Její jméno zná dnes jen málokdo, přestože svým odhodláním a pílí změnila osudy mnoha lidí. Byla to totiž právě Marie Schmolková, která stála za aktivitami, které vedly k záchraně tisíců židů před hrůzami nacistické okupace.
Její výzva o pomoc v prosinci roku 1938 také přivedla do Prahy Nicolase Wintona, který následně pomáhal organizovat transporty židovských dětí do Velké Británie. Zachránil jich téměř sedm set.
Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jeho osudy, zná nebezpečí, ve kterém se ocitl. Pod záplavou těchto osudů jako by ani nebylo toho jejího. Pohybuje se mezi životem a smrtí, mezi londýnskými a pražskými úřady, a i když vidí jen samotnou beznaděj, přece se jí nakonec daří vydobýt pro potřebné i nějakou naději.
napsala o její práci Milena Jesenská
Marie Schmolková původně Eisnerová se narodila 23. června 1893 v Praze do asimilované židovské rodiny jako nejmladší ze šesti dětí. Vystudovala Vyšší dívčí školu v Praze, kde ji mimo jiné vyučovala i známá spisovatelka a dramatička Gabriela Preissová.
Lásku našla v o pětadvacet let starším advokátovi
Po škole začala pracovat v malé bance, kde se postupně vypracovala až na pozici zástupkyně vedoucího. V roce 1923, tehdy již po smrti obou rodičů, se provdala za uznávaného advokáta Leopolda Schmolku. Majetný o dvacet pět let starší vdovec se třemi dětmi dokázal vnést do Mariina života rodinnou pohodu a štěstí.
To ale netrvá příliš dlouho. Pouze po pěti letech v manželství Schmolka náhle zemřel a z Marie se ve třiceti pěti letech stala bezdětná vdova. A právě tehdy se naplno položila do záchranných aktivit. Navštívila Sýrii, Egypt i tehdejší mandátní Palestinu. A to ji zasáhlo více než čekala.
Sama Schmolková sice pocházela z židovské rodiny, její rodiče ale na náboženských tradicích nikdy nelpěli, a tak k víře žádné silné pouto neměla. To se rázem zlomilo. Pod dojmem z těchto cest stala členkou sionistického hnutí a zapojila se do jeho ženské organizace (WIZO), ve které zastávala funkci výkonné poradkyně.
Její zásadní role však přišla s nástupem nacismu v Německu a později i v okupovaném Československu. Schmolková se stala členkou Poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa, kde koordinovala pomoc pro židy prchající před Hitlerovým režimem. Shromažďovala o nich veškeré potřebné informace, jednala s nimi i se zahraničními organizacemi a dělala vše pro to, aby jim našla nový a bezpečný domov.
Ve 30. letech vystupovala za Československo na všech uprchlických konferencích, včetně výboru Společnosti národů, předchůdkyně OSN. Spoustě zemím radila, jak uprchlíkům před nacismem podat pomocnou ruku. Její kancelář v Praze se stala centrem pro pomoc uprchlíkům, kde se nejen sháněly peníze, ale také organizovaly cesty do bezpečných zemí.
Její urputnost do Prahy přivedla Wintona
Zatímco meziválečné Československo židovským uprchlíkům z Německa neváhalo poskytnout azyl, ostatní země se je přijmout zdráhaly. Schmolková to věděla z první ruky, protože jako delegátka byla přítomna také na konferenci v Évianu v červenci 1938, kde se přijímání uprchlíků probíralo. Většina zemí před židy zavřela dveře a nechala je napospas osudu, jenž neřídili oni sami, nýbrž Adolf Hilter.
Na podzim roku 1938, po přijetí Mnichovské dohody, nacisté vtrhli i do československého pohraničí a ani zde tak rázem nebylo bezpečno. Pomoc už nepotřebovali pouze uprchlíci z Německa, v ohrožení bylo i mnoho židů z Československa.
A tak Schmolková ještě více přidala do kroku. Neúnavně shromažďovala potřebné informace, které se snažila předat patřičným, vlivným lidem. Rozesílala žádosti o pomoc zahraničním velvyslancům i židovským agenturám v zahraničí.
Díky jejím kontaktům a neústupnosti se jí podařilo zmobilizovat alespoň Velkou Británii. I ta si ale kladla podmínky. „Přijmeme pouze děti, bez doprovodu“ odpověděly Schmolkové britské úřady. A tím Britská komise pro uprchlíky z Československa, v čele s obětavou Doreen Warrinerovou, spustila projekt záchrany židovských dětí zvaný Kindertransport.
SIr Nicholas Winton
A právě za touto záchrannou misí přijíždí do Prahy i dva mladí muži – Trevor Chadwick a Nicolas Winton, kteří byli pověřeni zorganizováním dětských transportů.
Nad židy se čím dál tím více začaly stahovat mračna, a tak když se rozkřikla organizace transportů dětí do bezpečné Británie, většina rodičů neváhala. Na mnoho z nich se ani nedostalo, přesto se před deportacemi podařilo zachránit 669 dětí. Dětí, které by jinak skončily na převýchově v říši nebo hůř, v koncentračním táboře jako povětšinou jejich blízcí.
Winton se stal právoplatně veřejně známým symbolem těchto záchranných transportů, bez Schmolkové by se ale zřejmě nikdy neuskutečnily. Historička Anna Hájková, která má zásluhu na tom, že se o příběhu Schmolkové opět hovoří, dokonce označila Wintona za jejího „praktikanta“.
Hned po okupaci pro ni přišlo gestapo
Pracovala bez oddechu, s vědomím, že každý zachráněný život má nevyčíslitelnou hodnotu. Její obětavost ji nakonec stála život. Když Německo obsadilo 15. března 1939 zbytek Československa, byla Schmolková a její spolupracovníci z Komise na pomoc uprchlíkům mezi prvními, pro které si přišlo gestapo.
Byla uvězněna v pankrácké věznici, kde ji nacisté navzdory její silné cukrovce tvrdě a dlouze vyslýchali až do konce května. Poté byla po nátlaku vlivných přátel, mezi které patřila například i politička Františka Plamínková, propuštěna a mohla tak dále pokračovat v humanitární činnosti.
Historici prosazují pražský pomník ženě, která zachránila tisíce Židů |
V srpnu téhož roku Schmolková upoutala pozornost nacistického pohlavára a budoucího organizátora masového vyhlazování židů Adolfa Eichmanna, který tehdy zastával pozici vedoucího Ústředny pro židovské vystěhovalectví. Vyslal ji do Paříže, aby zde dosáhla zefektivnění židovské emigrace. Tam ji ale zanedlouho zastihl začátek druhé světové války, a tak odjela do Londýna, kde nadále pomáhala potřebným.
V Londýně ale dlouho nepobyla. Pouhých šest měsíců po emigraci, 27. března, umírá na infarkt. Šestačtyřicetiletá Marie práci obětovala vše, včetně svého zdraví.
Odvezeme si vás domů, sliboval Masaryk na pohřbu. Její popel se ztratil
Jejího pohřbu v Golders’ Green se zúčasnila i první dáma Hana Benešová a promluvil také tehdejší ministr zahraničí londýnské exilové vlády Jan Masaryk. „S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás, zvítězíme a domů si vás odvezeme,“ sliboval ji nad rakví. Svého slibu však nikdy nedostál. Popel Schmolkové se kdesi v hromadném hrobě ztratil a dodnes v Čechách nemá ani pamětní desku. Na rozdíl od Wintona její jméno po válce upadlo v zapomnění.
„S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás. Budeme svorni, budeme se mít rádi, zvítězíme a domů si Vás odvezeme. Do té doby odpočívejte a duch Váš pomáhej nám ve společné svaté práci, pro mír, slušnost a svobodu.“
Jan Masaryk ve smuteční řeči
Příběh Marie Schmolkové se ve veřejném prostoru objevuje až v poslední době. A to zejména zásluhou historiků Anny Hájkové a Martina Šmoka, kteří v roce 2018 založili Společnost Marie Schmolkové.
Ta má za cíl pečovat o její odkaz a dávat dohromady veškerou podporu pro vybudování památníků v Londýně i v Praze. Zároveň také usiluje o zřízení Ceny Marie Schmolkové, která by oceňovala historickou práci zaměřenou na téma židovských sociálních pracovnic během holokaustu.
V roce 2019 udělila Praha 1 Schmolkové im memoriam čestné občanství. V lednu pak po ni navrhla pojmenovat dosud bezejmenný park u Staronové synagogy. Její jméno však dosud nenese.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Článek vychází z poznatků historiků Anny Hájkové a Martina Šmoka a z knihy Hrdinky: Příběhy významných českých žen od Kateřiny Tučkové, Renáty Fučíkové, Lenky Křížové a Anny Musilové.
