Lucie Kaňková během generální zkoušky koncertu Rossini v Grandhotelu Pupp. (12....

Lucie Kaňková během generální zkoušky koncertu Rossini v Grandhotelu Pupp. (12. dubna 2018) | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Máš ječák, ale ne talent, tvrdili sopranistce. Odjela a prorazila v Evropě

  • 40
Nemáš hlas, nezpívej a drž se houslí. Nyní úspěšná sopranistka Lucie Kaňková na doporučení českých autorit nedala a odjela za svou vášní do Švýcarska. O pár let později vyhrála mezinárodní pěveckou soutěž a teď se o ni perou české i zahraniční produkce. Lucie je další postavou seriálu iDNES.cz Cesty vzhůru o mladých lidech, kteří díky odhodlání a píli vynikají ve svém oboru.

Se sopranistkou Lucií Kaňkovou se poprvé potkávám na svatého Valentýna, v šatně po koncertě v Rudolfinu. Večer lásky strávila zpěvem, za který ji potom láskou přišli na oplátku zahrnovat posluchači. K jejím dveřím se táhla dlouhá fronta, každý jí chtěl osobně říct pár vřelých slov.

Když stojím před její euforií rozzářenou tváří a říkám jí, že bych o ní ráda napsala, vyhrkne: „Jasně! Ale není to reportáž, kvůli které se mnou budete muset strávit rok, že ne?” Na takové dovětky si při našich dalších schůzkách rychle zvyknu. Lucie si servítky nebere, co na srdci, to na jazyku. „Proto mě ženský většinou nemají moc rády,” říká mi později.

Před pár hodinami mě tahle drobná blondýnka přivítala před Puppem, v indických kalhotách a rockovém tričku. Bezděky si vzpomenu, jak mi nedávno v pražském Světozoru vyprávěla, že ve volném čase si občas místo vážné hudby pustí symfonický metal a u toho si zahraje World of Warcraft.

Teď se společně chystáme na generálku koncertu k poctě skladatele Gioacchina Rossiniho, která začíná za pár minut. „Stihla jste se rozezpívat?” ptám se, zatímco procházíme grandhotelem. „Ne! Protože mi tři čtvrtě hodiny nesli oběd,” zasměje se, a pak mávne rukou. „Nevadí, rozezpívám se na generálce.”

V sále už je rušno. Orchestr se pomalu skládá na pódiu, Lucie se baví s dirigentem a v rukou třímá noty. Pak vejde pod světla reflektorů, občas na mě mrkne a usměje se. Během pauzy se trochu rozpačitě přijde zeptat, jestli je dobře slyšet nebo má víc ječet. Ujistím ji, že její zpěv rozhodně slyšet je. Velký hlas v malém těle.

Na operu nemáš hlas

Přitom ještě pár let nazpět jí většina lidí tvrdila, že na operu hlas nemá. Ve zpívání ji podporovala jen učitelka zpěvu v hudební škole Magda Bělohlávková, bez které by nejspíš vůbec nezpívala. „Všichni si vždycky mysleli, že housle jsou pro mě ta správná disciplína,” popisovala nedávno nad hrnkem čaje. „Celá teenagerovská léta mě ze všech soutěží vyhazovali, pedagogové mě nechtěli učit, říkali, že nemám talent, ať nezpívám. Vždycky říkali: Jako jo, má ječák, ale... i rodina mi radila, ať se držím houslí.” Trvalo dvanáct let, než si Lucie usmyslela, že když ji nechtějí doma, najde si učitele za hranicemi.

Lucie Kaňková

Narodila se v roce 1991 do rodiny hudebníků, v níž je však jedinou pěvkyní. Na piano a housle začala hrát už ve čtyřech letech. Po studiích na hudebním gymnáziu pokračovala na konzervatoři, hudbě se dále věnovala na univerzitách ve Švýcarsku, nově si také dodělává doktorát na AMU. Vyhrála řadu soutěží, včetně prestižní mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Před rokem si ji vzala pod křídlo slavná operní pěvkyně Gabriela Beňačková, se kterou pravidelně spolupracuje a tento rok s ní vystoupí na koncertě.

Procestovala polovinu západní Evropy a nakonec to klaplo. Ve dvaadvaceti ji přijali do operního studia bernské univerzity v Bielu a později na sólistický program zaměřený na nejlepší sólisty ze všech hudebních oborů na univerzitě v Luzernu, kde zpívá pod vedením profesorky Barbary Locherové. Ze země čtyř jazyků se tak postupně stal její domov, i když v poslední době si ji do rodného Česka stále častěji zvou kvůli koncertům.

Zajímám se, jestli měla strach, když se stěhovala do osm set kilometrů vzdáleného města. Odpoví mi okamžitě, bez rozmyslu. „Ne. Mně to přišlo přirozený. Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla. Trošku,” usměje se nevinně.

Ani začátky ve Švýcarsku ale nebyly snadné. Barbaře i řediteli operního studia se líbila, ale celá přijímací komise doporučovali aspoň nějaké přípravné studium. „Logicky, protože tam přišli lidé z univerzit, kteří zpívali už roky, měli techniku, herectví a tak dále, což já jsem nikdy nedělala. Ale asi je zaujalo, že chci a že se toho nebojím,” vzpomíná. „V prvních letech to bylo náročné, v prvním ročníku jsem byla pěvecky ze všech nejhorší, protože jsem se učila základy, zatímco všichni kolem mě byli hotoví pěvci. Bylo psychicky náročné s nimi udržet krok. Ve druhém ročníku se to ale zlomilo a ve finálové produkci jsem zpívala hlavní roli a dostala nejlepší hodnocení profesionálů. Nakonec jsem absolvovala s nejlepšími výsledky z celé třídy,” dodává.

Podle toho, jaká energie z Lucie během zpívání čiší, je dobře, že ji prvotní neúspěchy neodradily. I když je sál vyprodaný, nervozitu prý necítí. Čím větší publikum, tím lépe. „Když jsem hrála na housle, cítila jsem nervozitu denně. I když jsem to uměla, i když jsem si to opravdu nacvičila, tak jsem z hudby nikdy necítila takovou radost,” vysvětluje.

Ale když Lucie zpívá, chvíli žije ve světě naprosto odstřiženém od toho našeho, ve světě malebných tónů a nikdy nekončících melodií. „Ve chvíli, kdy udělám první krok na pódiu, všechno mě přestane bolet, o ničem nevím. V tu chvíli jako by se za mnou všechno zavřelo a prostě jen jsem. Nemám žádné myšlenky, žádné negativní pocity. V ten moment se všechno zdá správné,” přibližuje mi svůj niterní svět.

Pizza, pasta, amore

Během generálky ale okolí vnímá a živě s ním interaguje. Poslední tón árie zazpívá poblíž sedícímu houslistovi přímo do ucha. Ten se trochu poleká, a pak se Luciinu kousku zasměje. Cestou k hotelu se jí ptám, o co šlo. „Jen jsem chtěla udělat trochu srandy, bylo to takový vážný,” směje se. Pak si na oko stěžuje, že ji dirigent přesunul blíž k němu, aby nemohla pochodovat po pódiu sem a tam, protože prý nesnáší divadlo při koncertech. „Přitom mě to tak baví!” říká.

Cesty vzhůru

Nebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?

Seriál Cesty vzhůru

Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Anna.Musilova@idnes.cz.

Posledních pár desítek minut před samotným koncertem je pořádně hektických, na což je Lucie díky svému nabitému rozvrhu zvyklá. Nemůžeme najít hotelový pokoj, který má sloužit jako Luciina šatna, a když už ho konečně najdeme, nefunguje vstupní karta. Do koncertu zbývá asi deset minut, ale sopranistka se tím nenechá rozhodit. „No co, převléknu se na chodbě,” pokrčí rameny a zmizí za nejbližším rohem. Světle žluté šaty podle všeho ladí k jejímu hlasu; jeden houslista se během zkoušky o Lucii vyjádřil, že kdyby Slunce mělo hlas, znělo by jako ona.

Když si u zrcadla nasazuje náušnice, ptám se jí, jakými jazyky vlastně zpívá. „Nejlépe německy, pak rusky, česky, francouzsky a italsky…. no, i když italsky zas tak dobře ne.” Pak mi vypráví, že když daným jazykem zpěvák mluví, lépe se nahrazuje zapomenutý text písně. „Jak to děláte u italských písní?” zajímá mě. „Normálně, když nevím, hodím tam nějakou pastu, pizzu, amore a je to,” směje se, ale to už směřujeme do sálu.

Lucie nastoupí asi po deseti minutách a na pódiu se okamžitě změní atmosféra. I když později zpívá árii Inflammatus, která by se vzhledem ke svému tématu matky truchlící nad smrtí syna těžko dala považovat za veselou, prostor se kolem ní okamžitě rozzáří. Během chvilky se však tahle věčně usměvavá a upovídaná operní pěvkyně myšlenkami vpije mezi notové řádky a výraz její tváře se změní. Je pohlcená hudbou, zas a znovu.

Jak pracuje Lucie

  • Ráda si zacvičí jógu, aby se před koncertem uvolnila.
  • Je pro ni důležité mít kolem sebe inspirativní lidí, kteří mají vizi toho, čeho chtějí dosáhnout. „Všichni ale mají potenciál dělat, co chtějí, ale spousta lidí to nedělá. To jsou ti, kteří si stěžují a závidí, protože „já mám přece to štěstí". Nevidí za tím dřinu,” dodává.
  • Před koncertem si klidně dá chilli. „Zpěvačky před koncertem nejí určité věci, ale já, asi proto, že jsem vychovaný instrumentalista, tyhle věci vůbec neprožívám. Kromě čokolády, která zalepuje krk, si dám, na co mám chuť, vypiju, co chci, udělám si pozdrav slunci a jdu,” říká.
  • Píše si v bodech, čeho chce dosáhnout, protože má z minulosti zkušenost, že se tak sny lépe zakódují do podvědomí a člověk pak podniká kroky, které za splněním jeho ambicí vedou.

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video