Jak se zrodil nápad vybudovat dárcům těl památník?
Inspiroval jsem se ve Vídni, kde tamní univerzita nechala na centrálním hřbitově postavit památník jako poděkování dárcům. Myslíme tím i na pozůstalé, kteří se někdy hůř smiřují s tím, že nemohou svého blízkého pochovat podle běžných zvyklostí. Ti budou mít teď na hřbitově pietní místo, kam mohou za svým příbuzným přijít a zavzpomínat na něj.
Máte už konkrétní představu, jak ono místo bude vypadat?
Památník by měl mít hrobku se vsypem. Pohřeb zpopelněných pozůstatků dárců probíhá jejich rozptylem na velkém prostranství rozptylové loučky, což se mi moc nelíbí. Je to příliš anonymní a pro pozůstalé bez možnosti identifikovat přesné místo jejich posledního odpočinku. Zároveň tam budou moci přijít na pietní setkání v období Dušiček. Chceme, aby si studenti uvědomili, že každý zemřelý má svůj příběh. Dosud jsme na památku dárců pořádali se Spolkem mediků v Augustiniánském opatství na Starém Brně koncert. Tuto myšlenku jsem si přivezl z půlročního studijního pobytu na univerzitě v americkém Minneapolis.
Dělají něco podobného i jiné anatomické ústavy v Česku?
Každé pracoviště to řeší po svém. Vím, že kolegové z 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity pořádají pietní setkání formou mše za dárce. Nám ale pořád chybělo místo, kam by bylo možné třeba položit věnec, což památník umožní.
Kolik peněz zatím vynesla sbírka, kterou jste vyhlásili?
Pokračuje ve vlnách, teď je na účtu kolem 80 tisíc. Památník přijde zhruba na půl milionu a využijeme pro něj jeden původní hrob, který je v péči památkového ústavu. Součástí hrobu je překrásný pomník se sochou Panny Marie.
Proč je lidské tělo k výuce mediků a výzkumu nenahraditelné?
Budoucí lékaři musí mít možnost seznámit se s reálným tělem, hlavně proto, aby měli představu o vztazích mezi jednotlivými orgány. Nově také v Simulačním centru Masarykovy univerzity využíváme virtuální pitevní stůl, ale studenti potřebují preparovat skutečné tkáně, i kvůli získání základní zručnosti nutné pro povolání lékaře. Praktické výuky anatomie a pitev se každoročně účastní více než tisícovka posluchačů a týkají se i nelékařských oborů jako jsou například fyzioterapeuti, porodní asistentky nebo záchranáři.
Stačí zásoba těl současným potřebám?
Lidské tělo je nedostatkový materiál. Pro výuku jsme momentálně saturováni, ale potřebujeme ho i pro výzkum. Ročně se k nám dostane kolem pětatřiceti těl a jsme rádi za každé další. V současnosti máme necelých 1 400 registrovaných dárců, s novými podepisujeme ročně kolem stovky smluv.
Chybí tisíce těl, lékaři se nemají kde učit. Virtuální modely nestačí |
Dělali jste nějaký průzkum, co lidi vede k tomuto neobvyklému daru?
Průzkum jsme nedělali, ale s většinou dárců přijde do kontaktu naše paní sekretářka, mluvím s nimi i já. Jednu skupinu představují ti, kteří chtějí posloužit vědě. Mohou to být samotní lékaři, nebo pacienti, kteří mají pocit, že lékařům za něco vděčí. Čili altruističtí dárci z přesvědčení, kteří chtějí být užiteční i po smrti v duchu latinského Mortui vivos docent (Mrtví učí živé). V některých rodinách bývá dokonce darování těla tradicí, započatou prarodiči.
A ty další motivy?
Velkou skupinu dárců vede k rozhodnutí skutečnost, že jsou sami a o pohřeb se tak nemá kdo postarat. Pokud nám člověk daruje tělo, vše potřebné včetně kremace zařídí ústav a veškeré výdaje hradí lékařská fakulta.
Co je třeba udělat, když chci darovat tělo?
Na našich webových stránkách je ke stažení darovací smlouva, kde jsou veškeré instrukce. Zájemce také může zkontaktovat náš Anatomický ústav a my mu potřebné dokumenty pošleme poštou. Darovací smlouvu je zapotřebí opatřit notářsky ověřeným podpisem, lze od ní ale kdykoliv odstoupit. Jednu kopii by měl dárce odevzdat svému praktickému lékaři, jedna zůstane u nás.
Setkáváte se i s tím, že rodina po smrti svého blízkého nechce jeho vůli naplnit?
Občas se to přihodí. V takovém případě to s pozůstalými probírám a zatím se mi jim až na jedinou výjimku podařilo vysvětlit, že by měli přání zemřelého respektovat.
Jsou těla, která se pro výuku a výzkum využít nelze?
Ve smlouvě je uvedeno, že dárce nesmí mít infekční onemocnění jako žloutenku, HIV a zejména tuberkulózu.
Je podobná praxe běžná i v jiných zemích?
Náš model je společný pro oblast střední Evropy a východního bloku. Například v Itálii a vyjma Kodaně ani v Dánsku se anatomické pitvy nedělají. Studenti tam používají virtuální pitevní stůl, což není ideální. V Rakousku zase může říct i rodina, že chce darovat tělo svého zemřelého. V Německu to mají nastavené tak, že s tímto postupem musí souhlasit všichni přímí příbuzní.
Vy sám jste o podobném řešení uvažoval?
Chystám se k tomu. Možná nakonec podepíšu smlouvu i sám sobě. Kloním se k této možnosti, protože tak člověk skutečně může být užitečný i po smrti.
