Jaký je tento odkaz? To je otázka, na kterou premiér Paroubek možná neměl tolik času, aby o ní sofistikovaně přemýšlel. Pokud by se tak stalo, jen stěží by na veřejnost pronikly jeho úvahy o kandidatuře Vladimíra Darjanina, který se hlavně odborné kulturní veřejnosti jeví jako člověk nepřijatelný. Přesto není pro našince nutné oplývat fantastickými dedukčními schopnostmi profesora Langdona z knihy Šifra mistra Leonarda, aby přišel na to, že odkaz, který nám Pavel Dostal zanechal, má název: Důvěra. Tedy něco, co hlavně při současném chápání politiky a politiků je něčím, čeho je jak šafránu.
Pokud se vrátíme k paralele slavného knižního bestselleru, pak na většinu občanů politici působí jako členové spolku Opus Dei, kteří se v tomto románu snaží zakrýt pravdu stůj co stůj. Zprávy o případné kandidatuře pana Darjanina odkaz Mistra Dostála nenaplnily. Bylo by velice zajímavé slyšet právě jeho názor z "onoho světa", kdyby byl postaven před volbu vybrat svého nástupce do vedení a čela kulturního "Převorství sionského". To však už bohužel není možné. Právo navrhnout ministra má premiér. A přestože náš premiér klame tělem, a přestože nejsem ani voličem, ani příznivcem ČSSD, musím mu přiznat, že pragmatickými dedukčními schopnostmi oplývá, byť se v některých případech dostavují opožděně.
Možná z tohoto důvodu padlo jméno nového kandidáta na post ministra kultury – herce Vítězslava Jandáka.
Otázka tedy zní: Je možné, aby Slávek Jandák dokázal naplnit odkaz? Ano, osobně si myslím, že to možné je.
Pan Jandák má totiž jednu obrovskou výhodu. Nejenže pochází z "branže", nejenže má za sebou zkušenosti na poli komunální politiky, nejenže je známou tváří, ale má jednu zcela zásadní a nepopiratelnou výhodu, a to v tom, že za dlouhé poslední roky stál na druhé straně "barikády".
Tedy na straně těch, kteří se snažili shánět peníze na své kulturní aktivity.
Činí tak ve státě, který na svou kulturu "nemá čas", který jí ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi systémově nepodporuje a pro který je slovo kultura vším možným, jen ne něčím, co by stálo za získávání politických bodů. Slávek Jandák svými schopnostmi ve funkci prezidenta filmového festivalu pro děti ve Zlíně dokázal zmíněný festival finančně zabezpečit a dokázal ho se všemi svými spolupracovníky vyvést ze slepé uličky akce provinčního charakteru, který mu hrozil po listopadu 1989.
Festival ve Zlíně navázal na to nejlepší ze své minulosti a získal obrovskou mezinárodní prestiž. Dá se tedy logicky předpokládat, že empatie pana Jandáka ke všem "spolubojovníkům" bude daleko, daleko větší než páně Darjaninova, který své činnosti financuje ze státního rozpočtu.
Zakódovaná empatie byla právě onou důvěrnou šifrou ministra Dostála.
Jeho opravdový zájem o kulturu a hlavně o lidi v ní působící mu získával respekt a úctu. Jeho citlivost na problémy kultury byla příslovečná.
Právě ona vzbuzovala důvěru, a to i přesto, že ze své funkce nedokázal mnoho věcí prosadit. Škoda, že nebyl právě ministrem financí.
Pokud by se Slávek Jandák stal ministrem kultury, neměl by to určitě jednoduché.
Ještě před volbami by ho s největší pravděpodobností čekalo prosazení novelizace zákona o audiovizi.
Zákona, jehož prosazení není bohužel spjato s ním samým, ale s vysokou partajní a lobbistickou politikou propletenou dohodami na témata televizní reklamy, výše koncesionářských poplatků a hlavně udělování budoucích licencí pro digitální televizní vysílání. K tomu mu popřípadě dopomáhej bůh.
