Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMiroslav Hyhlík začínal na sklonku komunismu jako mladý „esenbák“. „Byl jsem kluk z Vysokého Mýta a kriminalistika byla moje životní láska. Děda mi předčítal páteční kriminální případy ze Zemědělských novin a tam to začalo,“ vzpomíná Hyhlík.
Jenže vstup do služby automaticky znamenal i prověrku režimní loajality. „Kádrovák prověřil celou moji rodinu. Bez souladu s tehdejšími politickými názory se člověk k SNB nebo VB nedostal,“ připomíná.
Luxusní prostitutky a StB
V Bartolomějské ulici tehdy sídlila klasická kriminálka, ale i Státní bezpečnost. „My byli v šestce, StB naproti v sedmičce. Viděli jsme se denně v kantýně, ale bylo to striktně oddělené. Oni byli de facto nadřízení a jakmile měl případ politický nádech, okamžitě nám ho sebrali,“ popisuje bývalý policejní major.
Později působil na mravnostním oddělení, kde získal pověst policisty, který zná každý noční podnik v centru Prahy. Prostituce tehdy spadala pod příživnictví. „Když holčina půl roku nepracovala a živila se prostitucí nebo veksláctvím, byla postihnutelná. Měli jsme velký manévrovací prostor.“
V luxusních hotelech ale fungovala jiná liga. „V Intercontinentalu, Ambassadoru nebo Zlaté Huse bydleli cizinci, tam byly marky a dolary. A StB měla mezi těmi holkami svoje spolupracovnice,“ říká.
Jednou po něm StB chtěla konkrétní dívku, která by mohla pomoci s choulostivým případem. „Přišli pánové z StB k náčelníkovi a řekli, že potřebují nějakou holčinu do hotelu. Ze svých znalostí jsem jim jednu (prostitutku) vybral. Jakmile dostala krycí jméno, byla absolutně beztrestná.“
Po revoluci Hyhlík některé z nich potkal v úplně jiné pozici, totéž platilo o bývalých vekslácích. „Měli náskok, kontakty, peníze. Když se otevřely hranice, spousta z nich začala podnikat. Někteří jsou dnes velmi bohatí,“ podotýká.
Razie na homosexuály?
Rozstřel se dotkl i prostředí homosexuálních klubů, které v 80. letech fungovaly pololegálně. „Vyložené razie neprobíhaly. Trestné to bylo jen v případě, že šlo o lidi mladší osmnácti let či v případě kuplířství.“
„Třeba Téčko na Jungmannově náměstí byl normální podnik. Jen se vědělo, kdo tam chodí,“ popisuje. „My jsme to ale nebrali jako něco, kvůli čemu bychom lidi zatýkali. To prostředí bylo normální součástí města.“
A jestli se někdy Rapl z Bartolomějské zapletl s režimem? Hyhlík říká, že vědomě ne. „Měl jsem svoje pískoviště. Když se vyskytla politická věc, StB si ji stáhla pod sebe. My jsme byli VB, Veřejná bezpečnost, naše práce byla kriminalita: loupeže, násilí, prostituce, veksláci. S režimem jsme nepřicházeli do konfliktu, ale ani jsme pro něj nic neřešili.“
Na jaké případy ze své policejní práce vzpomíná nejraději? Co považuje za svůj největší úspěch? A na co by nejraději zapomněl? I na to odpovídal autor knihy Rapl z Bartolomějské v Rozstřelu. A na závěr prozradil, že pokračování už je hotové. „Příští rok vyjde druhá knížka. Budou tam vraždy, vydírání, loupeže a devadesátky.“
