Po prázdninách z nich budou na škole největší "kápa". Deváťáci. Ti, kteří už vědí, co je život, chodí odpoledne na kávu do obchodního centra a mají odpovědnost.
"Škola se hodně rozděluje. Deváťák už je jinde, má nadhled a také úctu ostatních. Je to velká odpovědnost a z toho mám tak trochu strach," říká vážným hlasem třináctiletý osmák Miloš.
Do konce školy zbýval ještě týden, když jsem se rozhodla strávit den s dětmi a jejich kantory ve dvou brněnských třídách. Po dvaceti letech od skončení "základky" jsem se chtěla podívat, jak se školáci změnili, jaký mají vztah s učiteli a o co se nejvíc zajímají.
Na žákovské se jen vzpomíná
První dva postřehy mě nepřekvapily. Osmáci z matematické třídy Základní školy Sirotkova v Žabovřeskách a terciáni z Gymnázia Kpt. Jaroše se shodovali. Předně jim chybějí dobré obědy. "Je toho málo a často úplně nepoživatelné," říká tercián Honza.
Jak to vidí osmáciDěti z matematické třídy přesně věděly, co chtějí. Autoritu má u nich učitel, který si na nic nehraje a dokáže přiznat chybu. Naopak směšný je jim ten, kdo jim něco slíbí, pak to nesplní a ani se neomluví. Ve škole se jim líbí, těší se, až budou deváťáky, nejstaršími ze školy. Když se jim něco nelíbí, mohou se ozvat učitelům ve schránce důvěry. Moc ji však nevyužívají. Brněnská ZŠ Sirotkova má obyčejné a matematické třídy. Z těch matematických děti často odcházejí právě na Gymnázium Kpt. Jaroše. |
Přes všechny tyto útrapy se však žáci tváří spokojeně. Na rozdíl od vrstevníků, kteří se učili ve stejné třídě před dvaceti lety, se nemusí tahat s učebnicemi. Na to jsou přece skříňky. A doma nepředkládají žákovské k podpisu. Rodiče přesto jejich výsledky vidí, kdykoliv chtějí.
"Známku má žák nejpozději do měsíce na internetu. A každý rodič má heslo pro svoje dítě," vysvětluje ředitel gymnázia Jiří Herman.
A do třetice – každý den se už nepíšou úkoly. "Důraz klademe na dlouhodobější práce, které žák musí odevzdat třeba za měsíc," říká zástupce ředitele ZŠ Sirotkova Dan Jedlička. Večer před odevzdáním to pak někdy do noci dohánějí. "To už je jejich věc," dodává Jedlička.
Nepřítomnost žáka omlouvají rodiče. Nikdy lékař, jak tomu bylo dřív. Mezi gymnazisty přesto není jediný žák, který by za pololetí ani jednou nechyběl. "Nic nezmůžeme, když rodiče lajdáka omluví. Inspekce dá vždy za pravdu rodičům. A tak se skřípějícími zuby žákovi omluvené hodiny napíšeme," říká Herman.
Rodiče jsou razantnější. Učitel okamžitě ví, co je trápí a jak chtějí věc řešit. Napíšou mu to e-mailem.
Usínání za počítačem
"Nedokážu si představit, že bych si doma rodičům stěžoval, že jsem dostal pohlavek od učitele," napsal do redakce jeden z rodičů, Pavel Zima.
Jak to vidí terciániO přestávce nebyla třicetihlavá třída k uklidnění, pomohl až krátký hvizd učitele. Třinácti a čtrnáctiletí žáci patří mezi elitu. Na brněnské Gymnázium Kpt. Jaroše se děti ze slabších škol nedostanou. Na všeobecný obor berou jednoho z pěti, na matematiku každého druhého. Ve škole se jim líbí, oceňují, že o přestávce mohou třeba ven na dvůr. Nelíbí se jim naopak okolí školy, brněnské ghetto. "Někdy se bojíme," říká čtrnáctiletá Trami. Největší problém? "Nemůžeme ve vyučování používat mobil." |
Na známkách záleží. Rodičům, učitelům i dětem. Především těm ambiciózním. Proto v matematické třídě nevadí studentům ani hodiny navíc. "Říká se jim nepovinné, přestože je máme pevně v rozvrhu," usmívá se osmačka Renata. Ještě větší zátěž si studenti nechávají na doma. U počítače jsou často do noci. Ve škole pak usínají. Závislost je někdy silná, učitelé ji přirovnávají ke gamblerství.
Líbání před ředitelnou
Co zůstalo? Svačinky, zamykání školy a povinné přezůvky. "Netrpíme ani tenisky," říká nekompromisně učitel Jedlička.
Zato už se žádná dívka nemusí bát, že ji učitel pošle k umyvadlu umýt si silný make-up. Nevadí ani příliš krátká minisukně nebo třeba zelené vlasy a piercing. "To je každého věc," dokládá čtrnáctiletá Veronika.
Děti vůbec neschovávají ani své vzájemné city. "Nikdy bych si nedovolil líbat se před ředitelnou, jim to přijde normální," říká ředitel Herman. Prý ubylo i míst, kde se tajně kouří. "Myslím, že naše děti ani nekouří," je pevně přesvědčen Jedlička.
"Tak místa jsou dvě. Jedno nad školou, druhé asi 100 metrů stranou," uvádí věc na pravou míru tmavovlasá Zuzana.
