápisu. Nejvíce takových dětí bylo v Karlovarském, Ústeckém a Středočeském kraji. Navzdory snaze ředitelů jich však do školek mnoho nedorazilo.
Školním inspektorům si navíc ředitelé často stěžovali, že jim nikdo jasně neporadil, jak v takových případech postupovat. Nejčastěji se obrátili na zřizovatele nebo na sociální odbor, občas se děti snažili dohledat sami.
„Nakonec jsme nahlásili ty dvě chybějící děti zřizovateli. A když jsme se ptali, jestli se je podařilo kontaktovat, zřizovatel nám řekl, že neví, jak by to měl udělat,“ říká ředitelka mateřské školy ze středních Čech, která si nepřála být jmenována.
V České Kamenici chybělo pět dětí, do školky nakonec nastoupily. „Uspořádali jsme pro ně druhý zápis, kam dorazily všechny. Vyšel nám vstříc odbor pro sociální ochranu dětí, který je oslovil,“ říká Zajíčková.
