Ocenění předali předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová a předseda výboru této ceny Jan Pirk.
Cena Arnošta LustigaCenu dostávají žijící čeští občané, kteří se zasloužili o udržení a rozvoj hodnot, jako jsou odvaha, lidskost, statečnost a spravedlnost. Cenu Arnošta Lustiga (1926 - 2011) založila Česko-izraelská smíšená obchodní komora v rámci podpory odkazu tohoto spisovatele, který byl mimo jiné jejím členem. Laureáta vybírá výbor složený z významných osobností české kultury, politiky a vědy. |
Všichni řečníci na slavnostním aktu připomněli rok 1968, který přinesl sovětskou okupaci a vystřízlivění společnosti. "Tehdejší mocní se snažili uloupit lidskou duši, bujela přetvářka," uvedl například loňský laureát této ceny biskup Václav Malý.
"Svým životem a svými postoji Kamila Moučková zcela splňuje kritéria pro udělení této ceny," řekl kardiochirurg Pirk. Připomněl, že při Pražském jaru 1968 prokázala své morální vlastnosti v plné míře. Moučková tehdy ohlásila divákům zprávu o sovětské okupaci.
"Z televizního studia ji vyvedli sovětští vojáci s nabitými samopaly přitisknutými na její záda. Ve smutečním oblečení demonstrovala při prvním výročí okupace v roce 1969, později podepsala Chartu 77 a přes veškerý nátlak a perzekuce nikdy od svých názorů neustoupila," dodal Pirk.
"Odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost jsou atributy, které by měl každý normální člověk mít. Každý z nás je ale jinak silný. To není ani privilegium, ani méněcennost, s tím jsme přišli na svět. A tak neodsuzujme ty slabší. Nemohou za to, že takoví jsou. Já jsem silný člověk, a tak si toho celý život nakládám hodně," uvedla Kamila Moučková.
Sama se dvě desítky let nemohla vrátit do rozhlasu a televize, v níž předtím působila od jejích začátků. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77.
V rozhovoru pro sobotní MF DNES na otázku, zda u ní teď převládá radost z ceny, anebo hořkost z jedenadvacetileté vynucené pauzy ve své profesi, odpověděla: "Té ceny si strašně vážím. Je mi 85 let a v tomto vysokém věku to beru jako moje celoživotní ocenění. Hořkost vůbec necítím. Je pravda, že těch jedenadvacet let bylo trošku dlouhých. Vždycky říkám, že kdyby přišel zázračnej dědeček, tak bych si nepřála být ještě jednou mladá a krásná, ale přála bych si, aby těch jedenadvacet let bylo trochu kratších," říká dáma, z níž stále sálá obrovská energie i humor.
Přesto, že do vysílání nemohla, lidé na její hlas nezapomněli, měli ho v paměti z Pražského jara, stejně jako její odvahu, s jakou ohlásila v televizi 21. srpna 1968 počátek okupace Československa spojeneckými armádami. Podílela se i na ilegálním protiokupačním vysílání televize a rozhlasu. Po listopadu 1989 se vrátila ke zpravodajství a řadu let hlásila zprávy v pražské Svobodné Evropě. V televizi se divákům připomněla moderováním pořadu pro seniory Barvy života.
V rozhovoru, který přináší sobotní vydání MF DNES, dále mluví o tom, že rozhodně není pyšná na svou kariéru komunistické hlasatelky zpráv v padesátých a šedesátých letech, vzpomíná na to, co se dělo v televizi po srpnu 1968, proč jí potom komunisté nenechali ani mýt schody, a v jak velkém stylu se vrátila ke své profesi po roce 1989. Nenudí se ani dnes: "Hlavně žádné krmení holubů v parku,“ říká rezolutně ke svým dalším plánům žena, která nesnáší, když dnes někdo s nostalgií vzpomíná na „zlaté časy normalizace“. „Prokristapána, ať to, co je tu dneska, nikdo nesrovnává s tím, jaké to tady bylo za komunistů! Rok 1989 byl naprostý zlom. Od té doby konečně, po těch destíkách a desítkách let, žijeme ve svobodné zemi. To tady od roku 1939 nebylo!"
