V jaké lhůtě musí proběhnout hlasování o důvěře vládě?
Lhůta se odvíjí od chvíle jmenování vlády prezidentem republiky, činí 30 dnů. Poté musí vláda předstoupit s programovým prohlášením vlády před Sněmovnu.
Událost dneKaždý den se děje něco významného. Portál iDNES.cz vybírá to nejzajímavější a ptá se přímo aktérů. Každý den nabízí rozhovor z míst, kde události ovlivňují svět kolem nás. V několika otázkách, jasně, stručně, výstižně. |
Jak důležitým krokem toto hlasování je? Dá se říci, že je to poslední krok, který ještě vládě zbývá zvládnout?
Je to naprosto klíčový krok – z logiky parlamentní demokracie se jedná o ještě důležitější událost, než je jmenování vlády. Jmenování je v podstatě technická záležitost, aby nám měl kdo vládnout, ale to, že Poslanecká sněmovna vyjádří – či nevyjádří, ale držme se pozitivního scénáře – důvěru, tak se vláda stává plnohodnotnou. Parlamentní demokracie v názvu znamená, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ta ji dává důvěru a kontroluje její činnost.
Základem pro vyslovení důvěry je program vlády, tedy Sněmovna neprojevuje důvěru pouze personálnímu složení, ale zároveň vyjadřuje i důvěru v to, že programové cíle, které si vláda předsevzala, budou také naplněny.
Politické strany, které společně v pětikoalici tvoří vládu, mají ve Sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů. Je vůbec možné, že by vládě nebyla vyslovena důvěra? Stalo se někdy v historii ČR něco podobného?
Já myslím, že ne. Všem vládám, u kterých existovala většina ve Sněmovně – nejednalo se tedy o menšinovou vládu jako v případě první vlády Mirka Topolánka nebo posléze první vláda Andreje Babiše – byla důvěra vyslovena. Dokonce i některé menšinové vlády, jako například vláda Miloše Zemana, druhá vláda Václava Klause nebo nedávná druhá vláda Andreje Babiše, si dokázaly zajistit podporu v Poslanecké sněmovně. Ať již přímou, tedy že pro ně hlasovali, nebo nepřímou tím, že dotyční opustili jednací sál a umožnili tak snížení hlasovacího kvóra (minimální podíl voličů, který se musí volby účastnit, aby byla platná, pozn. red.), aby vládním stranám jejich počet poslanců stačil. Vyslovení důvěry probíhá zpravidla bez problémů.
Co se změní v pravomocích vlády, když je jí vyslovena důvěra?
V pravomocích se nezmění vůbec nic. Vláda plnohodnotně vládne od okamžiku svého jmenování.
Kdyby byla vyslovena nedůvěra, co následuje?
Vláda by musela podat demisi, prezident by ji přijal a pověřil by vládu Petra Fialy vládnutím do doby, než bude jmenována nová vláda.
Můžete potvrdit, že pokud není několikrát vyslovena důvěra vládě, a to ani premiérovi jmenovanému prezidentem na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, má prezident pravomoc rozpustit samotnou Sněmovnu? Neodporuje toto dělbě moci?
Ano, prezident v parlamentní demokracii má tuto pravomoc. Je to krajní řešení, v České republice zatím nikdy nebylo využito. Proto je zde právě mimo jiné i ta funkce, že třetí pokus jmenovat premiéra nemá prezident, ale má ho moc legislativní, tedy předseda Poslanecké sněmovny. Pokud selžou tito dva z nejvyšších ústavních činitelů, tak je jasné, že konsenzus se ve Sněmovně nenajde a je tedy naopak žádoucí, aby se vyhlásily nové volby, které znovu obsadí Sněmovnu v jiném poměru. Volby vyhlašuje prezident, to je stejné jako za standardních voleb v řádném termínu.
DOKUMENT: Programové prohlášení vlády Petra Fialy |
Jistě jste viděl programové prohlášení nové vlády. Překvapilo vás v něm něco, ať již pozitivně, či negativně? Scházelo vám v něm naopak něco?
Mně v něm velmi schází podpora vysokých škol. Tato vláda se zavázala, že chce být technologicky inovativní a chce zařadit Českou republiku mezi nejvyspělejší země světa, ale o dlouhodobě podfinancovaných vysokých školách, kde na některých z nich jsou nižší platy než na školách středních či základních, se v prohlášení nemluví. Myslím si, že by to chtělo mnohem lepší koordinaci mezi univerzitami a vládní politikou pro vědu.
Obecně je programový dokument velmi ambiciózní – chce přidávat leckde, ale chybí v něm to B, tedy kde na to vláda vezme peníze. Na jednu stranu chce navyšovat výdaje na základní a střední školství, výdaje na obranu, vědu a tak dále. Na stranu druhou ale chce dělat úspornou fiskální politiku, což samozřejmě možné je, ale bez navyšování daní jen do určité míry – zejména skrze škrty v provozních výdajích.
Vláda je již čtrnáct dnů u moci, ale přesto dokázala najít v rozpočtu úspory pouze ve výši 10 miliard, což je naprosto zanedbatelná částka ve srovnání s celkovou výší rozpočtu. Přesto sveřepě trvá na tom, že daně zvyšovat nebude. Zásadní problém programového prohlášení vlády podle mě tedy nejsou samotné programové body, ale to, kde na to vezme a jak dokáže poměrně vysoké ambice v jednotlivých oblastech uvést do harmonie s fiskálním šetřením. Aby vláda umořila dluh, tak podle mého soudu – a je to i názor prakticky všech ekonomů a odborníků – musí sáhnout k zvýšení daní. O tom se ale v programovém prohlášení nic neříká.
Jak neměnný dokument je programové prohlášení vlády?
Programové prohlášení vlády je hodně podobné předvolebním programům. Hodně se v něm slibuje a při porovnání s realitou je výsledek často tristní a zjišťuje se, čeho všeho nebyly strany schopny a dokonce co ani nemyslely vážně. Tady opravdu budeme v podobné situaci. Programové prohlášení vládu k ničemu nezavazuje. Je takovým vodítkem pro Sněmovnu, jak asi bude vláda postupovat. Ale na druhou stranu když se od něj vláda odchýlí a má dostatek poslanců, aby ji udrželi při při případném hlasování o nedůvěře, tak se vládě nemůže nic stát.
Problémem programového prohlášení tedy je, že snese mnoho slov, ale my jako veřejnost musíme vládu kontrolovat, co z oněch slov se stalo realitou. Podle toho budeme posuzovat úspěšnost této vlády.
V programovém prohlášení jsou i velké výzvy, například důchodová reforma. Myslíte si, že současná opozice bude ochotná s vládou na těchto tématech spolupracovat?
Ona to není pouze otázka důchodové reformy, ale třeba také výstavba vysokorychlostních sítí či dopravní infrastruktury, to jsou samozřejmě témata, která nestojí a nepadají s jednou vládou. Aby byla realizovatelná, tak musí najít obecnou politickou schodu, která vydrží minimálně troje či raději čtvery volby. Problém konkrétně u té důchodové reformy je v tom, že o ní všichni posledních deset až patnáct let mluví, ale žádná vláda s komplexním řešením nepřišla.
Máme zde důchodovou komisi, kterou vedla Danuše Nerudová, kde byli zástupci tehdejší opozice, tedy dnešní vlády, a ta se shodla na základních parametrech, problém ale opět jsou peníze. Protože aby komise realizovala své cíle, tak by potřebovala dvě stě až tři sta miliard korun. Ty tady ale nejsou. Jsem tedy velmi skeptický k tomu, že by tato vláda vyřešila problém důchodové reformy.
