Spatřit krajinu kolem Máchova jezera při setmění je zážitek. Vidět ji ale o Vánocích, a ještě z plující lodi, to se poštěstí málokomu. Zdejší Regata Máchovo jezero vypravuje o každé adventní neděli speciální plavby lodi Máj. Je to jako vstoupit do světa Pána prstenů – kraje vody, romantických borových lesů, pověstí, dramatické historie, vlků i tajemných zřícenin. Na lodi je i stromeček a zpívají se tam koledy.
„Nikde není tak krásná voda jako tady na Mácháči. Takovou okolní krajinu jinde neuvidíte. Ostatní české vody jsou totiž spíš placky,“ zamýšlí se šéf regaty Vladimír Reichert.
Lidé se srocují na palubě lodi. Někdo si sedá a cpe si pod zadek deku, ti zvídavější stojí u zábradlí a počítají racky plachtící nad Myším zámkem, pískovcovou skálou vystupující z vody. Kapitán František Hartig kolem skály krouží zkušenými pohyby kormidla. Na cestu mu nesvítí žádný sonar.
Kapitánská zkušenost
„Já už tady pluju po paměti,“ ušklíbne se větry ošlehaný muž. S lodí uvízl v písku prý jen jednou, když bylo v jezeře málo vody. Je mu přes 70 let. S Máchovým jezerem je doživotně spjatý.
„To nejhezčí na něm jsou ale děvčata v létě,“ usměje se kapitán. „Čím jsou hezčí, tím jsou spořeji ustrojená,“ zasní se při pohledu do padající tmy před lodí.
Po vodě se mu v důchodu stýskalo. Kapitán velkých lodí brázdí Máchovo jezero |
Jak obzor černá, míří cestující do podpalubí, kde se na baru zahřívají teplými nápoji.
Z hlavní kajuty zní naživo kytara a koledy provodínského písničkáře Petra Bratršovského. „Jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry,“ pěje bard Klusovu píseň Cesta. Lidé si pobrukují s ním.
Z podpalubí zní tiché klapání motoru. Máj pluje na volnoběh, aby jezero obkroužil co nejpomaleji a lidé z vyjížďky něco měli. Ostatně, loď je už důchodce. Na hladinu se poprvé podívala v roce 1959. „Bohužel, jsem už tak starý, že jsem byl u toho. Je jediná na světě, vyrobená ve štěchovické loděnici speciálně pro Mácháč. A udržujeme ji ve stejné podobě,“ chlubí se Vladimír Reichert. „Ono, když vidíte to, co občas pluje po Vltavě, tak jsem rád, že tomuhle osudu plovoucích restaurací unikla,“ dodává Reichert.
Romantika na kolech. Poezii Máchova jezera pomalu mění moderní atrakce |
Flotilu zdejší regaty tvoří ještě lodě Racek a Hynek s Jarmilou, které svými názvy upomínají na dílo básníka Karla Hynka Máchy, který zde pobýval a umístil sem děj svého vrcholného díla Máj. Děti vybíhají na palubu, kde za svitu vánočních elektrických řetězů hledí do vody. Lodí zní šuškanda, že kdo zahlédne obřího sumce Pepika, bude mít štěstí.
Záhada sumce Pepika
„A bude mít takovýhle zuby?“ pitvoří se malá holčička. „Neboj, sumci zuby nemají,“ uklidňuje ji tatínek, ale nevědomky dívce lže. Sumci samozřejmě zuby mají, byť spíš v podobě jakéhosi struhadla. Pravdou je, že příběhy o kapitálním rybím patronu Máchova jezera jsou spíše z říše pohádek.
Podzimní Máchovo jezero patří rybářům, turisté se vrátí na adventní plavby |
Sumci ale v jezeře jsou, a ne malí. Zdejší rybáři přísahají, že sumci běžně lapají drobná kachňata na hladině. Jeden prý stáhl pod hladinu i malého kabelkového psíka nebo chňapnul po plavkyni, která měla zářivě nalakované nehty na noze. Pepik se ale dnes neobjeví, a tak děti berou zavděk alespoň párečkem labutí, které krouží kolem přístaviště.
Máj kotví a svařákem zahřátí cestující se potácejí ven. Loď ještě čekají adventní plavby 15. a 22. prosince. Pak si několik měsíců odpočine. Na vodu se podívá zase na Velikonoce, pokud nebude jezero zamrzlé. „Ledoborec tady nemáme. Nápad je dobrý, to bychom byli ještě slavnější,“ směje se Vladimír Reichert.
