Jak vzpomínáte na den, kdy se vám předčasně narodil syn?
Možná bych řekla že velmi předčasně, protože ačkoliv jsem měla naprosto pohodové těhotenství, došlo k tomu o dva měsíce dřív. Sportovala jsem, nijak jsem se neomezovala, a ještě dva dny před porodem jsem byla na vyšetření, kde bylo všechno v pořádku. Pak jsme odjeli na naši chatu u Třeboně, a tam se to stalo. Lokalita ale dost možná zachránila mému synovi život, protože poblíž Písku, kde žijeme, není neonatologické oddělení, které by se staralo o úplně malá miminka, jako bylo to moje.
Váš předčasný porod byl i přesto velmi dramatický. Co se tenkrát stalo?
Začala jsem krvácet. Manžel hned volal záchranku, která mě odvezla. A to byl velmi těžký moment. Nemohl jet se mnou, protože v ní nebylo místo. Navíc mi zakázali brečet, abych dítě ještě víc nestresovala. Upadla jsem do apatie, i přesto, že jsem měla hrozný strach. Chtěla jsem totiž udělat úplně všechno pro to, aby moje dítě přežilo.
Lucie Konečná
|
V nemocnici mě vyšetřili a oznámili mi, že je ihned potřeba ukončit těhotenství. Došlo u mě k abrupci placenty. Stavu, v němž 55 % dětí a 15 % matek umře. A tak jsem šla na akutní císařský řez. Syn nestihl ani dostat kortikoidy na vývoj plic. Tehdy to moc potřeboval, ale nebyl čas. Bojovali jsme o život.
Ani po porodu ale ještě nebylo vyhráno.
Maličkým předčasně narozeným dětem, jako byl náš Jonáš pomáhají přístroje s dýcháním. Synovi u toho praskla plíce. Trvalo zhruba týden, než jsem si ho mohla poprvé přivinout k sobě. To je něco, s čím se hodně žen těžko vyrovnává. Já sama si to nevyčítám, ale naprosto jim rozumím. Pro mě tehdy mělo silný terapeutický efekt psaní, otevřená komunikace a hlavně i kontakt s organizací Nedoklubko.
Jak vám pomohla?
Dostali jsme od nich spoustu materiálů, což se může zdát jako nedůležitá věc, ale je to přesně naopak. Díky tomu všichni v rodině věděli, jak s námi komunikovat. Vaše dítě může umřít a lidé nevědí, jak se najednou ve vaší přítomnosti chovat a co říkat. Materiály nám s tím pomohly. Já jsem totiž nikdy nepřiznala že by můj syn mohl umřít. Vyhnala jsem všechny takové myšlenky z hlavy, i s manželem jsme o tom mluvili jen jednou větou. Nebylo potřeba víc. Věděla jsem, že ať se stane cokoliv, tak budeme spolu. Že to zvládneme.
Projekt jsem nemohla nechat padnout, vzpomíná ředitelka Nedoklubka |
Kdy vás napadlo, že napíšete knížku? Bylo to hned po porodu?
Vlastně ano. Chodila jsem se na něj dívat k inkubátoru, ale nevěděla jsem, co mám říct. Často se takhle dětem čtou pohádky nebo se zpívá. Já ale zpívám hrozně falešně. A tak jsem vymyslela příběh, který jsem synovi začala brzy vyprávět. Na plicním ventilátoru ještě v nemocnici mi připomínal kosmonauta, tak proto ten název Jonáš kosmonautem.
Maminky, kterým se dítě také narodilo předčasně, se v té pohádce určitě poznají, a tak jsem si říkala, že by bylo hezké napsat to jako opravdovou knížku a poslat ji do světa. Manželova sestra k tomu ještě vytvořila různé edukační materiály, ilustrace a na světě byl najednou krásný projekt. S Nedoklubkem jsme se dohodli, že naše materiály mohou poskytnout rodičům také. A celý výtěžek, který by šel mně jako autorce, poputuje taktéž do Nedoklubka. I díky tomu se o něm dozví více lidí, kteří ho třeba jednou mohou potřebovat.
Když vás poslouchám, říkám si, že jste skvěle dokázala spojit osobní příběh, dobrý účel a ještě své zkušenosti z marketingu.
Určitě. Online a obsahovému marketingu se věnuji od vysoké školy. Sice jsem studovala žurnalistiku, ale marketing mě chytl víc. Je to kreativní práce, v níž se spojíte s konkrétním příběhem, a to mě moc baví.
Také býváte označovaná jako digitální nomádka. Jak to vypadá v praxi?
Teď už jsem doma, ale jednu dobu jsem opravdu jenom cestovala a u toho pracovala. Každý rok takhle s manželem strávíme v Portugalsku, kde přes den pracujeme a na výlet se vydáme až odpoledne. V Mexiku jsme zase pracovali pět týdnů v kuse a pak týden v kuse cestovali. Často jsme toho ale viděli méně než běžný turista.
Opravdu jsme pracovali, a když se k tomu ještě přidal syn, bylo to teprve pořádně náročné. Nás ale nebaví žít na jednom místě. Když jsem dlouho v Čechách, kreativně zakrním. Pravidelně dostáváme s manželem nápady na nové projekty hned jak sedneme za volant. V dohledné době se chystáme na Sicílii, a tam chci kromě práce zkusit surfovat. Po narození Jonáše jsem začala dělat věci, které jsem dříve odkládala, a toto je jedna z nich.
Improvizace v obytném voze
Na blogu, který jste společně s manželem založili, otevíráte i téma cestování s dětmi. Máte nějaké osvědčené rady a triky?
Každé dítě je jiné, obecně si ale myslím, že se s ním zkrátka nedá cestovat, jak byl člověk do té doby zvyklý. To, co se zdá jako omezení, jsme my začali brát jako plus. Třeba to, že v obytňáku nemůžeme jezdit moc velké dálky, protože Jonáš nemá rád autosedačku. Jezdíme tedy jen na jeho spánek a rázem se nám z toho stalo takové pomalé cestování. Chodíme hodně do kaváren, nikam nespěcháme a já si to moc užívám.
Už si neděláme seznamy, co všechno potřebujeme vidět. Jsme dobrý tým a nebojíme se improvizovat. To je základ. Také je dobré vybrat tu správnou destinaci. Například na francouzských benzinkách je spousta dětských koutků. To může pomoct. Ale u nás je to občas blázinec, v obytňáku jezdíme já, manžel, syn a dva psi.
Dovolená v karavanu může být pohodlnější než s cestovkou, říká šéf startupu |
Setkala jste se někdy s nepochopením vůči vašemu stylu života?
Ze začátku padaly otázky, kdy už si najdu pořádnou práci a co budu dělat, až dostuduju. Dnes máme s manželem úspěšnou mediální agenturu a zkrátka je vidět, že se máme dobře, takže už takové otázky nepadají. Ale stále si dost lidí myslí, že jsme šílení.
Navíc vám i vydělává blog, který jste založili už v roce 2015.
Zajímavé je, že to není tak dlouho, co nám vydělává. Já ráda tvořím a manžel rád přemýšlí, jak na tom vydělávat. Zhruba před dvěma lety jsem si uvědomila, že už za sebou máme spoustu zkušeností, pomohli jsme rozjet blogy několika našim klientům, ale sami necháváme náš blog ležet ladem. A tak jsme ho rozjeli, a dnes nám vydělává kolem sto tisíc měsíčně. Ale máme to podobně se všemi projekty, které děláme spolu. Všechny přežily. Jakmile se každý z nás pustí do něčeho čistě svého, tak to nevyjde. Jsme zkrátka tým.
Poradíte, jak rozjet a udržet při životě blog, který bude vydělávat?
Založili jsme takzvanou blogovou výzvu, kde to lidi učíme. Vydělávat si blogem je docela multidisciplinární záležitost. Musíte umět psát, znát základy marketingu, stavět web a rozumět různým optimalizacím pro něj. A taky vědět, jak na něm vydělávat. Už máme pár lidí, kterým se to povedlo. Dokonce jeden pár skončil v korporátu, začal cestovat a vydělává si jenom online přes blogy. Z toho máme radost a moc nás to baví. Když jsem ještě vedla firmu, ráda jsem sledovala, jak lidé rostou. A to mi zůstalo dodnes.
Jaké je nejlepší téma pro nově založený blog?
S tématem nikdy neradíme, radíme jakým způsobem s blogem pracovat. Aby dlouhodobě fungoval a vydělával, tak to člověka musí bavit. Hodně lidí chce třeba psát o cestování, ale to je dost finančně náročné a navíc k tomu nestačí vyjet někam dvakrát do roka. Nás téma našeho blogu baví, a klidně by mohl vydělávat i mnohem víc, ale máme i jiné aktivity.
Uvědomuju si, že mám v rukou vliv. Sítě lze využít i pro dobro, říká influencerka |
A není jich málo. Co z nich vás baví nejvíc?
Manželovi vždy říkám, že by bylo skvělé, kdyby nás bavila jednom jedna věc. Různorodost a zkoušení nových věcí je to, co vystihuje mou práci. Teď se třeba hodně zabývám AI agenty, aby psali lépe než já. Také se ráda hrabu v nových softwarech. Občas najdu nějaký nástroj na stříhání videí a nejradši bych do večera stříhala jenom videa. Nebo nový nástroj ve Photoshopu, a nejradši bych se celý den hrabala jen v něm. Miluju učení se nových věcí, dozvídat se je a zkoumat. V tom máte i vy krásnou práci.
