Ačkoli byl aktivním členem komunistické strany a dokonce ministrem předlistopadové vlády, dokázal se jako jeden z nejmladších a nejméně zkompromitovaných členů komunistické elity aktivně zapojit do probíhajících politických změn. Díky tomu se stal jakýmsi symbolem plynulého, nenásilného přechodu od vlády jedné strany k demokracii a tržnímu hospodářství a v čele vlády se udržel i po prvních svobodných volbách v roce 1990.
Marián Čalfa se narodil ve východoslovenském Trebišově do železničářské rodiny. V roce 1964 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v následujících letech absolvoval studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (titul JUDr. získal v roce 1975).
Začátkem 70. let působil jako právník v Československé tiskové kanceláři v Praze. V roce 1972 nastoupil na Úřad předsednictva vlády ČSSR, kde postupně jako řadový pracovník, vedoucí odboru a zástupce vedoucího působil až do roku 1988. Poté, v dubnu 1988, se stal členem vlády ČSSR a předsedou její legislativní rady.
Po sametové revoluci zaujal místo prvního místopředsedy federální vlády a krátce nato byl pověřen řízením celého kabinetu. V polovině prosince 1989 byl jmenován předsedou vlády. Důvěru tehdy opozičních Občanského fóra (OF) a jeho slovenské obdoby Veřejnosti proti násilí (VPN) zpočátku neměl, ale opozice jej byla ochotna tolerovat s podmínkou, že prvním místopředsedou bude slovenský disident Ján Čarnogurský. „Když opozice chtěla navrhnout za prezidenta Václava Havla, tedy opozičníka a Čecha, tak předsedou vlády musel být Slovák a komunista. Těmto podmínkám vyhovoval Marián Čalfa,“ řekl později Čarnogurský, který Čalfu do čela vlády navrhl.
Čalfa se postupně stal jedním z nejvýraznějších politiků tohoto přelomového období a získal si respekt veřejnosti i opozice. Pomohla mu i znalost tehdejšího právního řádu a svoji loajalitu novým poměrům v Československu naplno osvědčil při prezidentské volbě v závěru roku 1989, kdy díky němu parlament plný komunistů jednohlasně zvedl ruku pro Václava Havla. Jeho federální vláda, která získala přízvisko „vláda národního porozumění“, dovedla Československo ke svobodným volbám v červnu 1990 a nastartovala první ekonomické reformy.
Funkci federálního premiéra si udržel i po volbách, v kterých kandidoval za slovenskou VPN. V letech 1990 až 1992 byl také poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR. Později kandidoval za Občanskou demokratickou unii (ODU), která z VPN vzešla. Po neúspěchu ODU ve volbách roku 1992 politiku opustil, opakovaně odmítl i nabídky na vstup do ČSSD.
V roce 1992 zamířil Čalfa do soukromé sféry. Také zde se potvrdilo, že je mužem, který dokáže být ve správnou chvíli na správném místě. Během let, kdy střídavě působil ve své advokátní praxi, v dozorčích radách podniků, v poradenských společnostech a bankách, prokázal schopnost účinně využít své rozsáhlé kontakty a vycítit dobré obchodní příležitosti.
Během své kariéry pracoval například pro Chemapol Group či IC Banku, stál u zrodu společností Vat Max a CTL Consulting a angažoval se i v řadě kulturních projektů. Svého času byl také poradcem tehdejšího prezidenta Václava Havla. V obchodech byl tak úspěšný, že v médiích byl někdy označován za jednoho z nejbohatších Čechů (po rozpadu čs. federace se rozhodl pro české občanství). Nyní je společníkem firmy Starlit, s.r.o. a například také místopředsedou představenstva Pražské energetiky.
Marián Čalfa je ženatý, s manželkou Jiřinou má dvě dcery.
